Brněnský noční rozjezd MHD kupodivu nesmrděl, nehlučel a nerušil v přemítání nad právě viděným. Zřejmě jej z velké části zaplnili kultivovaní návštěvníci Divadelního světa, kteří mířili před sobotní půlnocí z Reduty domů a stejně jako já tiše rozjímali nad novým dílem Jiřího Bartovance. Hledala jsem slova, jak popsat dění, kvalitu, obsah i formu – to vše si totiž pohrávalo s vlastními hranicemi a přitom se spirálovitě nořilo do sebe. Omámena obrazy, které se mi vrývaly do paměti, i snahou odlišit je od představ, jež se během sledování odehrávaly pouze v mé hlavě, vracelo se mi stále jasněji jedno jediné slovo vystihující dokonale celou inscenaci – Obrys.
Asi nikdy nezapomenu na bílou linii zad, která nás vítala při vstupu do sálu. Nahá dívka seděla zády k hledišti na černém podstavci. Tento až geniálně jednoduchý prvek byl možná nejostřejším momentem celého představení. Její silueta zanechala i po zhasnutí reflektorů pocit křehkosti, který tanečnice vzápětí rozbila svým až ohlušujícím entrée a apelující nahotou. Svou bezmoc však přišlo vypovědět více postav, postupně zaplňovaly prostor svébytnými a zřejmě nikdy nedokončenými pohybovými monology. Jejich projev byl urputný, a přesto postrádal energii, která by přesáhla až do hlediště. Jakoby zakleti v limitech vlastního těla, hledali interpreti místo a smysl svého bytí na scéně. Ač genderově vyrovnáni, scéně vévodily ženy. O svá práva se praly houževnatěji a tělesněji než muži. Ti někdy jako by nevládli vlastnímu tělu, jejich výraz vyjadřoval touhy, které se jejich pohybu nedařilo naplnit.
Ale zrak publika se také neměl uspokojit pouhým pohledem před sebe. Řadou zadních reflektorů byl vyburcován k tomu, aby zpola oslepen musel zachytávat jen siluety tančících postav. Mozek tak spíše odtušil, nebo si měl domyslet vztahy a emoce skryté za geometrií tmavých postav. Masáž senzorů se stupňovala až k maximu, kdy tanec zanechával na pozadí zornic jen fotografické otisky. Hudba mnoho nepřidala a buď se soustředila na hlučnost a probuzení mžourajících diváků, nebo trochu monotónní a tklivou zádumčivost. I ona hledala sama sebe, aby se nakonec, stejně jako proudy světel, stáhla do pozadí.
Performeři se ale nevzdávali. Jako obživlé loutky/hračky/sochy/mrtvoly lapali po kontaktu s jinými, po pozornosti a prostoru, po nedosažených možnostech, křídlech z papíru… Po Svobodě, kterou ne a ne nalézt a uchopit. Tvořili bezpočet obrazů, sousoší a nedopovězených příběhů. To vše však zůstalo jaksi prázdné, nevybarvené jako dětská omalovánka. Ponecháno k dopovězení a dosazení vlastního výkladu a nutkání. Tanečníci poskytli přítomným Obrys svých snů, ale nic víc. Bez aktivního vkladu divákovy fantazie bylo dílo pouhou črtou.
Psáno z premiéry 26. května 2018, Divadlo Reduta, Brno.
Obrys
Režie a choreografie: Jiří Bartovanec
Text: Martin Hodoň, Jan Razima
Obsazení a autorská spolupráce: Hana Tomáš Briešťanská, Dalibor Buš, Tereza Groszmannová, Tereza Marečková, Aneta Nesvadbová, Pavol Seriš, Martin Sláma, Jakub Šafránek
Dramaturgie: Martin Hodoň
Světelný design: Michal Hór Horáček
Scénografie: Michal Hór Horáček, Jiří Bartovanec
Hudba: Mojmír Měchura, Tereza Marečková (housle, skladba)
Kostým: Andy Mužíková
Premiéra: 26. května 2018
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace