Assemblage - Vznik, zánik i proměna s ženským nadhledem
Nový projekt Assemblage oceněné zkušené tanečnice a začínající choreografky Martiny Hajdyla Lacové představil ryze ženskou energii v tematice neustálé změny, která zapříčiňuje vznik i zánik, který je jen dalším začátkem. Assemblage v překladu znamená shromáždění, ale také umělecké dílo vytvořené seskupením nalezených nebo nesouvisejících objektů.
Právě na to aspiruje svérázná scénografie z dílny Zuzany Scerankové, která neváhá kombinovat přírodní i ryze umělé prvky. Pravidelně rozřezaný kmen stromu připomíná totem. Ze stropu visí maskáčový spacák navlečený na jakési trychtýřové konstrukci, směřuje k hoře ze stejného materiálu, jejíž povrch nadouvá ventilátor ukrytý pod ní. Na scéně jsou dále pískovcové jehlany, uskupení kamenů či aluminiová plachta. Střed zaujímá rozlehlý žlutočerný retardér, na němž leží šestice upovídaných tanečnic.
Dávají se postupně do pohybu, kanonicky, jako by si hrály na tichou poštu, stále dokola tam a zpět. Drobné pohybové motivy a gesta paží a hlavy, jimiž si předávají štafetu, přerůstají v exponovanější prvky. Pozvolna se mění i nálada, dívky jsou ve stále korigované míře hravé, zvědavé, trumfující se, překvapující se. Ačkoliv se mnohdy pohybují zcela nezávisle na sobě, udržují intenzivní oční kontakt a jako celek vzbuzují dojem principiální jednoty a harmonie. Jejich tekuté proudění v prostoru opakovaně přerušují momenty, kdy se schoulí v jednu hmotu, či vytvoří propojené sousoší na zadní obnažené stěně jeviště. Příležitostně jednu z nich skupina poponese, jako by si vylosovala pomyslného Černého Petra, a například ji opřou o zeď hlavou dolů a ještě na ni namíří foukající větrák. 
Dynamika v pohybu postupně narůstá, onen soulad narušuje chaos. V živém hudebním doprovodu se stále častěji střídá akordeon, basová zobcová flétna a vokální zpěv s elektronickou hudbou evokující kosmické zvuky a ruchy. Rozbíjí se i ona symbolická jednota a tanečnice se oddávají destruktivnějšímu individuálnímu řádění a zmítání. Skoky, otáčky, výkopy. Scénické prvky, kterým se tanečnice dosud spíše vyhýbaly, se dávají jejich počínáním do pohybu. Jeviště se promění v pomyslné bojiště, dřevěné kulány se kutálí po scéně, jehlany jsou přemísťovány jako vojenské šiky, jedna z tanečnic si oblékne maskáčovou soupravu. Nezůstane doslova kámen na kameni. Co bylo zničeno, dává možnost vzniku něčeho nového. Tanečnice tak v závěru rozebrané prvky poskládají ve zcela novou, působivou kosmickou scenérii, pokrytou rozsáhlým aluminiovým pásem.
Martina Hajdyla Lacová vytvořila dílo, jehož koncept je vcelku čitelný a srozumitelný. Poměrně závažnou tematiku zpracovala s ženským nadhledem, lehkostí a letmým humorem. Obsadila výtečné tanečnice, jen se zdá, že mohla nechat jejich potenciál ještě více vyniknout. Až na sólo Ekateriny Plechkové znázorňující stylizovaný boj se svěděním, choreografie neobsahuje příliš inovativní momenty a náročné prvky. Je například škoda, že na nejtanečnější část hudebního doprovodu v první části díla interpretky jen postávaly. Spolupráce s hudebnicemi Hanou Foss Minaříkovou a Žanetou Vítovou, které dění na scéně živě doprovází, přitom graduje onu ženskou energii prýštící z jeviště. I přesto se dá soudit, že v Martině Hajdyla Lacové zcela jistě zraje choreografický talent, který může českou taneční scénu jen obohatit.
Psáno z premiéry ze dne 8. října 2018, Studio Alta.
Assemblage
Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Premiéra: 8. 10. 2018
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace