Vytrvalá podporovatelka tance Dadja Altenburg-Kohl: „Současný tanec pro mě představuje intelektuální výzvu.“

Dadja Altenburg-Kohl. Foto archiv D.A.-K.

Autor Josef Bartoš

Umělecká tvorba se neobejde bez stabilního zázemí, realita je však značně odlišná. Sestavování rozpočtů a hledání finančních prostředků, které by vyvážily vysoké výdaje, je jako noční můra. Nezávislý subjekt může ze státních dotačních programů získat přibližně padesát procent svého požadavku, zbylé peníze musí hledat jinde. Jednou z cest jsou finance od soukromých dárců. Najít ale takové, kteří budou ochotni podporovat tanec, není snadné. Dobrou zprávou ale je, že existují! Zářným příkladem toho může být kurátorka Dadja Altenburg-Kohl, jejíž vášní je výtvarné umění a tanec. Obojí náruživě podporuje, a tím inspiruje i mnohé další.   Sešli jsme se v inspirativním prostoru Musea Montanelli, které provozujete a které je zasvěcené výtvarnému umění.

Vy jste však také nadšená podporovatelka tance. Vnímáte nějakou spojnici mezi výtvarným a tanečním uměním?
Než jste přišel, zrovna jsem přemýšlela o spojitostech tance a dalších odvětví. Duši, osobnost tanečníka vidím propojenou například s medicínou, filosofií, psychologií, uměním, sociální kompetencí nebo humanitou. To jsou oblasti a témata, se kterými se tanečník ve svém raném životě musí zabývat a to ho dělá „větším“ než ostatní. Pakliže to mohu tak směle říci. Znám třicetileté tanečníky, kteří jsou mnohdy zralejší než leckteří sedmdesátníci.

Proč právě tanec – čím vás tak fascinuje?
Na tanci mě fascinuje to, že se nemusíme vyjadřovat pomocí nějakých šablon, jak nám to někdo předepsal.

Kdy jste tanci poprvé propadla?
Když mi byly tři roky. Chodila jsem mnoho let do baletu a poslušně hrála na klavír. Později jsem se tomu kvůli různým životním událostem nemohla věnovat, ale když jsem se po emigraci uchytila v Německu, objevila jsem práci Williama Forsytha. Působil shodou okolností ve Frankfurtu, kde jsem žila. V té době znovu veškeré mé vášně pro tanec ožily. 

Jak vnímáte situaci u nás, v Čechách, co se týče podpory umění, potažmo tance, ze soukromého sektoru?
Soukromý sektor je samozřejmě jednou z cest financování, situace ale rozhodně není uspokojující. Zároveň není čas nad tím přemýšlet, musíme hlavně konat. 

Domníváte se, že by umění měl podporovat stát? Názory na toto téma se různí.
Kulturní dědictví by měl podporovat stát, pakliže ten stát na to má. Velmi mě ale mrzí, že tanečníci nemají zajištěnou budoucnost. To je pro mě neuralgický bod, tam já jako jednotlivec nemohu pomoci. Proto jsem patronkou Nadačního fondu pro taneční kariéru, platformy pro jednání s politiky a institucemi.

Jak často chodíte do divadla?
V duchu každý den, fyzicky tak jednou, dvakrát do týdne.

Jaký je váš nejsilnější divadelní zážitek?
Jsem člověk, který žije přítomným okamžikem, za minulostí se neohlížím. Ale samozřejmě pokud mám vzpomínat, tak na první setkání s Williamem Forsythem nebo s Pinou Bausch, ta se do mě hluboce zaryla. Jinak jsem velký fanoušek souboru Národního divadla, Dekkadancers a mnoha jiných. Když k někomu mám úzký vztah, tak za něj sama v hledišti dýchám.

Jste k tanečníkům i choreografům kritická?
Ne a ani nechci, nepřísluší mi to. Já s nimi pluji.

A dokážete být kritická k výtvarnému umění?
Ano. Když vedu muzeum a vytvářím výstavy, musím být kritická k tomu, co prezentuji. Jde o jiný vztah. Ale pouze v mém muzeu. Když procházím bienále a dívám se na umění jiných výtvarníků, s kritikou dlouho vyčkávám. Často je to tak, že si umění uvědomíte, až když na vás dolehne. A to někdy trvá.

Sledujete uměleckou kritiku?
Ne. Občas, když se mi dostane do ruky, tak si ji přečtu, ale mnohdy s ní nesouhlasím. Pro mě je to často smog. Ráda se koncentruji na věci, které mě posouvají kupředu, a kritika mě spíše destabilizuje. Je zajímavé, že lidi se velmi často koncentrují na to, co bylo negativní, místo na to, co jim to mohlo přinést.

Myslíte si tedy, že nějaká kritická reflexe oboru je třeba?
Samozřejmě. Ale jsem ráda, že já nemusím být tím, kdo je bude kritizovat.

Vy sama se objevujete i v některých inscenacích baletu ND. Jak se cítíte na jevišti naší první scény?
Jsem vděčná za to, že tam mohu být. Trvá to už sedm let a já ani nedutám. Za tuto zkušenost děkuji a nesmírně si jí vážím. Teprve na jevišti v úzkém kontaktu s tanečníky definitivně porozumíte, co jejich umění obnáší.

Co pro vás znamená tanec?
Odpoutání se od zdejší reality. 

Máte nějaký oblíbený druh tance? Je známo, že podporujete hlavně pražské Národní divadlo, ale zahlédl jsem vás například v hledišti festivalu Tanec Praha.
Současný tanec pro mě představuje intelektuální výzvu, posouvá mě vpřed. Klasický tanec miluji, znamená pro mě určitou disciplínu, do které se velmi ráda vracím. Vidět jej znovu a znovu je pro mě edukativní povinnost a estetická potřeba.Klasický tanec je takovou mojí taneční hygienou.

Zakládala jste a dlouho vedla Mecenášský klub Národního divadla, nicméně nyní už jeho členkou nejste. Proč jste se členství vzdala?
Samozřejmě jsem čestnou členkou. Jinak nejsem klubový člověk. Každé vyzrálé divadlo takovou instituci potřebuje. Podařilo se tam přizvat spoustu lidí, kteří divadlo podporují, což je velmi dobře. 

Máte nějaký nesplněný sen?
Ano, jeden mám, ale zároveň vím, že se mi nikdy nesplní. Ráda bych měla vlastní divadlo pro tanec, ale sny zkrátka někdy musejí zůstat jenom sny. 

Prof. MUDr. Dadja Altenburg-Kohl

Vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a roku 1972 emigrovala z politických důvodů do zahraničí. Od roku 1973 pracovala v Německu jako lékařka na Univerzitní klinice ve Frankfurtu nad Mohanem, v roce 1980 si otevřela soukromou lékařskou praxi. Po návratu do vlasti založila v Praze roku 2003 Galerii Montanelli, na jejíž šestiletou výstavní činnost navázalo Museum Montanelli. Dr. Altenburg-Kohl se zde jako kurátorka podílela na řadě monografických i tematických výstav a organizovala mezinárodní výměnu projektů s muzei a galeriemi v Evropě. Od roku 2006 je v Praze činná její Nadace DrAk zaměřená na oblast kultury a lékařské prevence. Je laureátkou ceny Nadace Trebbia za významný přínos umění a ocenění Mecenáš české kultury, které jí bylo uděleno v roce 2015 tehdejším ministrem kultury Danielem Hermanem.