Plzeňská sezóna přinesla silná témata

Proměna (Richard Ševčík). Foto Martina Root.

Autor Gabriela Špalková

Otevřením Nového divadla v Plzni získal baletní soubor Divadla J. K. Tyla nové a větší prostory. Může využívat tři scény, dvě z nich velké. Historickou budovu Velkého divadla, kde se uvádí klasické a neoklasické balety, Novou scénu, jejíž jeviště je dokonce větší než ve Velkém divadle, a Malou scénu, která ostatně také až tak malá není, vždyť plocha zdejšího jeviště je prostornější než v dnes uzavřeném Komorním divadle. Ovšem charakter sálu je zcela odlišný. Možnosti se rozšířily tanečníkům, a tedy i divákům. Minulá sezóna to plně potvrdila. A nyní co do počtu premiér tuzemské taneční scéně dominuje. V právě uplynulé sezóně zhlédlo publikum v Plzni nové taneční inscenace hned čtyři.

Po dramaturgické stránce nepřinesla sezóna žádný tradičně výpravný titul klasického baletu, ale všechny typově odpovídaly charakteru scén, zapadaly do nich tematicky i ztvárněním. Ráz sezóně vtiskli především mladí choreografové. 

Neoklasicky pojatá Manon moderního střihu v choreografii a režii Filipa Veverky (rovněž tvůrce libreta) s hudbou Alexandra Glazunova otevírala ve Velkém divadle baletní sezónu a do hlavních rolí byli obsazeni i nově angažovaní sólisté. Jednalo se o Veverkův celovečerní debut, a byť působil v některých sekvencích zdlouhavě a názory na volbu hudby se velmi lišily, překvapil svou celkovou koncepční vyzrálostí, nápaditou choreografií a kreativitou. Přinesl výborné taneční výkony stávajících a nových členů souboru – Caroliny Cortesi,Jarmily Hruškociové, Gaëtana Pirese a Karla Audyho, který tančí jak Des Grieuxe, tak pana Duvala. A právě tato druhá role mu přinesla širší nominaci na Cenu Thálie. 

Druhý celovečerní balet připravil šéf souboru Jiří Pokorný na Nové scéně. Tentokrát šlo o ryzí modernu a téma známé širokému okruhu publika. Na jevišti ožil příběh krále komiků Charlieho Chaplina. Balety na Nové scéně se tančí vesměs na nahrávky a jejich režiséři a choreografové mohou využívat složité technologie. Jiří Pokorný na výrazné rozpohybování výsuvných stolů vsadil až příliš, jejich rozestavení mnohdy ruší a zastiňuje z některých řad pohled na dění na jevišti. Jestliže někdo čekal od tohoto Chaplina komedii, byl zklamán. Inscenace mapuje celý jeho život, ztvárněna je v ní jen jedna komikova groteska a důraz klade na odvrácenou stránku Chaplinova života. Snaží se zobrazit konkrétní body v komikově kariéře současně se symbolickým ztvárněním postoje jeho okolí vůči němu samému. To je představováno rolí nazvanou Svět druhých. Alternují v ní Jarmila Hruškociová a Kryštof Šimek. Zajímavý nápad, který ale z diváckého hlediska nemusí být vždy a každému dobře srozumitelný. Inscenace přinesla vynikající taneční výkony obou představitelů hlavní role – Karla Audyho a Richarda Ševčíka. A u publika byla příznivě přijata.

Jestliže dvě velké scény uvedly inscenace v zásadě moderně pojaté, velmi výrazně se lišily další dvě, představené na Malé scéně.

Malá mořská víla mladé choreografky a režisérky Mariky Hanouskové je určena dětskému divákovi. Její inscenační pojetí je příjemné na pohled, poetické kouzlo jí dávají projekce a promyšlené, působivé nasvícení scény. Vzhledem k výtvarné strohosti scénografie (částečně i kostýmů) Manon aChaplinaje právě tato menší produkce díky své poetičnosti a scénickému ztvárnění jejich výrazným protipólem. Pečlivá choreografie je sdělná, co se týče dějové linky i psychologie celého Andersenova příběhu. A rozhodně potěší i oko dospělého diváka. Škoda, že s choreografií nešla ruku v ruce i sdělnost hudby. Ta má v Malé mořské vílesyntetický charakter, je příliš stereotypní a až na jedinou výjimku nevzrušivá a nedramatická.

Ze zcela jiného soudku je Proměna podle povídky Franze Kafky. Ryze experimentální, spíše pantomimické pohybové, chceme-li taneční divadlo, vytvořila trojice Štěpán Benyovský, Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát sdružených v uskupení DekkaDancers. V hlavní roli Řehoře Samsy opět alternují vynikající tanečníci Karel Audy a Richard Ševčík. Nápadité bylo scénické řešení za originálního použití bílé lepicí pásky na černém podkladu, jíž se vytváří obrysy scény i předmětů na ní. Inscenace z Kafky vychází, ale neztvárňuje jeho prózu věrně a ani se o to nesnaží. Soudě podle vyjádření dramaturga Štěpána Benyovského chtěli tvůrci zprostředkovat rozdílné výklady díla. Ale říci mnoho věcí naráz je i při nesporné originalitě inscenace její slabinou, chybí jí totiž jasnější dějová linka. Nebudeme-li ji chtít hledat, pak se různé výklady povídky dešifrují vcelku velmi obtížně. Tím spíše, že pro to jasnější vodítko chybí. V programu totiž nenalezneme obsah baletu ani Kafkovy Proměnyči pojednání o jejích výkladech. Nelze předpokládat, že každý divák je s tématem obeznámen.

Ale událostmi byly nejen premiéry. Svoji derniéru měly i dvě velmi výrazné a atraktivní inscenace. Strhující, syrové a hluboce sdělné taneční drama Libora Vaculíka Slečna Julie podle A. Strindberga, které choreograf ve své režii a podle svého libreta inscenoval na Malé scéně. Bylo napínavé, silné v prožitku a ztvárnění psychologie postav, jejich vnitřních proměn s excelentní Jarmilou Hruškociovou v titulní roli. Perfektní z hlediska provedení, výběru hudby, precizní ve všech směrech. 

Druhou byl velkolepý Oliver Twist Richarda Ševčíka, který přinesl na Novou scénu výtečně zpracovaný příběh Charlese Dickense. Dojímal dospělé, do dění na jevišti dokázal vtáhnout děti velmi rozličných věkových skupin. A všechny pak hluboce zasahoval. Byl to mimořádný počin nejen vzhledem k vynikajícímu provedení, ale také díky své koncepci, kdy hlavní roli tancuje od počátku do konce malý chlapec. V této nesmírně náročné roli alternovali dva talentovaní žáci baletní školy DJKT – Benjamin Hradil a Jan Soukup. Jejich výkon byl mimořádný a obdivuhodný. Inscenace se postarala i o další velkou psychologickou a hereckou roli – Fagina, vůdce zlodějské bandy. Exceloval v ní Martin Šinták v alternaci s Miroslavem Hradilem.

Uplynulou sezónu v plzeňském baletu charakterizuje nejen nastupující choreografická generace, ale i noví členové plzeňského baletního souboru. Ten totiž vstoupil do sezóny 2017/18 výrazně obměněn. 

Ze souboru odešla poměrně silná garnitura tanečníků – Martina Diblíková, Monika Mašterová, Petr Laštovka. Miroslav Hradil v minulé sezóně dohrával své role, baletním mistrem na plný úvazek už je Zuzana Hradilová. Baletním mistrem na plný úvazek se od nastávající sezóny stane i další výrazná tvář plzeňského baletu, jeho dosavadní sólista Martin Šinták. Šéfovi souboru Jiřímu Pokornému se na počátku minulé sezóny podařilo soubor doplnit našimi i zahraničními velmi kvalitními tanečníky.A hned tři z nich nastoupili na pozici sólistů souboru. Z pražského Národního divadla přišli Karel Audy a Kryštof Šimek, sólistkou se stala imladá italská tanečnice Carolina Cortesi. Soubor obohatil Francouz Gaëtan Pires a všichni byli hned obsazeni do hlavních rolí ve stěžejních inscenacích. Mezi další nové posily patří rovněž Kristýna Kodedová, absolventka pražské taneční konzervatoře, do Plzně nastoupil i absolvent Miroslav Suda, který je někdejším žákem Baletní školy DJKT. 

Sezóna 2017/18 byla různorodá, inspirativní a bohatá na umělecké zážitky. Prostřednictvím nově zavedených Baletních ateliérů vykročil soubor neotřelým způsobem divákovi vstříc. Na ateliérech přibližuje tanec zájemcům z řad publika interaktivní formou.

Každou ze čtyř premiérovaných inscenací připravil jiný choreograf, což je výrazným přínosem jak pro tanečníky, tak pro publikum. Práce s různými choreografy je to, co tanečníky posouvá dál. Divákům zase skýtá možnost poznat taneční divadlo v celé jeho šíři a z různých úhlů pohledu. Tato skutečnost platí ovšem nejen pro baletní, ale pro každý soubor. Že šéf baletního souboru DJKT Jiří Pokorný na tuto zásadu dbá, je prozíravé, a ne každý soubor má to štěstí. Jsou takové, v jejichž inscenacích dlouhodobě dominuje jeden režisér. V plzeňském baletu to tak naštěstí není. A minulá sezóna to opět potvrdila.