Tanec z gauče podle Petry Dotlačilové – Švédský tanec on-line

Petra Dotlačilová. Foto: Barbora Škrobáková.

Autor Petra Dotlačilová

Švédsko možná není taneční a divadelní velmocí, přesto ale dalo taneční komunitě několik osobností světového formátu. V této zemi se zvláštním způsobem mísí smysl pro tradici s progresivním přístupem, ať už jde o nové choreografické směry, nebo o rozvoj kulturních institucí a infrastruktury. Severská choreografie se inspiruje v zahraničí, ale vzory destiluje skrz vlastní filtr a přetváří je ve specifický styl. A především, umělci se neostýchají do světa expandovat.

Tato expanze začala už se Švédskými balety (Les Ballets Suédois), ambiciózním, i když velmi krátce trvajícím projektem mecenáše Rolfa de Maré. Ten v roce 1920 po vzoru Ruských baletů (Les Ballets Russes) vytvořil skupinu vynikajících tanečníků v čele se sólistou a choreografem Jeanem Börlinem, zahájil spolupráci s avantgardními umělci, pronajal pařížské Théâtre des Champs-Elyssées a způsobil senzaci, která trvala pět let a dosáhla až za oceán. Mezi slavné spolupracovníky Les Ballets Suédois patřili například Fernand Léger, Darious Milhaud, Nils Dardel, Jean Cocteau, Hélène Perdriat, Erik Satie nebo Francis Picabia. Poslední dva zmínění se podíleli na vytvoření krátkého baletu Relâche (1924), jedné z nejkontroverznějších (a ve své době nejméně úspěšných) choreografií, která je zpětně považovaná za unikátní příklad taneční a scénografické avantgardy dvacátých let. Toto dílo bylo v roce 2014 rekonstruováno Petterem Jacobssonem a Thomasem Caleym pro francouzský Les Ballets de Lorraine a je možné jej zhlédnout on-line:

Hravost, experiment, smysl pro absurditu a černý humor, příznačné pro tuto francouzsko-švédskou avantgardu, je patrný také z krátkého filmu Entr‘acte, vytvořeného stejným týmem a progresivním režisérem René Clairem.

Stoleté výročí Les Ballets Suédois si taneční muzeum Dansmuseet (založené právě Rolfem de Maré) připomíná rozsáhlou výstavou pod výmluvným titulem vycházejícím z textu básníka Francise Picabii pro zmíněnou Relâche: „Jestli se vám to nelíbí, jděte ‚někam‘.“ (Om ni inte gillar det kan ni dra åt helvete.) Ve spolupráci s televizí SVT také vznikl dokument Ballets suédois: umění, tanec a pozdní noci (Ballets suédois: konst, dans och sena nätter), který se dostal i do výběru festivalu Zlatá Praha.

Mezi další švédské osobnosti, které reprezentují moderní taneční trendy své doby, patří bezesporu Birgit Cullberg, zakladatelka slavného Cullberg Balletu (dnes pouze Cullberg). Ta již v roce 1950 způsobila revoluci ve stockholmské Opeře se svým baletem inspirovaným Strindbergovým psychologickým dramatem Slečna Julie. Byla to první choreografie, kterou královský baletní soubor převzal od jiné produkce, a Cullberg se stala první sólistkou na prknech Opery, která nepocházela z místní baletní školy. Dnes sice její díla nejsou na internetu snadno dohledatelná, ale stojí za to sledovat vývoj a aktivitu jejího souboru, který získal světovou proslulost a konstantně se přizpůsobuje vývoji současného tance. Někdy se ovšem ohlédne i zpět, jako v roce 2017, kdy reinscenoval opus své zakladatelky Eurydike je mrtvá (Eurydike är död, 1968).

S tímto souborem je přirozeně spojeno mnoho dalších známých osobností, ze všech nejvíce Cullbergové syn Mats Ek, který se stal jedním z nejvýraznějších světových choreografů 20. století. Přestože původně se profesionálně věnoval činohernímu divadlu – herectví a režii –, tanec si ho nakonec přece jen našel. Až v osmadvaceti letech začal tančit v souboru své matky, po třech letech choreografoval a v letech 1981 až 1993 se stal jeho uměleckým vedoucím. Zde vytvořil mimo jiné své ikonické verze baletů, jako je Giselle (1982), Labutí jezero (1987) nebo Carmen (1992). Kromě odvážných interpretací klasických titulů, mezi něž patří i drogově závislá Šípková Růženka (Hamburg Ballett 1996), se jeho tvorba vyznačuje charakteristickým a příznačně omezeným pohybovým slovníkem, zemitostí, propracovanou dramaturgií a temným smyslem pro humor. Z jeho rozsáhlé tvorby vybírám ikonický taneční film Smoke (1995), duet pro balerínu Sylvii Guillem a Niklase Eka, který získal prestižní Emmy Awards.

V souboru Cullberg uvedl svá první díla také Alexander Ekman, který je dnes jedním z nejžádanějších současných choreografů. Od svých počátků v Cullbergu a NDT 2 to přes různé evropské i americké soubory dotáhl až do pomyslné baletní mekky – do pařížské Opery, kde vytvořil celovečerní kus Play (2017). Mezi jeho nejpovedenější choreografie ale patří spíše Cacti (2010) pro NDT 2, Labutí jezero (2014) pro norský Nasjonalballetten, Midsommarnattsdröm (2015) pro švédský Kungliga Baletten nebo jeho předposlední dílo Kuckel (2020) pro komorní obsazení šesti tanečníků. Ekmanovou silnou stránkou je především hravost, odvážné scénické nápady, zručná práce s velkou (baletní) skupinou, smysl pro rytmus a hlavně pro humor. Charakteristická je pro něj rovněž úzká spolupráce s hudebním skladatelem, kostýmním designérem a scénografem – často opakovaná –, což ve výsledku vede k vytvoření organického a dobře fungujícího divadelního celku. V tomto odkazu, dostupném na internetových stránkách Královské opery, se můžete podívat na zkoušku jeho nejnovějšího díla Shift, přímo inspirovaného životními podmínkami v době korony, ukázky inscenace Eskapist a rozhovory s jeho spolupracovníky.

Na závěr bych ráda zmínila dalšího Švéda, který se proslavil v zahraničí a nyní je uměleckým ředitelem Dansk Danseteater – Pontuse Lidberga. Kromě choreografování pro New York City Ballet, Martha Graham Dance Company, Les Ballets de Monte-Carlo, Balletboyz a další vzbudil pozornost svou tvorbou v žánru dance for camera. O jeho tanečním filmu The Rain, který získal mnoho ocenění, The New York Times napsal: „The Rain nezapomenutelným způsobem ilustruje, jak zfilmovaný tanec může říct to, co ten na jevišti nemůže.“

Celý film můžete zhlédnout na tomto odkaze.

Snad vám tyto záznamy trochu zpříjemní podzimní období v situaci sociální izolace a navodí ono pověstné skandinávské hygge.