Začátek divadelních prázdnin je doba, kdy všichni stíráme pot, nabíráme dech a chtě nechtě v duchu bilancujeme uplynulou sezónu. Vzpomínáme na vydařené zážitky a podvědomě uklízíme a mažeme z paměti ty méně povedené. Myslím, že vedle výčtů úspěchů sezóny bychom se měli na chvilku pozastavit i nad tím, kudy by se český tanec rozhodně vydávat neměl. Protože i klopýtnutí do umělecké tvorby neodmyslitelně patří a vlastní chyba nás někdy může přivést na správnou cestu.
V tom našem „malém tanečním rybníčku“ je to bohužel někdy hra na Císařovy nové šaty... Málokdo se odváží projevit negativní názor, aby nebyl lynčován či nenáviděn známými. V kuloárech a na dámských toaletách se přitom ostrou kritikou nešetří, sousloví „průšvih sezony“ jsem od svých kolegů slýchala opakovaně.
Udílejí se různé ceny: kritiků, diváků, čtenářů, akademie, uměleckých rad, komisí… Oslavujeme talent a píli. O nezdarech se nemluví, jako by cokoliv souvisejícího s tancem bylo posvátné a nehodné jakéhokoliv pošpinění. Chybí nám nadhled a humor, sebereflexe a pokora, že ne každé dílo je geniální. Hledáme výmluvy nad rozličností diváckých pohnutek, výkladů a reakcí, lačni po potlesku nerozlišujeme mezi ovacemi nadšenými a slušně formálními. Diváci neházejí rajčata a nepískají, a tak jedinou reflexí umělce, který nevěří na kritiku, je postupně se snižující návštěvnost.
Cílem našeho krátkého zastavení není vyvolávat nějaké zbytečné konflikty, ale donutit taneční obec opět k zamyšlení. Připomenout, pozastavit, přehodnotit, a možná vyzvat k reakci i vás, čtenáře a diváky či tanečníky a kolegy. O čem jste letos v zákulisí tvrdili, že se oproti očekáváním nezdařilo?
Z krátké ankety Tanečních aktualit, které se účastnila desítka našich aktivních autorů, předních kritiků, redaktorů i dopisovatelů našeho portálu (jimž jsem přislíbila pro prevenci zbytečných konfliktů anonymitu), vyplynulo opakovaně několik titulů. Nejčastěji zmiňovaný byl nevydařený pokus o ztvárnění údělu žen na Divokém západě Heroin West z produkce souboru VerTe Dance v režii Halky Třešňákové. Kritici jí vytýkají absenci smyslu, dramaturgické a choreografické invence. V názorech zaznělo např. toto: „Podle proklamací toho chtěla sdělit dost. Ale výsledkem byla trapnost a nuda. Nebyl problém v tom, že inscenace byla prostě odfláknutá?“ „Po obsahové stránce nesourodý galimatyáš, po pohybové stránce příliš repetitivní a téměř bez nápadu. Nepřesvědčil ani výkon jediné interpretky Veroniky Knytlové, která jako spoluchoreografka jako by cítila, že se dílo neubírá správným směrem. Doteď nevím, zda bylo dílo myšleno vážně, nebo to byla jen mnou nepochopená parodie...“
Nepovedla se ani druhá inscenace této stáje Void, ke které Veronika Knytlová přizvala Beatu Hlavenkovou. Odhalila slabinu české současné tvorby, kdy se pohybovým nadáním skvělých tanečníků „mrhá“ ve prospěch (?) jevištní mluvy, na kterou nejsou připraveni. Nepřesvědčivá ale byla podle některých celá režijní koncepce – „silné téma uchopené plytce a nevypointované, vztahy mezi interprety neurčité a smysl celého díla zaniká,“ – i nedotažené scénické řešení: „Ne, naházet na scénu halabala kusy nábytku, které někdo po padesáti letech vyhodil z chaty nebo chalupy, není scénografická práce, a nízký rozpočet neomlouvá – i na prázdné scéně lze tančit smysluplně.“
Naše nejaktivnější uskupení VerTe Dance nicméně dokazuje, že ve svém hledání sice možná občas klopýtne, ale nebloudí a díky nezdarům tříbí svou cestu. Jejich inscenace Pojďme na tanec i Same Same naopak sbírají kladné ohlasy napříč kritikou i publikem.
Za omyl, který se dle soudu mnohých neměl na jeviště dostat, považuje kolegium dotázaných inscenaci baletu Jihočeského divadla Kráska a Zvíře. Béla Kéri Nagy chtěl v dobré víře připravit rodinný titul na motivy známé pohádky, která skýtá dosti inspirace pro taneční ztvárnění. To se mu ale bohužel nepovedlo: „V té inscenaci bylo skoro všechno špatně: neumětelská hudební režie s nesourodým mixem skladeb a bez profesionálního zvukového propojení, choreografie bez náznaku originálního pohybového nápadu, bezradné režijní vedení, výprava odkazující k výprodeji ve vietnamské tržnici. Šikovných tanečníků mi bylo líto. Tohle nemělo s profesionálním tanečním uměním mnoho společného.“ Připomeňme ale opět, že jen o půl roku později se v Českých Budějovicích konala vynikající premiéra Petra Zusky Klíče odnikud, kterou by mnozí označili za vrchol sezóny a růst významu regionálních těles v současné tvorbě. Soubor i jeho šéf Lukáš Slavický dokázali svým divákům touhu po nalezení uspokojivých titulů pro všechny vrstvy obecenstva, která je logicky dlážděna skvělými i méně úspěšnými pokusy.
Společným jmenovatelem výše jmenovaných „průšvihů“ je znásobení pochybení ve vícero složkách najednou, soudržnost díla a jeho tématu s formou zpracování. Zdá se, že prohřešky v jednotlivostech se s jistou shovívavostí promíjejí, ale díla, kde se režijní koncepce nesejde s choreografickou invencí a scénickým nápadem, jsou odsouzena ke kritice.
Z hlediska choreografické nápaditosti byla několikrát vyslovena pochybnost nad genialitou Emanuela Gata, jehož dílo Separate Knots uvedlo Národní divadlo v Praze v rámci premiéry Timeless a který byl zároveň hlavním hostem třicátého ročníku festivalu Tanec Praha s inscenací Sunny. Jeho způsob práce připomíná pohybovou studii, která nedosahuje divácky zajímavého tvaru, obsahu ani pointy. Lapidárně řečeno, v Čechách stále ještě chceme vidět hotové divadlo, a ne jen úryvek z autorových myšlenek, které by měly rozvíjet naši vlastní fantazii.
Podobně byla zklamána velká očekávání i na komorní scéně divadla Ponec, kde choreografii připomínající „tréninkovou hodinu současného tance bez invence“ předvedl po dlouhé tvůrčí odmlce Petr Tyc. Zřejmě chtěl divákům vypovědět něco nového na téma láska, kteréžto je bohužel tématem v umění trochu ohraným a profláknutým, a tak „v paměti nezůstane žádná vzpomínka než na tři tanečníky sedící na židlích a dívající se do publika se stejně nechápavým výrazem, s jakým publikum hledí na ně“. A Dokud neumřeli, hledí dodnes. O své vyzrálé tvůrčí invenci nepřesvědčil ani Michal Záhora, pokud nepřijmeme ideu, že Koncert pro NI byl asi opravdu jen a soukromě pro nějakou NI, možná trochu pro posluchače violoncellového koncertu, ale zřejmě už ne tolik pro diváky lačné po tanečním zážitku.
S dramaturgií pak bojují všechny večery složené z děl mladých či začínajících choreografů, ať je to Slovanský temperament ND Praha, MozART ND Brno nebo třeba Symbióza Pražského komorního baletu. Nedokonalost jednotlivých choreografií podtrhuje nepřipravenost celku, který se pohybuje od extrému šedobílé jednolitosti a nudy k pestré rozmanitosti bez společné linie. „Trojičky“ jsou celosvětově stále oblíbenější formou tanečních večerů. Možná právě proto se čím dál častěji setkáváme s těmi, které se svou odbytou dramaturgií hodí spíše na festival než do běžného repertoáru. Přitom důraz na formu a servírování takového večera divákům, od názvu, tématu, programu po promyšlenou dramaturgii v nevšední událost, by jistě motivovala i talent dosud nevybroušených tvůrců a laskavější úsměv publika.
Nezdary provází také novocirkusovou scénu. Nominovány byly inscenace Chyba Víta Neznala či Lego rytmus Marie Gouirdan pro absenci inspirace, řídkost tématu a nepřesvědčivé zpracování. Zklamáním byla také produkce Circus Cirkör Under, která testovala diváckou výdrž. Lze shrnout, že tento žánr, zrozený z cílení na wow efekt publika, se těžko obejde bez dynamicky narůstajícího napětí, nových triků, stupňujících se emocí. Jeden nápad a několik akrobatických prvků na celou produkci opravdu nevystačí. Díky takovým hostujícím představením pak ale domácí produkce cizeluje svou tvorbu a každoročně přináší méně a méně nepovedených děl.
Není naší snahou vyhlašovat propadák sezóny ani udělovat Zlatou malinu taneční inscenaci roku. Nebylo záměrem známkovat nebo bodovat jednotlivé počiny, statisticky sledovat návštěvnost nebo odezvu na sociálních sítích, ale pozastavit se nad nešvary, které český tanec a pohybové divadlo provázejí. Výsledkem tohoto průzkumu je nakonec překvapivě jediné: jedná se vesměs o překlepy těch, kteří v našem oboru patří k nejproduktivnějším a mají za sebou řadu úspěšných inscenací, díky nimž získali kredit budící velká očekávání. Ta jsou pak po právu zklamána, neboť největším motorem je pro umělce překonat sám sebe a dostát kvalitě, kterou nastolil minulou tvorbou. Bez škobrtnutí, pádů a modřin se ale tanec dělat nedá, a tak pojďme společně především zatleskat odvaze, s níž se tanečníci zase zvednou, aby zkoumali dál.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace