Taneční laboratoř – Známé tváře z Baletu Národního divadla v příjemném koktejlu

18. 5. 2018 Tanec

Autor Lucie Kocourková

V neděli 13. května se ve Stavovském divadle konal večer mladých choreografů s názvem Taneční laboratoř. Nenechte se zmást, jsou to ve skutečnosti staré dobré Miniatury, jen uvedené pod novým názvem, který si nová etapa baletního souboru žádá. I pod vedením Filipa Barankiewicze dostávají prostor ti členové souboru, kteří chtějí objevovat, zkoušet nebo rozvíjet své choreografické nápady. A vlastně se tu setkáváme skoro se samými „známými firmami“. Večer mladých tvůrců uvedl umělecký šéf souboru osobně a program přinesl ještě jedno novum: dramaturgii velmi prospělo, že hodinu a půl dlouhé představení proběhlo ve svižném rytmu bez přestávky.

Když už mluvíme o rytmu, při pohledu na mnohé choreografie se nabízí právě myšlenka na to, co mladé umělce v jejich tvorbě nejvíce vede. V hudbě, ať už klasické, soudobé nebo populární, je pro ně zjevně určujícím prvkem rytmus, nechávají se vést jím a dynamikou hudby. Jenom nesměle objevují její strukturu nebo hudební motivy, které také mohou být vodítkem pro pohyb. Dále vesměs sdílejí vztah k modernímu tanci, z něhož, stejně jako z akademické techniky, vycházejí. Nikdy si nespletete tvorbu nebo interpretaci tanečníka velkého kamenného divadla s odchovancem čistě současných technik a směrů. Je to pochopitelné: každý má své kořeny, svou cestu a své prostředky, jak si získat publikum. Jen je ten rozdíl někdy až okatě patrný. Moderní taneční techniky byly ve své době více či méně extenzí klasického tance, osvobozením, ale se zakotvenou vzpomínkou na řád a krásu. A taková jsou i těla tanečníků v choreografiích jejich autorských večerů – ladný pohyb, ruce elegantně rozpřažené, nárty propnuté. Nikdo nevybočuje z hranic estetiky krásy, málokdo se nechá zlákat zemí a gravitací.

V tvorbě mladých tanečníků je patrný jeden potěšující prvek – uvážlivá práce se světelným designem. Kombinují barvy světel pro odstínění nálad svých choreografií, rozptýleným a bodovým světlem zdůrazňují situace na scéně, s rozmyslem kreslí dráhy a směry pro interprety. Zjevně uvažují o strukturování prostoru, o tom, jak světlo ovlivňuje dojem volnosti i vytváření hranic, tušení nekonečného horizontu či neproniknutelné temnoty. Hned Marek Svobodník ve své choreografii Co všechno je možné zažít pod Svobodovou rampou… přímo vzdává hold proslulému scénografovi Josefu Svobodovi, který nízkovoltovou osvětlovací rampu pro dramatické nasvícení vyvinul a i ve světě se tomuto typu světla říká „Svoboda“ (Marek byl dříve členem Laterny magiky, proto zřejmě má k odkazu profesora Svobody hlubší vztah). Pokud jde o jeho choreografii, hraje si v ní formálně právě s linií světla, po které se pohybují tanečníci, respektive tanečnice unifikované černými trikoty a parukami. Jeho pohybový slovník také patří k těm nejblíže současnému tanci. Nadhodil zde téma výměny mužských a ženských atributů (červené střevíce pro tanečníka, unifikovaný oděv i paruky pro dívky), ale co za vztahy se mezi tanečníky může pod Svobodovou rampou rozvinout, se už nedozvíme, leda by se tato krátká choreografie rozrostla.

Co do délky a propracovanosti choreografií, ukazuje se v Taneční laboratoři velký rozptyl. Štěpán Pechar postavil duet pro Morgane Lanoue a Mathiase Deneuxe, s využitím jejich spolupráce už z projektů Dekkadancers. Vedle Marka Svobodníka je Pechar dalším mladým tvůrcem, který má blíže k tanci současnému než tradiční moderně, „jeho“ tanečníci se nesoustředí na formální podobu choreografie, ale na svá těla, na napětí v nich, na energii, která se přelévá z jednoho na druhého. Odkazem malíře Egona Schieleho se inspiroval Matěj Šust, jehož choreografie je podle programu fragmentem připravovaného „multiartového“ projektu, o kterém ovšem jinak zatím není nic známo. Choreografie samotná je moderní duet ozvláštněný kostýmy z lehké látky, které nesou motivy Schieleho obrazů (z dálky jsou ovšem trochu málo viditelné, takže připomínají jen abstraktní čáry). Gianvito Attimonelli vytvořil trio pro dva tanečníky a jednu tanečnici na nadčasové téma trojúhelníku lidských vztahů, odkazuje se v něm víc na neoklasiku než na modernu. Choreografie příjemně plyne a vizuálně jí v závěru dominuje nasvícená diagonála jako symbol cesty, po které trojice jde.

Na večeru se podílely také tři choreografky. Tereza Kučerová si v choreografii Know-how vybrala téma inspirace a opuštění komfortní zóny. Využívá čitelné symboly: kabát jako všednodenní svazující starosti, krok do prázdna jako osvobození. Sympatické je vedení duetu s částečně zrcadlovými pohyby. Choreografii dokonce doplnila i projekcí, z níž optimismus dýchne trochu prvoplánově, ale přitom divákovi vykouzlí na tváři spokojený úsměv. Dívka je nafilmovaná na molu směřujícím do čistého jezera, obklopena zelení. Po skoku do vody se pod hladinou vlní jako akvabela. Není to skok do prázdna z beznaděje, ale osvobozující krok ke svobodě. Závěrečný záběr dívky ležící na louce, nad níž se vznáší kamera a vzdaluje se směrem vzhůru, zřejmě připevněna na dronu, trochu evokuje reklamu na aviváž. Nicméně pokud chtěla choreografka diváka ukolébat do pocitu spokojenosti, podařilo se jí to.

Alice Petit si pro svou choreografii vybrala citaci z Nového zákona, vytvořila však bohužel cosi velmi patetického a nepůvodního, ale naštěstí krátkého. Duchovní téma je ošidné a těžko se zpracovává. Rozumím touze autorů vyjádřit na scéně jejich víru či pokoru, ale zrovna v tomto případě jevištní prostředky nefungují. Choreografie plná rozmáchlých gest odkazuje na americkou modernu, která takovými tématy nešetřila, ale to bylo před padesáti, šedesáti lety… O to víc pak překvapuje, že ve společné choreografii s Morgane Lanoue naopak obě tanečnice vytvořily nejdynamičtější kus večera s dramaturgickou strukturou, která skutečně zaujala a vyvolala ten příjemný a často chybějící pocit, že je na co se v příštích minutách těšit. Jejich dílo Dny rozkoší rámuje jakési setkání skupiny mužů a dívek, chlapci evokují vojáky nebo námořníky a dívky s rozevlátými sukněmi působí exoticky. Choreografie se rozvine v extatický tanec dvojic, který připomíná hru na svádění či rituál. Vizuálně zaujme například moment, kdy je stojící tanečník obtočen pažemi žen, jako by ho jejich síla ohrožovala a stahovala. Tenhle kousek má zkrátka náboj choreografie, která obstojí i při reprizování.

V programu se vymykají dvě dílka, v nichž se autoři rozhodli jít cestou neoklasického tance a zkoumat jeho tvarosloví. Demisólista souboru Zachary Rogers vytvořil krátký duet Luminescence na filmovou hudbu Jonnyho Greenwooda, který, ač původem rockový kytarista, skládá i romanticky rozněžnělé soundtracky. Duet dvou mladých tanečníků je příjemně plynulý, a i když nepřekvapí neobvyklými kombinacemi, udrží divákovu pozornost. Jeho jednoduchost ostatně odpovídá záměru, autor se netají tím, že prostota je jeho cílem. Naopak Benjamin Husson, který se už v minulosti rovněž pokusil o choreografii vycházející z akademické techniky, se stále zarputile snaží o vytancování každé noty, jež v hudební předloze zazní. Už před pěti lety svůj choreografický debut stavěl na Gershwinovu Rapsodii v modrém (recenze z roku 2013

zde). Nyní pracuje s hudbou Franze Schuberta, s první větou jeho symfonie č. 3, která je po krátkém úvodním adagiu komponovaná v tempu allegro con brio. Choreografova snaha udržet ve stejném tempu i pohyb tanečníků je poněkud urputná, sám si tak brání v možnosti rozvést pohyb do sofistikovanější kombinace, protože v tempu skladby lze často stihnout na jevišti jen rychlé kroky, není čas na rozvedení nápaditějšího port de bras nebo rozvinutí složitější partneřiny. Autor nakládá na své mladé přátele ze souboru větší nároky, než jednorázový projekt snese, nemohou se vyhnout nepřesnostem a zakončením, která hrozí pády. Na druhou stranu jsme v minulosti i u zkušenějších choreografů zažili okamžiky, kdy se s dynamikou a tempem skladeb zcela míjeli a hudební materiál zůstal nevyužitý. O zbytečnou práci tedy rozhodně nejde, jen je škoda, že není soustavná. Volá po pedagogickém vedení, po vlivu mentora, který by mladému choreografovi ukázal i jiné způsoby, jak naslouchat hudbě, než se jen a jen soustředit na temporytmus. Protože jistou fantazii ve vytváření kombinací a prací s prostorem Benjamin Husson určitě má. A co si budeme povídat, choreografů, kteří by se u nás věnovali baletům na bázi klasické a neoklasické techniky není právě přebytek, zvlášť v nejmladší generaci.

Taneční laboratoř tedy nepřinesla velká překvapení, ale splnila svůj účel, aby si tanečníci mohli ověřit, zda jejich tvůrčí síly stačí na vlastní choreografickou kariéru, aby se mohli konfrontovat nejen mezi sebou navzájem, ale také viděli svůj vlastní vývoj. Snad přijmou i zpětnou vazbu, která by jim měla pomoci najít individuální cestu svého stylu, pokud to s tvorbou opravdu myslí vážně.