Ostrov de Forma – Vedeni manýrou

Ostrov de Forma. Foto Vojtěch Brtnický.

Autor Lenka Vořechovská

V divadelním sále Konzervatoře Duncan centre měla premiéru choreografie Marty Trpišovské Vodenkové s názvem Ostrov de Forma. Inscenace vznikla díky školnímu projektu, který je založen na úzké spolupráci zkušeného choreografa se studenty třetího ročníku. Poprvé se žáci představili již v roce 2016 v choreografii Svěcení jara, kterou vytvořil Jiří Bartovanec.

Přímá konfrontace

Jako posluchačka konzervatoře jsem měla možnost zažít proces vzniku posledního zmíněného díla. Domnívám se, že práce s předními tvůrci taneční scény má pro studenty zcela zásadní přínos. Jejich představa o uměleckém profesním životě díky tomu získává hmatatelnější a reálnější kontury. Účast na představení mladému člověku nastavuje zrcadlo jeho úrovni a současně s sebou přináší pocit zodpovědnosti za vlastní interpretační výkon, který se po něm požaduje – profesionální a vyspělý. Mladý tanečník objevuje možnosti práce se svým vlastním tělem a zároveň způsob komunikace se skupinou svých spolužáků. Stává se také, že v průběhu projektu dostávají jednotliví žáci své role. Choreograf využívá výrazné rysy jejich osobnosti, tím také napomůže k jejich vlastnímu sebepoznání. Student konfrontuje své dovednosti s nároky choreografa a poznává své schopnosti i nedostatky.

Právě vysoké nároky autora na interprety jsou zásadní rovinou realizovaných představení (kromě zmíněných děl se k nim ještě řadí Ze života hmyzu Heleny Šťávové Ratajové). Všechny tři inscenace oživují nepravidelnou produkci Konzervatoře Duncan centre a svou kvalitou konkurují široké scéně českého současného tance; to dokazuje i účast Bartovancovy choreografie na České taneční platformě 2016. Tento fakt poukazuje také na to, že studentská představení jsou hodnotným zážitkem a divácké veřejnosti přináší zajímavý vhled do „inkubátorů“ budoucích osobností taneční scény.

Neotřelé role

Ostrov de Forma je inspirován obdobím manýrismu a samotným pojmem „manýra“. Počáteční scéna přináší obraz dobové smetánky. Pohledy postav vyjadřují jejich pocit nadřazenosti a touhu po intrikování, jež se později stává skutečností. Velmi zdobné a různorodé kostýmy se svou estetikou nacházejí na pomezí renesanční a barokní módy. Díky háčkům na stěnách mohou interpreti své kostýmy věšet a celou scénu tak dotvářet. Scéně tvůrci věnovali značnou pozornost a jejími proměnami doplnili dějovou linii, což dodává celému představení celistvost.

Oproti tomu choreografická struktura je často roztříštěná na jednotlivá sóla či menší skupiny tanečníků. S těmi se pracuje spíše předvídatelně a poměrně brzy lze prohlédnout systém proměňujících se pohybových vzorců. Tato skutečnost má na pozornost publika neblahý vliv.

Divácky atraktivně vyznívají scény, kdy se v maximální míře projevují interpretační vlohy studentů. Postavy jsou silně typizované a mají jasně danou charakteristiku. Studenti se často profilují do neotřelých a precizně zvládnutých rolí. Vidíme dámy se sladkými úsměvy, ale ostrými lokty, a pány ve vysokém postavení, přes všechnu svou hrdost ovládané nízkými pudy. Svou interpretací přímo excelují především David Králík a Kateřina Jabůrková.

Téma manýru a přetvářky je rezonující a přitahuje diváckou pozornost. Zápletka na jevišti se stává „detektivkou“ a nutí nás čekat, „kdo bude další“. Interpreti drží svou energii na vysoké úrovni po celou dobu představení. Přesto je zřejmé, že potřebují ještě čas, aby se ve svém výkonu ustálili a četnými reprízami, které si Ostrov de Forma dle mého názoru zaslouží, posunuli význam celého díla ještě o pár kroků dále.

Psáno z reprízy 22. února 2018 v Konzervatoři Duncan centre.

Ostrov de Forma
Námět a choreografie: Marta Trpišovská Vodenková
Asistentka choreografie: Lea Švejdová
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelný design: Michael Vodenka
Hudba: J. S. Bach, A. Vivaldi, H. Purcell, J. Ockenghem, S. Rachmaninoff
Foto: Vojtěch Brtnický
Premiéra: 21. února 2018