(S)tvoření – Když se filosofuje přespříliš

(S)tvoření – Když se filosofuje přespříliš

Autor Lucie Dercsényi

Liberecký balet představil novou inscenaci (S)tvoření z dílny své umělecké šéfky Aleny Peškové, která během několikaletého působení v této funkci dokázala soubor vyprofilovat v žánru tanečního divadla. Pod jejím vedením se tanečníci, počtem tvořící komorní těleso, nejenže profesně rozvíjejí jako interpreti, ale někteří rovněž dostávají příležitosti choreografické (například Marika Hanousková, Margaux Thomas). Pešková se zasloužila o dobré jméno souboru a na liberecký balet upozornila především skrze své zdařilé projekty. Ten poslední, aktuálně premiérovaný, sama označuje jako hudebně-taneční mystérium s doprovodem bubenického seskupení Aries. A právě jeho interpretace na scéně Divadla F. X. Šaldy přináší bazální, umělecky vitální esenci celé produkce.

Téma (S)tvoření našla autorka v taoismu, který se hlásí k magii, alchymii a šamanismu, z něhož také vzešel. Toto čínské učení se zabývá návratem k přirozenosti prostřednictvím nezasahování, což dokládá jeho motto: „Moudrý muž dělá, ale neužívá toho, co je uděláno. Tvoří, ale nevládne tomu, co je stvořeno. Dokončuje díla, ale nevychloubá se.“ Taoismus se rovněž zabývá propojením pěti elementů: vody, dřeva, ohně, země a kovu. S těmito prvky se pojí lidské emoce: strach, hněv, radost, zádumčivost a žal. A tento svazek přírodních živlů a duchovních stavů se pro tvůrčí tým stal hlavním inspiračním zdrojem nového titulu.

Pojem mystérium, který Pešková pro charakteristiku svého díla používá, pak odkazuje k „tajnému rituálu“, k „tajnému učení“. Mystérium lze definovat nejen jako středověkou náboženskou hru, ale rovněž jako školu, ve které všechny náboženské funkce byly uzavřeny nezasvěceným a její vnitřní chod se udržoval v tajnosti před vnějším světem. 

Dominantní perkuse

Pešková chtěla ve (S)tvoření uchopit poměrně složitou východní filosofii v propojení se středověkým ritem. Z jejích slov v programu vyčteme, že měla v úmyslu předestřít mnoho symbolů, významů, asociací a přála si „aby u tohoto představení diváci co nejméně přemýšleli, ale o to více prožívali.“ Recenzentovi však náleží role hodnotitele, z jejíž podstaty vyplývá uvažování nad smyslem a obsahem předestřených vizí. Tak se do něj pusťme.

(S)tvoření se zaobírá výše zmíněnými emočními pochody, které jsou více či méně poutavě, leč ne jímavě, vyjádřeny. Ve výsledku je představení tvořeno sledem sedmi výjevů. Každý z nich začíná výstupem tanečníků ze stojících výklenků v pozadí scény, do nichž jsou vtěsnáni jako loutky. Již při příchodu do hlediště vidíte mírně vytaženou oponu. Když se pomalu zvedá za doprovodu tónů nepolapitelné melodie, sledujete prolog (pojmenován Poslední list kroniky zemřelých), v němž se představují všichni protagonisté včetně hudebníků. Světlo zabírá jednotlivé skupinky aktérů, kteří předesílají své role – poslání.

V prvotním Hněvu usedá osm tanečníků na černé bedýnky umístěné proti sobě. Mezi nimi je ulička, koridor, postupně zahlcená nespokojeností, negací, rychlými gesty, výskoky a pády na podlahu. Prudké zavírání dřevěných vík v průběhu představení dokresluje hru bubeníků, kteří se přemisťují na horní rampu scénografického prvku umístěného na horizontu. 

Z malých boxů se vybírají svršky, které se v každém obraze vyměňují. Z tyrkysových a khaki košil se tanečníci převlékají do jasně červeného ošacení, později do bílých a šedých jednoduchých kostýmů. Každý výjev přináší novou proměnu oděvů i emocí, nasvícení a taneční struktury. Ta reaguje na zvučné perkuse, jež už svým zabarvením svádějí ke stejně razantnímu, strohému, přímočarému tanečně-hereckému vyjádření daných nálad. Choreografka je zachycuje se značnou intenzitou, která se zklidňuje až v Zádumčivosti a Žalu.

Spirály v bílém prachu

Agresivní momenty v Hněvu a Strachu zdůrazňuje použití dřevěných tyčí, s nimiž tanečníci buší do země, zavěšují se na ně či s nimi mezi sebou bojují. Přemíra náruživé mluvy a zpěvu v rudě zabarvené Radosti, kdy se Veronika Šlapanská táže svých kolegů na zdroj jejich potěšení a následný sborový zpěv německého textu Ódy na radost, se zdá být poněkud „zu viel“.

Větší smysl postrádá i výstup Margaux Thomas a Macbetha Kaněry pomazaných bahnem a klouzajících po igelitu. Mají představovat Zádumčivost, ale já jsem se spíše obávala, aby na mokré plastové podložce neuklouzli, zatímco se pracně snažili dostat do požadovaných pozic (můžeme se jen dohadovat, proč nad nimi visely tři silné provazy, jichž se jen párkrát dotkli). V následujícím Žalu Maria Gornalova a Alexey Yurakov zaujali fyzickou plasticitou v lyricky zabarveném duetu. Pešková v tomto výjevu pracuje s dalšími významy, když tanečníci vysypávají na podlahu bílý prášek do tvaru dvou křížů, na něž vstupují dva muži v zakrvácených košilích. Když těsně nad zemí krouží se svými partnerkami, rozviřují bílá zrnka do spirál jako mantry. Skrze obraz Strachu, v němž je pronásledována Annabel Pearce, se dostáváme k závěrečnému Vzkříšení a Lásce.

Pešková se nechala inspirovat také texty taoistického filosofického spisu Tao-te-ťing (Kniha o cestě a ctnosti). Proto se v samém finále účinkující líbají a „každý polibek se jako nákaza šíří s neuvěřitelnou silou…“, jak je uvedeno v programu. V tento moment se tanečníci shromažďují v pozadí jeviště a vzhlíží vzhůru ke vzkříšené oběti představovanou A. Pearce.

(S)tvoření je zaobaleno do až přespřílišného množství filosofujících přesahů, v jejichž směsici se lze snadno ztratit. Vedle hudebního doprovodu skupiny Aries a Gabriely Vermelho jsou přínosem této přibližně sedmdesátiminutové produkce výkony dobře technicky připravených tanečníků. Zůstávají „zapáleni pro věc“, oddáni pohybové materii, v níž se Pešková soustředí na excentrický tělesný výraz. Předeslané emoce pojímá často v exaltovaném gestu (v Radosti používá i špičky) a taoistické učení prezentuje spíše jako podívanou s výraznými barvami a výrazným mimickým projevem. Důraz na kouřové, světelné a zvukové efekty přehlušuje a překrývá možnost subtilnějšího prožívání, na něž nás autorka ve svých úvahách připravuje. Proto možná někdo, stejně jako já, odcházel z divadla emočně nezatížen a lámal si hlavu nad tím, o čem všem (S)tvoření mělo vlastně být...

Psáno z premiéry 6. dubna 2018 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.

(S)TVOŘENÍ

Libreto, režie, choreografie: Alena Pešková
Hudba: Gabriela Vermelho
Hudební spolupráce: Sergej Grigorenko a Aries
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Monika Kletečková
Asistent choreografie: Petr Münch
Asistent režie: Vlasta Vindušková
Premiéra: 6. dubna 2018