Okázalé Labutí jezero Královského baletu v Londýně

Okázalé Labutí jezero Královského baletu v Londýně

Autor Lenka Dobešová Trubačová

Labutí jezero v novém nastudování vplulo na jeviště londýnské Covent Garden 17. května 2018, kdy se uskutečnila jeho premiéra. Čeští diváci ho měli možnost vidět o necelý měsíc později v přímém přenosu hned v několika kinech, včetně pražského Bia Oko. 

Tento nejznámější postromantický balet byl poprvé uveden roku 1877 v Moskvě v choreografii Čecha Václava Reisingera. Proslulost si získal až díky nejslavnější verzi Maria Petipy a Lva Ivanova z roku 1895. Z ní také čerpá podoba Labutího jezera, kterou s londýnským Královským baletem nastudoval mladý britský choreograf a producent Liam Scarlett.

Balet začíná prologem, ve kterém se odehrává scéna o zakletém jezeře a dívce Odettě, kterou čaroděj začaroval do labutě. Scarlett se snažil přiblížit původní choreografii a klade přitom důraz na psychologii postav. Postava Rothbarta má v jeho pojetí velkou úlohu, představuje nejen čaroděje, ale zároveň velitele královských vojsk a poradce královny. Role obsahuje náročné technické party a široký výrazový rejstřík, což ji činí přitažlivou. 

V druhém dějství jde princ k jezeru, kde zahlédne hejno labutí. Jedna z nich slétne na zem a promění se v krásnou princeznu, do které se princ zamiluje a přísahá jí věčnou lásku. Druhé jednání končí zamilovanou scénou u jezera. Dramatické zápletky nastávají ve čtvrtém jednání plném zvratů s tragickým koncem. Princ nalézá v lese u jezera Odettu a prosí ji o odpuštění. Přichází ale Rothbart, labutě se zmocňuje a připomíná princi jeho zradu, kvůli které zůstane Odetta již navždy zakletá v labuť. Aby se Odetta zlému čaroději vymanila, vrhá se z útesu do hlubin jezera. Její oběť přináší zkázu Rothbarta, který pompézně umírá. Princ Siegfried se probírá z mdlob, hledá v jezeře Odettu a nakonec ji vynáší v podobě dívky na břeh, bohužel však mrtvou. Dobro sice zvítězilo nad zlem, ale závěr baletu přesto vyznívá smutně, což umocňuje Čajkovského emocionální hudba.

Choreografie Liama Scarletta je založena na akademické baletní technice, ale objevují se v ní i neoklasické prvky. Autorova taneční koncepce klade na baletní soubor nemalé nároky, a to jak na hlavní interprety, tak na sbor. Hned v prvním jednání ukázalo osm párů ve sborovém tanci svou technickou zdatnost. Pas de troistančili Alexander Cambell s Akane Takada a Francescou Hayward, které současně ztvárňovaly princovy mladší sestry. Dívky působily lehkým a radostným dojmem. Cambell jako Benno po technické stránce obstál a zapůsobil především herecky. Jako princův přítel byl starostlivý a milý, věrně stál po jeho boku. 

Sbor labutí ve druhém a čtvrtém jednání vytvářel živý organismus. Tanečnice tvořily neustále nové zajímavé formace, i přes velkou náročnost zůstaly sehrané. Charakterní tance byly v podání Královského baletu osvěžujícím elementem. Neobvyklým dojmem zapůsobila španělská princezna, která měla klasickou balerinu. Její výkon se vyznačoval dokonalou technikou s rozverným až provokativním výrazem. Sólistka v maďarském tanci spolu s průvodem tanečníků předvedli typický uherský tanec s jistotou. Klasicky pojatý ruský tanec včetně kostýmů působil velmi energicky. Nechyběl ani legendární neapolský tanec v choreografii Frederica Ashtona, který Scarlett záměrně zachoval: „Tancoval jsem ho často a velmi rád, nemyslím si, že bych tento tanec mohl nebo měl měnit."

V hlavní roli se představila Marianela Nuñez. Její ztvárnění Odetty/Odilie bylo po technické stránce excelentní a precizní. Její Odetta byla něžná aport de braspůsobilo elegantně, i když Nuñeznení fyziognomicky typicky éterickou představitelkou této role. Ve třetím jednání se změnila v proradnou Odilii, která sváděla prince a přitom byla v neustálém kontaktu s Rothbartem. Náročné duety a sóla zvládala s noblesou a rychlými fouettéessi od diváků vysloužila velký potlesk. Její Odilie by si však zasloužila větší energičnost a ráznost.

Vadim Muntagirov v roli prince ji doprovázel s elegancí a s naprostou jistotou. Z jeho výkonu sálala preciznost a noblesa. Vadima Muntagirova znají čeští diváci z baletu Giselle, kde vystoupil po boku Darii Klimentové ve Státní opeře v Praze. Jeho výkon se bohužel od té doby po herecké stránce příliš nezlepšil, působil nevýrazně až unyle. Když Odettu zradil, vypadal lhostejně a emoce zdrcenosti se v jeho tváři zračila jen v náznacích. Více mu seděla rovina zamilovanosti, když Odettě vyznával lásku. Rothbart v podání Benneta Gartsideho byl vášnivý a démonický zloduch, z něhož šel až strach. Brilantně zatančené variace zakončoval ostrými pózami.

Scénograf John MacFarlane kombinoval romantické prvky s opulentní a monumentální výpravou. Zatímco v prvním a druhém dějství vytvořil pohádkovou scénu, v třetím dějství mohl mít divák pocit, že se ocitl v historickém velkofilmu. Interiéry zámku, kde se odehrávala zásnubní hostina, promyslil do nejmenšího detailu včetně ozdobně vymalovaného stropu a honosného lustru. Atmosféru jezerní krajiny dotvářela nádherná noční obloha a kulisy tvořící les. Ve čtvrtém jednání působila scéna pochmurně, zapříčinil to temnější světelný design a hrozivý útes v pozadí jeviště, který předznamenával budoucí tragédii.

Stejně efektní jako scéna byly rovněž kostýmy. Baleriny labutí vypadaly jako pošité peřím, přičemž tento efekt vyvolaly lístečky saténu prošité stříbrnými nitěmi. Odetta se od labutí odlišovala pouze zdobnější korunkou. Rotbarthův plášť evokoval ptačí dojem a při některých variacích se zdálo, že se po jevišti vznáší dravec s obrovskými křídly.

Královský balet v Londýně si předsevzal přivést na jeviště nové Labutí jezero, které bude původní a zároveň svěží a inovativní. A to se mu podařilo. Zajímavá a nápaditá choreografie, skvělé výkony hlavních interpretů, okázalá scéna a dechberoucí kostýmy dělají z nového nastudování ojediněle poutavé baletní představení. 

Psáno z přenosu 12. června 2018, Bio Oko v Praze.

Labutí jezero
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: Marius Petipa, Lev Ivanov
Dodatečná choreografie: Liam Scarlett a Frederick Ashton
Výprava: John MacFarlane
Premiéra: 17. 5. 2018