Baletní soubor libereckého Divadla F. X. Šaldy se letos rozhodl uvést v předvánočním období místo tradičního Louskáčka jiný, méně okoukaný titul. Stal se jím balet na motivy povídky Charlese Dickense Vánoční koleda, jehož první premiéra proběhla 16. listopadu. Jednalo se o ambiciózní projekt: choreograf Richard Ševčík si dal za cíl vytvořit výpravnou podívanou pro celou rodinu a nechal zkomponovat originální hudební partituru od Jana Matáska. Ten označil svou kompozici za minimalistický romantismus. Skutečně v ní byla slyšitelná inspirace například Philipem Glassem, jindy hudba zněla spíše filmově, přičemž orchestrace se omezila na několik primárních nástrojů, například klavír a smyčce. Scénografie, sestávající z tradičnějších pohyblivých kulis (Luděk Hora) i z videoprojekcí (Jakub Mareš), zavedla diváky jak do Londýna první poloviny 19. století, tak do světa snů a strašidelných zjevení. Dobové pojetí se odrazilo i v některých kostýmech Tomáše Kypty.
Roztančený Dickensův příběh
Autoři v programu píší o vlivu Dickensovy vánoční povídky na proměnu oslav tohoto církevního svátku v západní kultuře: v jeho pojetí se jedná především o oslavu štědrosti, velkorysosti, lásky a přátelství, a o příležitost k setkání rodiny. Zmiňují i několik známých adaptací tohoto příběhu v jiných žánrech, přičemž taneční ztvárnění má podle nich v Liberci českou premiéru. S tímto tvrzením by bylo možné polemizovat; Louskáček – Vánoční příběh pražského Národního divadla v choreografii Yuri Vámose přeci má jako jeden z námětů právě tento příběh.
Každopádně pravdou je, že na rozdíl od pražské inscenace se choreograf spolu s libretistkou Kateřinou Ševčíkovou v Liberci skutečně úzce drželi původního Dickensova příběhu. Ovšem „doslovné“ přenesení příběhu z jednoho uměleckého žánru do druhého nemusí být vždy produktivní. Mnoho postav, reálných i alegorických, časové flashbacky i obsahově složitější dialogy vyžadovaly v tomto případě důkladné prostudování programu před představením, aby se divák „chytil“. A i když na tento fakt přistoupíme, porozumět ději na scéně není vždy jednoduché.
Příběh celého baletu se točil kolem lakomce Eduarda Vydřigroše (v originále Mr. Scrooge), který v prologu přebral dědictví po svém obchodním partnerovi Vodralovi. Ten byl za svého života podobně lakomý misantrop jako Vydřigroš a jeho smrt nikoho nezasáhla. Po tomto úvodu se dění odehrává během Štědrého dne o sedm let později.
Historizující i moderní prvky
Scény znázorňující hemžení svátečně naladěných lidí v ulicích Londýna poskytly prostor pro tanec baletního souboru v „dobovém“ oblečení. Zejména pro pánskou část sboru představovaly dlouhé redingoty a cylindry jistě velkou výzvu. Jejich tanec totiž sestával jak z prvků techniky klasického tance, skoků a zvedaček, tak z prvků inspirovaných současnými tanečními trendy včetně floorwork, takže dlouhé kabáty se jim často pletly pod nohy. Na druhou stranu kostýmy tanečnic sice obsahovaly jisté historizující detaily v jejich horní části, načechrané sukně ale končily pod koleny, a tak nijak drasticky nebránily pohybu. Mix historizujících a moderních prvků působil občas trochu nerozhodně a stal se hlavním tématem v kostýmech, scéně i choreografii.
Vydřigroš prožil během Štědrého dne a noci mnoho setkání, která nakonec vedla k jeho proměně v lepšího člověka. V úvodních scénách jsme ho viděli jako neustále zasmušilého, brblajícího staříka, jenž je zlý na malé děti, sekýruje svého podřízeného, odmítá přispět na charitu či navštívit příbuzné. Interpret hlavní postavy Jaroslav Kolář si po celou dobu dokázal udržet shrbené držení těla, pohyb i výraz charakterizující starého lakomce, a to dokonce i v duetech a dalších interakcích s ostatními postavami. Iluze byla tedy téměř dokonalá, divák snadno zapomněl, že se jedná o mladého tanečníka ve vrcholné formě… zejména při partnerském tanci pak nabýval dojmu, že si stařík musí ublížit.
Herecká interpretace ovšem někdy sklouzávala ke karikatuře a přehrávání, což poněkud ubíralo některým scénám na vážnosti. Například Bob Škrábek v podání Josepha Edyho zdánlivě bral Vydřigrošovo jednání na lehkou váhu, jeho utrpení se nezdálo být až tak nesnesitelné. Dalším interpretačně nejasným okamžikem bylo první nadpřirozené zjevení ve Vydřigrošově ložnici: Vodralův duch ho přišel varovat, že pokud se bude i nadále takto chovat, výčitky ho budou pronásledovat i po smrti. Duch hraný Macbethem Kaněrou ale nevypadal jako někdo sužovaný špatným svědomím. Působil spíš jako zlé strašidlo rachotící řetězy (možná metafora těch výčitek?), obklopené dalšími přízraky v laciných halloweenských kostýmech à la kostlivec. Za další problém této scény považuji hudební doprovod; nenápadná monotónní klavírní hudba dle mého názoru nekorespondovala s dramatickou situací a výbojnými, až drsnými pohyby přízraků.
Ovšem následné zjevení alegorie Nevinnosti (Veronika Šlapanská) a její společný tanec s Vydřigrošem byly velice zdařilé. Pohyby i hudba charakterizující postavu v tento moment krásně korespondovaly. I když zlatá barva jejího kostýmu mi evokovala všechno možné, jen ne nevinnost. Tato postava přenesla Vydřigroše do minulosti, konkrétně do jeho osamělého dětství a učednických let, během nichž potkal svou první lásku Bellu. Zde dostal konečně prostor druhý interpret Vydřigroše – jeho mladšího já – Rory Ferguson. První dějství vyvrcholilo jeho duetem s Bellou v podání Annabel Pearce (tančící na špičkách), kde choreograf naplno rozvinul svůj um a poskytl tanečníkům dostatek prostoru pro pohybové ztvárnění milujícího vztahu v klasickém pohybovém tvarosloví.
Vydařené duety hlavních protagonistů
V druhé polovině večera pokračovala podivná zjevení a přesuny v čase a prostoru. Duch Mamonu (Kristýna Petrášková) ve dvojitém kostýmu chudoby a bohatství zavedl Vydřigroše například za nemajetnou rodinou Boba Škrábka. Tu sužovalo mnoho problémů, přesto tam panovala milující atmosféra. V následném výletu do minulosti spatřil Vydřigroš sám sebe v období, kdy ho začal lákat mamon a vše podstatné, včetně Belly, odsunul do pozadí. Druhý velký duet této dvojice opět velice zdařile zachytil celou škálu pocitů: rozpor mezi láskou a touhou po penězích pro něj a dilema zda zůstat, či odejít pro ni. Annabel Pearce velice přesvědčivě interpretovala svou roli ve všech jejích proměnách, včetně finálního bolestného rozhodnutí milence opustit.
Vydřigrošovy noční můry vyvrcholily příchodem Temnoty (Margaux Thomas). Po všech těch pestrých a překombinovaných kostýmech byla tato postava opravdu zjevením. Dlouhý, černý šat se v dolní části rozpouštěl do různě dlouhých cípů, z nichž některé tvořily vlečku; na obličeji měla postava neprůhlednou, černou masku. Obdivuji mistrovství tanečnice, která perfektně ovládala složitý pohybový materiál i svůj kostým bez jediného zaškobrtnutí. Temnota umožnila Vydřigrošovi pohled do jeho nevyhnutelné budoucnosti, pokud se nezmění: smrt v osamění, osoby rozprodávající jeho jmění, hřbitovní kámen s jeho jménem. Eskalovaly zde strašidelné výjevy, vytvořené pomocí projekce, scénických efektů i tanečníků, které Vydřigroše dokonale vyděsily, až začal prosit o slitování. Po tomto vrcholném výjevu se vše uklidnilo, zmizelo, a napravený lakomec se probudil ve své posteli. V rychlé zkratce jsme byli svědky jeho konání dobra, jež spočívalo v nákupu krocana a jeho darování Škrábkovi, a návštěva synovce Freda. V závěrečné apoteóze se všichni účinkující sešli na scéně a jedna z dětských interpretek zazpívala – naživo! – nejznámější vánoční koledu.
Vánoční koleda Richarda Ševčíka a Jana Matáska přinesla slabší i silnější momenty. Za určitý nedostatek považuji občasné přehrávání či karikaturu postav, které by mohly být – vzhledem k hloubce příběhu – více psychologicky vykresleny. V těch nejpovedenějších scénách se ale jednalo o krásnou, chvílemi až impozantní podívanou, kde hudební a vizuální složky efektivně souzněly. Tuto nevyváženost mohla způsobit přemíra nápadů, postav a dění; možná by tedy tvůrcům prospělo aplikovat zlaté pravidlo, totiž že méně je více. Každopádně je nutno ocenit ambice libereckého souboru a kvalitu jejich tanečníků, za niž se jim místní publikum odvděčilo dlouhotrvajícím potleskem ve stoje.
Psáno z premiéry 16. listopadu 2018, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec.
Vánoční koleda
Choreografie a režie: Richard Ševčík
Libreto: Kateřina Ševčíková
Hudba: Jan Matásek
Scéna: Luděk Hora
Kostýmy: Tomáš Kypta
Projekce: Jakub Mareš
Světelný design: Vratislav Mikan
Asistent choreografie: Zuzana Susová a Anna Ščekaleva
Asistent režie: Vlasta Vindušková
Dramaturgie: Petra Březovská
Inspice: Elena Nagyová
Osoby a obsazení: Eduard Vydřigroš – Jaroslav Kolář, Jakub Vodral – Macbeth Kaněra, Bob Škrábek – Joseph Edy, paní Škrábková – Marika Hanousková, Fred (synovec) – Alexey Yurakov, Fredova žena – Maria Gornalova, mladý Vydřigroš – Rory Ferguson, Bella – Annabel Pearce, Nevinnost – Veronika Šlapanská, Mamon – Kristýna Petrášková, Temnota – Margaux Thomas, dítě Vydřigroš a Timík – Jan Soukup, Vydřigrošova sestra a Timíkova sestra – Agáta Tandlerová, dítě – Babeta Březovská
Premiéra: 16. 11. 2018
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace