Český balet má svého Chaplina – je jím Karel Audy

Chaplin (Karel Audy). Foto Martina Root.

Autor Lucie Hayashi

Plzeňský balet nespí. Hned v březnu přináší již čtvrtou baletní premiéru sezóny, v níž sklízí úspěchy u kritiky i diváků. Svůj repertoár letos obohatil již o tři inscenace, chvályhodně z domácí produkce – Malou mořskou vílu v choreografii Mariky Hanouskové, Manon Filipa Veverky, Proměnu z dílny Dekkadancers. Příběhem o Charlie Chaplinovi završuje mozaiku pestré dramaturgické nabídky. Chaplin přitom není žádným komorním dílem, naopak zaměstnal celé divadlo. Celému souboru za to patří klobouk dolů. Za tím vším přitom ale stojí jediný muž – Jiří Pokorný, který zastává, i v rámci nové inscenace, mnoho rolí. 

Libretista, dramaturg i „skladatel“

Je nasnadě, že vyprávět život slavného komika tancem vyžaduje především pečlivou přípravu libreta. Obsah a sled scén, které musejí být poutavé a zároveň názorné, dějové zkratky a časové posuny do vzpomínek či snů musejí být čitelné, a přesto naplněné stejnou měrou emocemi i narací, gestikou i tancem. Vedlejší postavy musejí být pro diváka na první pohled rozpoznatelné, hrdinovi umožněn růst a vývoj. Ne každý choreograf se narodil také jako schopný libretista. Jiří Pokorný však v sobě tento talent našel. Obsažnost tématu dokázal oprostit od zbytečné zdlouhavosti (i když by se stále ještě materiál k prostříhání našel), dramaturgická linka byla jasná a střídala komiku s vážností, servírovala životní zvraty v přiměřených dávkách.

Přetlumočit divákům celý pohnutý Chaplinův osud a zároveň nalézt dostatek prostoru pro odhalení jeho duše není snadný úkol a celková koncepce si v ničem nezadala s podobně stavěnými balety. Přesto se vytrvale vrací otázka, nakolik by měl být umělecký zážitek podřízen jeho obsahu. Tedy přesněji – zda čitelnost příběhu nehraničí s polopatickým odhláskováním, které sice diváka poučí, ale po dvou hodinách umoří svou komplikovaností a nutností soustředit se na děj natolik, že na nějakou katarzi už mu nezbude energie. Nesnadným úkolem je také vystavět dramaturgickou linku tak, aby se stárnutím a sklíčeností hlavní postavy neupadal a „neumíral“ i celý balet. Ač plný pestrých momentů (jako například připomínka adorace Nižinského výstupem z jeho Faunova odpoledne), závěr ve stylu fade out si bouřlivé ovace „nekoupí“.

Dalším problémem podobných inscenací je hudební doprovod, který si musí tvůrce většinou „vymačkat z malíčku“, tedy nakombinovat pro vlastní potřebu. Je to bohužel řešení nevděčné, protože ne každý choreograf umí vybrat skladby tak, aby vedle sebe nepůsobily šroubovaně a násilně. V týmu znatelně chyběl hudební konzultant, který by vyslyšel potřeby autora a vyprodukoval kvalitnější hudební podklad. Ani scéna živé hry na Steinway bohužel v kontextu ucelého díla nepůsobí tak efektně, jak bylo asi zamýšleno.

Obrovským přínosem plzeňského Chaplina je ale idea záhadné postavy, inspirovaná myšlenkou alter ega, komikova partnera i soka, v programu nazvaná jako „svět druhých“. Tedy spíše ztvárnění této postavy jako dvoupohlavní bytosti, z jedné strany muže a z druhé ženy, i velmi dobře choreograficky zpracované. Na premiéře ji skvěle zatančila Jarmila Hruškociová, která si přesvědčivě osvojila i svou mužnou stránku. V alternaci s Kryštofem Šimkem je tato postava, která dodává biografickému baletu nový rozměr, ústředním tématem příběhu.

Režisér

Zásadním talentem režiséra je zvolit si dobrý tým. A skloubit všechny umělecké složky v jeden kompaktní obraz. Pokorný ukázal, že jeho talent tkví právě zde. Celému dílu prospěla promyšlená koncepce výtvarného řešení. Nová scéna divákům ukázala, co všechno umí a že na její techniku je spoleh – využita byla točna, propady, šikma, zástěny, tahy… Jevištní stoly se bezhlučně pohybovaly nahoru a dolů a vytvářely variabilní prostor s mnoha úrovněmi. Uznání patří celému jevištnímu provozu pod vedením Ivana Dolejška a taktovkou z inspice Petra Šmause, protože hladký průběh tolika proměn není na našich scénách žádnou samozřejmostí.

Velmi dobrým tahem se ukázalo také svěření scény a kostýmů jedné osobě. Dana Haklová vytvořila působivý, minimalistický a nápaditý návrh funkční za všech okolností. Ústředním prvkem byl bílý lichoběžník připomínající ústí kamery, který se stával pro hrdiny dveřmi, útočištěm i klecí, a pro Charlieho světem vzpomínek. Každou scénu přitom dotvářel precizní light design Tomáše Pilaře, jehož hra s náladou a hloubkou prostoru i fokusem na emoce postav i použití vkusných projekcí či populárních Led lamp prozradila zkušené oko. Kostýmy respektovaly dobu příběhu a černobílý svět, z nichž vystupovaly Chaplinovy lásky v jasných barvách. Až na fialovou róbu Lity Grey, která se jí nešťastně pletla pod nohy, byly kostýmy vesměs vkusné a patřičné, především se ale netloukly se scénickým řešením, což se v poslední době zadaří málokdy. (Jen trochu zbytečným manévrem mi přišla čtveřice „nahých“ dam v závěrečné apoteóze, i když mohl divák dle vlasových ozdob osudové družky identifikovat.)

Choreograf

Stává se, že schopný režisér, libretista, šéf baletu a organizátor v jednom při tvorbě celovečerního představení vydá veškerou energii na souladu všech jeho složek a struktury a na samotnou choreografii už mu tvůrčí elán nezbývá (za všechny jako příklad Zuskův Louskáček a Myšák Plyšák, v jehož novátorském pojetí kulhají chudé krokové variace v nejkrásnějších pasážích Čajkovského díla). Pokornému nelze upřít snahu o originální výpověď i vlastní pohybový jazyk. Překvapí jasnou formulací a čitelností. Bývalý špičkový charakterní tanečník staví i jako choreograf emoce nad formu, a tak promlouvá spíše gesty, pózami a krokovými prvky – jako vykřičníky, otazníky a tečkami. Po tanečnících vyžaduje přesné a čitelné herectví v každé vteřině, i když v některých fázích klade trochu zbytečně velký důraz na pantomimu. Opět se dostáváme k otázce, nakolik doslovné musí pohybové vyjádření být, a zda by si tanec nezasloužil trochu více lyriky. Některým pasážím a hudebnímu podkladu by určitě svědčilo trochu více plynulosti a tanečnosti, vzdušnosti a pohybu po prostoru, méně symetrie, romantickým duetům více „dialogu“ a méně synchronu, a především nápaditější partneřina. Vždyť za posledních patnáct let nabídl současný tanec mnoho nových pohledů na kontaktní duety! Byla by škoda, kdyby řemeslně zručný a nadějný choreograf v nejproduktivnějším věku ustrnul na zavedených vzorcích a nevyvíjel se v souladu s aktuálními trendy.   

Šéf 

V souladu s přáním choreografa a režiséra je to šéf baletu, který posvětí výběr interpretů. A Jiřímu Pokornému nelze než gratulovat k plejádě výrazných sólistů, kterým ušil jejich role na míru. I když by sbor zasloužil ještě pár zkoušek navíc a striktnější souhru při šantánových výstupech, veškeré sólové role byly vystavěny přesvědčivě a s velkou dávkou profesionálního nasazení. Dokonalý představitel titulní role je u podobné inscenace samozřejmostí. Nicméně nový přírůstek plzeňského baletu, bývalý první sólista ND Karel Audy, předčil i nejpřísnější očekávání.

Jeho Chaplin byl roztomile rozverným mladíkem, rozdávajícím jiskru, která způsobila vzplanutí nejedné romantické lásky i požár jeho samého, hercem prahnoucím po vůni slávy i mužem, který zasvětí své srdce lásce a pravdě. Přirozeně prováděl diváka zákoutími svého života i mysli, bez afektu a nucenosti, se srdcem na dlani. Jiří Pokorný na něj jistě stoprocentně spoléhal, když jej pověřil tak náročnou hereckou rolí, které nedopřál oddechu. I když příležitostí k předvedení své technické zdatnosti nedostal mnoho, čistotou piruet i výškou skoků si získal i ty nejpřísnější diváky. Audyho stoprocentní zasvěcení roli a perfektní výkon byly zásadním pojítkem celé inscenace, která díky němu dosáhla jedinečnosti.  

Psáno z premiéry 17. března, Nová scéna Divadla J. K. Tyla.  

Chaplin
Libreto, choreografie a režie: Jiří Pokorný
Scéna a kostýmy: Dana Haklová
Světelná koncepce: Tomáš Pilař
Hudba: Charlie Chaplin, Dmitrij Šostakovič, Benjamin Britten, Claude Debussy, Hans Zimmer, Johannes Brahms, John Barry, Rey Nosauro, Benny Goodman, Frédéric Chopin
Asistent choreografie: Martin Šinták
Asistent režie: Miroslav Hradil
Premiéra: 17. března 2018