Tvorba na rozcestí: Honza Malík o cestě od NANOHACH k uskupení PULSAR a k novým výzvám

Honza Malík. Foto: Petr Šesták.

Autor Hana Galiová

Když jsem vás oslovila jménem Tanečních aktualit s nabídkou rozhovoru k výročí 20 let od založení NANOHACH, vaše první reakce byla taková…
Odmítavá.

Čím vás to překvapilo? 
Moje první reakce byla v dobrém odmítavá. Souborem NANOHACH nežiju už hodně let, přestože je to něco, co hrálo podstatnou roli v mém životě a v životech mých kolegů. Vnímám to v tuto chvíli spíš jako 20 let trvání našeho spolku, který teď provozuje uskupení PULSAR, jež funguje osmým rokem. Nápad na rozhovor jen kvůli výročí mi přijde příliš formální. Spíše by mě zajímal podnět k rozhovoru uměleckého charakteru namísto prostého jubilea. Chápu, že je to celkem běžný postup, dělat rozhovory při kulatých výročích a bilancovat, ale mně to v tuto chvíli nepřijde podstatné. 

Rozumím, ono to tak asi často bývá.
Přesto jsem vám navrhnul se setkat, protože rád o tanci mluvím a rád o něm v rozhovorech debatuji. Pomáhá to vlastním formulacím, dojdu k dalším zjištěním, která se nedějou, když jen tak v hlavě přemítáte. Je rozdíl mezi vnitřním hlasem a tím, když něco vyslovíte nahlas. Říkal jsem si, že by z toho mohlo vzejít něco smysluplného. A třeba ani otázky, které dopředu neznám, nebudou bilanční a zamíří jinam. 

V jednom rozhovoru k desetiletému výročí NANOHACH jste řekl: “Moje pocity jsou trochu dvouznačné, hrdost se střídá s únavou, ale pořád mě tam něco žene. Motivace se objevuje ve vlnách.” Na jaké vlně jste teď?
Po deseti letech bylo příliš brzy bilancovat. Momentální vlna je velmi dobrá, protože si dělám po dvaceti letech téměř dva měsíce volno. Nová tvorba mě čeká až na konci srpna. Zároveň cítím potřebu uzavření dvou dekád takto pojaté spolkové činnosti a otevření nové kapitoly – myslím tím stále spolupráci při tvorbě a spolupráci s kolegy. Nerad bych zažil rutinu a stereotyp, proto ta potřeba něčeho nového. Takže jsme v procesu zavírání spolku.

Přece jen navážeme na konec NANOHACH, kdy jste konstatoval: „Něco nového začíná, ale ještě o tom moc nemůžu mluvit.“ Tehdy to byl PULSAR a projekty s Michalem Záhorou. Dá se teď říct, jaké dveře nové tvorby se pootevírají nyní?
Moc nevím, jen vnímám potřebu změny a dalšího kroku. A nijak to neřídím a není ani nic konkrétního, co bych mohl říct. Po osmi letech s PULSAREM vývoj událostí a spoluprací určil, kde jsme teď. A shodou okolností je to po dvaceti letech od spuštění spolkových aktivit, které jsem s kolegy inicioval.

Zdůrazňujete, že necháváte věci plynout a držíte si otevřené možnosti. Jakou roli ve vašem rozhodování hraje intuice?
Jak konkretizovat, co všechno je intuice, tím si nejsem jistý. Myslím si, že mě intuice vede ke konkrétním lidem a spojení s nimi, k určitým tématům nebo koncepčním možnostem. To, co se stane, opravdu nevím. Vím ale, že díla, na kterých teď pracuji zároveň spolu s ostatními, také ještě neskončí. Jde o čtyři představení. Máme vizi, jak je dále představovat veřejnosti, a to se bude dít i v příštím roce. Mluvím o přerodu a změně ve vztahu k nové tvorbě – co, s kým, kde, jak, pro koho. 
Na intuici určitě spoléhám. Je to samozřejmě silně dáno i mým uměleckým zázemím a vzděláním. Duncan centre je ojedinělé prostředí, jeho filozofie mě obklopila a utvářela. Je to něco, čemu věřím. Neustále se potvrzuje, a dnes možná ještě víc než dříve, že co škola nabízela, se od současného dění umělecky docela odděluje. Je pro mě podstatné mít možnost tam působit, je to pro mě motorem. A to i přesto, že se v tomto prostředí myšlenkově a názorově odděluji od některých kolegů a kolegyň.
Intuice mě vede k různým spolupracím, například s Katkou Stupeckou, se kterou jsme spolupracovali loni (Vyjdu z lesa…) a letos znovu. Máme společnou řeč a cítím, že s ní je ještě prostor a šance, že k něčemu dojde. To je něco, co si umělecky nenaplánujete od stolu, konkrétní taneční sdělení je v tu chvíli těžko představitelné. Katka Stupecká je pro mě někdo, kdo by zde měl mít výsostní právo tvořit, stejně jako Michal Záhora, se kterým jsem pracoval patnáct let.

Teď jste jmenoval dvě taneční a choreografické osobnosti, se kterými jste si rozuměl a fungovalo tam napojení. Pracoval jste někdy s někým, kde to nefungovalo, a cítil jste, že to tvorbu ovlivňuje, a naopak, kde to nefungovalo, ale přesto to nemělo vliv na výsledný tvar díla?
Jako interpret jsem poznal např. spolupráci s Věrkou Ondrašíkovou na dvou dílech, kde jsem se snažil najít cestu dialogu nebo pochopení myšlení někoho jiného. A byl to pohled na tvorbu, představy a postupy, celkový umělecký vkus, se kterým jsem nesouzněl. Je to zároveň zkušenost, za kterou jsem velmi rád, ale umělecky to nebylo to, co bych cítil, že jde dobrým směrem. 
V rámci PULSARU jsem si vzpomněl na příklad, kdy bylo nastavení umělecké spolupráce jiné než obvykle. V posledních čtyřech letech jsme s taneční dramaturgyní Terezou Krčálovou vytvářeli prostředí pro mladé tvůrce, kde jsme cítili velký potenciál a potřebu realizace jejich myšlenek a tvorby. Přišli jsme s návrhem dialogu dramaturg–choreograf, což byl případ představení dis pla y, kdy jsme pracovali s Jitkou Čechovou a Terezou Lenerovou. Znali jsme Jitku velmi dobře jako tvůrkyni jejích vlastních děl, většinou sólových, a měli jsme možnost poznat její tvorbu a realizaci zblízka. V této práci ale došlo k určitému nepochopení. S Terezou Krčálovou jsme vnímali, že cesta, kterou se projekt ubíral, už nebyla v souladu s našimi představami o tvůrčí spolupráci, a umělecky jsme se nepotkávali. Realizace proběhla s námi, ale po premiéře jsme se rozloučili. 
V PULSARU byly dvě etapy, vždy po čtyřech letech. Ve druhém období čtyř let byla práce jiná právě díky důležité a ojedinělé spolupráci s Terezou Krčálovou. Uvnitř PULSARU došlo ke změně, Michal ukončil aktivní působení na taneční scéně a zásadně to ovlivnilo to, co jsme si na počátku vysnili. Jde o období, kdy Tereza Krčálová spolupracovala na jeho posledních dvou dílech Generace X a Obrat konce. Postupovali jsme s Terezou pak tak, že jsme zjišťovali možnosti a kapacity v kontextu našeho prostředí a celé taneční scény. Jak ji dále rozvíjet i mimo „pouhou” realizaci představení. 

Často je to o konci a začátku, který v sobě nese velkou potřebu hledat novou sílu a motivaci, jak si zase říct: Jdu do toho znovu.
Samozřejmě vydáváte energii fyzickou a mentální, vaše kapacity nejsou bezedné, ale je fakt, že se každý den cítíte různě, míra motivace a energické kapacity se proměňují. Skutečnost, že na to, o co vám v práci jde, odezva je, nebo není, je určitý stav bytí, který každý den přináší něco nového a také vás nakonec nabíjí. 

Říkal jste, že ještě nevíte, jaká bude vaše tvůrčí činnost dál. Jsou ale témata, která s vámi rezonují? Jsou již hmatatelná a pojmenovatelná nebo ještě není možné je zařadit do nějaké škatulky?
Témata se vždy objeví, vyplavou na povrch, ať už odněkud nebo skrze někoho jiného, skrze dialog. Témata, kterým jsme se věnovali v rámci PULSARU, pro mě byla nesmírně cenná. Tím se vracím hlavně k Michalu Záhorovi. Mnozí by nám řekli: „Jak toto téma může tanec komentovat, jak ho chcete vyprávět?“ Často to není ani možné, protože některá témata jsou na tři knihy a představení má padesát minut. Proto se zabýváte pouhou esencí, možná jen zlomkem tématu či jeho reinterpretací, nějakým stavem, pohnutkou nebo rozpoložením.
Po zkušenostech, kdy jsme mluvili o tématech historicko-politicko-sociálních, pro mě není laťka v rámci taneční tvorby vůbec nízko. Stěžejní téma pro mě byl a je vždycky člověk. Možná to teď zní příliš jednoduše, ale to je něco, o čem jsme s Michalem hodně mluvili – člověk a jeho mikrokosmos. Člověk a jeho svět, to je nekonečné téma.

Po formální stránce má současný tanec nedozírné a nekonečné možnosti, včetně různých typů projekcí nebo nástupu umělé inteligence.
To je něco, co mě vůbec v taneční tvorbě nezajímá.

Umělou inteligenci můžeme opustit. Je možné mluvit obecně o formálním zpracování tématu člověka, které je velmi široké, nebo vždy vyplyne zase až z tvůrčího procesu?
Uchopení, jakým způsobem téma zpracujeme, tvar, který to dílo získá, se skutečně vyvine až během tvůrčího procesu. Nedokážeme obejmout nekonečný vesmír všech možností, které máme. Vstupujeme do divadla a vystupujeme z něj. Naše příští premiéra se odehraje v kostele, jsme tam podruhé, potřetí. A pro mě je to znova jako poprvé. Ani black box, který je tak známý, pro mě není starý, nezajímavý. Mohl bych si říct, že když na jevišti budou například tři tanečníci, tak je to pořád to samé – dvě nohy, dvě ruce, hlava. Ano, člověk je pořád stejný, ale obraz sdělení je nekonečný, může být po každé úplně jiný.

Zmiňoval jste kostel, ale vy jste objevovali i jiné prostory a vystupovali jste nejen v Praze, ale také v Pardubicích, Jihlavě, Ostravě a dalších regionech…
Ano, a také v Horšově a v Drozdově, kdo to zná...

Asi nikdo kromě diváků, kteří tam byli. Je to něco, co vás táhne, co vám dává smysl, hledat pro tanec nová místa?
Každé dílo narůstá ve svém sdělení, potenciálu a kondici, ať už ho uvádíte rok nebo pět let. To je jeden aspekt růstu. Druhý aspekt je kontext, kde, proč a v jakém prostředí se dílo prezentuje. Možnost hrát v black boxu je určitě cenná, ale naštěstí máme příležitost i na mnoha jiných místech. Dávno jsme zjistili a prověřili, že dílo, které mluví ve vnitřním osvětleném prostoru, může mít stejný význam i v denním světle v zahradě nebo naopak, vyznění tématu a sdělení v nedivadelním prostředí rozvine ještě dál. Nejde interpretovat každé dílo tímto způsobem, ale někdy tematika představení získá něco navíc, když se odehrává v netradičním prostředí.

Cítíte při interpretaci děl sílu genia loci zvolených míst? 
Ano, rozhodně to cítíme, a jsou to silné zážitky. Genius loci jsme intenzivně pocítili při představení Diptych, které jsme opakovaně hráli v Kutné Hoře. Bylo to vedle chrámu svaté Barbory, v nenápadné podzemní kapli Božího těla. Je to gotický prostor, a to bylo prostě něco výjimečného. To prostředí bylo zároveň divadelní i nedivadelní. 

S tím prostorem mohou souviset i reakce diváků, které jsou různé. Je tohle pro vás důležité? Nemyslím reakce odborné veřejnosti a recenze, ale reakce diváků, kteří přijdou.
Pokud jde o diváky, není vždy snadné zaznamenat jejich reakce, protože se k vám často nedostanou. Vy možná máte možnost vnímat prostor, atmosféru a energii, jaké tam jsou, a můžete cítit, když komunikace mezi divákem a představením nevzniká. Je to v pořádku, a samozřejmě jsme rádi, když tomu tak není, ale je to běžná součást zkušenosti. Snažíme se také pracovat s diváckou interakcí a experimentovat s ní. 
Jsem velmi rád za nekonvenční a nezvyklé spojení, které jsme vytvořili s terapeutem Michalem Nikodemem v rámci společenských setkání Vyprovokuj (se) tancem. Toto spojení terapie a tance jako umění – nejde o taneční terapii, ale umělecká a terapeutická kombinace – poskytuje divákům unikátní zkušenost. Každé setkání má svého průvodce, hodně se mluví, a diváci jsou vedeni. Stalo se nám, že divák i odešel, taková ryzí autentická reakce. Učíme se, jak s tím naložit a jak další uvedení posunout dál. Takže samozřejmě máme zkušenosti i s negativními reakcemi diváků, laiků i odborníků.

Běžné taneční nebo divadelní představení většinou končí potleskem diváků, což je jakýsi způsob poděkování. Málokdy se tvůrci dostanou k zpětné vazbě od diváků kromě recenzí. To se ale mění s rozvojem sociálních sítí a komentářů, kdy se dostává více reakcí.
Ve skrytu duše to zajímá každého autora. My ale zpětnou vazbu od diváků nevyzvídáme, většinou máme večer nějaký pocit a často se od diváka dozvídáme reakce beze slov. Bohužel teď je doba, kdy lidé, včetně umělců, neskutečně touží po pozornosti a uznání – je to až šílené. Lačnění po tom na sociálních sítích je pro mě někdy až nechutné říkání si o pozornost pro vteřinové uspokojení, ze kterého se vám dostane hlavně nezdravé závislosti. Ale jasně, i na takovém typu propagace a spojení s divákem se dá dobře pracovat, dostanete pozitivní nebo negativní reakce. Dávám přednost momentům, kdy během samotného večera pocítíte to tetelení ve vzduchu. To je pro mě nejsilnější odezva.

Jaká je vase současná spolupráce s Honzou Komárkem a projekt, na kterém teď děláte? 
Před lety jsme se věnovali Kafkovi v sólu Honzy Komárka, které jsem interpretoval. Divácká odezva zřejmě zůstala, protože se mi ozvali z Českých center, kde si dílo pamatovali. Bylo to pro mě po těch letech překvapení. Ptali se, zda sólo DeRbrouk ještě uvádíme. Říkal jsem, že ne, že už si odehrálo svůj život a je uzavřeno v kufru, bez záměru a plánu se k němu vracet. Nechtěl jsem však reagovat jen negativně, záměr Českých center nebyl běžný. Tak jsme o tom mluvili s režisérem Honzou Komárkem a náš dialog se velmi rozehrál. To byla přípravná zkouška na to, co se s dílem může stát v roce 2024. Rozhodli jsme se, že se na předchozí tvar, který odkazuje ke Kafkově Proměně, podíváme, ale budeme jej chtít výrazně rozvinout. Původní DeRbrouk jsme rozpracovali do delšího představení i s naprosto jinou pointou a vyústěním. Takže i proto ten název Insectum K.
Nové představení uvádíme v různých místech, zejména mimo Českou republiku, kde jsou Česká centra, ale i na některých festivalech s tématem Kafky a jeho díla. Jsme uprostřed světového turné.

Jaké země s představením Insectum K. navštívíte? 
Premiéra proběhla v Arménii na ARé Festivalu v koncertní síni v Jerevanu. Následně jsme reprízovali v Gruzii v Domě spisovatelů a Goethe-Institutu a v Římě v Rakouském kulturním fóru. Ve druhé části turné nás čeká Maďarsko, Taiwan, Řecko, Egypt, Rakousko a Anglie.

To je opravdu velké a světové turné, to budete jezdit celý rok.
Ano, je to opravdu symbolická štace, která se týká mě a Honzy Komárka. Kafkovské téma je samozřejmě aktuální i v Česku, a tak česká premiéra Insectum K. proběhne 30. srpna v Příbrami, v Galerii Františka Drtikola. Fráňa bude tedy hostit Franze.
Toto turné je zároveň pro mě i postupným rozloučením, zavíráním spolku PULSAR, nová tvorba, kterou budu realizovat, už bude případně institučně zaštítěna jinak. V rámci naší spolupráce s Katkou Stupeckou ještě připravujeme představení Kmeny, taneční kantátu, čtyřdílnou taneční událost v kostele s využitím varhan na původní hudbu Jakuba Rataje. Je to dílo pro deset tanečníků, kteří jsou o více než třicet let mladší než já. Míříme prozatím k jedinému uvedení. Tématicky se zaměřujeme na (ne)rovnováhu člověka a přírody, přičemž se zabýváme nevratnými změnami, které člověk způsobuje a které přetvářejí přírodu k nedobrému obrazu. 

Honza Malík

Vystudoval Konzervatoř Duncan centre, kterou v roce 1999 zakončil absolutoriem a kde je pedagogem od roku 2007. Přes dvacet let působí na české scéně jako tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, produkční a kurátor. Má interpretační zkušenosti ze Státní opery Praha (1999–2003, díla Petra Tyce a Petry Hauerové), z rakouské Laroque Dance Company (2004–2005, 2012–2016), spolupracoval s bratry Formany (operní díla Dobře placená procházkaa Čarokraj pro Národní Divadlo v Praze) a se svými kolegy choreografy (Jan Beneš, Marta Trpišovská, Lenka Bartůňková, Věra Ondrašíková, Lenka Ottová). Zásadně ho ovlivnily tvůrčí spolupráce se zakladatelkou Duncan Centre Evou Blažíčkovu (např. dvouletý umělecko-pedagogický projekt Špalíček) a s etnochoreoložkou Danielou Stavělovou (již od roku 1987, Balady, Divertimento a Tři české tance B. Martinů, Prodaná nevěsta pro rakouský festival Styriarte, projekt Minulost v přítomnosti pro Rok české hudby, Český rok J. Krčka). Jako člen inscenačního týmu se podílel na několika dílech v divadle Minor v Praze a Klicperovo divadlo v Hradci Králové.
Byl spoluzakladatelem souboru NANOHACH (2004–2016), který dvanáct let umělecky vedl a ve kterém působil jako tanečník, produkční a manažer. Pod křídly NANOHACH, který je dodnes jediným dlouhotrvajícím souborem založený absolventy KDC, se podílel na realizaci 32 autorských projektů českých (Jan Beneš, Veronika Švábová, Michal Záhora, Lea Švejdová-Čapková, Lenka Flory, Jan Komárek, Marta Trpišovská) a zahraničních choreografů (Karen Foss, Ioana M. Popovici, Nigel Charnock, Petra Fornayová, Fabrice Ramalingom), které měly dohromady téměř 400 repríz. Se souborem natočil dokument Doteky tance a knižně vydal sborník činnosti.
V minulosti Honza Malík realizoval a produkoval desítky představení svých kolegů, každoroční mezinárodní tanec na Prague Pride Festivalu (2013–2022, vč. premiér Black&White Jany Vrána a Dogtown Nadara Rosano) či sérii debat Mluvme o tanci (2014-–2015), několik let se podílel na produkci choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové / Festival Nové Evropy.
V tomto období byl nominován na Cenu za nejlepší interpretaci 2008 (DeRbrouk) a Cenu Tanečník roku 2010 (Zločin a trest). V roce 2011 získal v Rusku Best Actor Critics Award. V roce 2014 obdržel v rámci poct festivalu …příští vlna/next wave… cenu Osobnost roku a na České taneční platformě 2017 získal cenu Taneční manažer roku.
Patnáct let rozvíjel tvorbu Michala Záhory, od roku 2017 v rámci uskupení PULSAR, pod jehož křídly spolu s Terezou Krčálovou vedle tvorby podněcoval mnoho dalších oborových aktivit (např. série Ulov realitu! a Choreograf v ringu a spolupráci s běloruskou umělkyní Noname67). 
Od roku 2017 působí také na Slovensku, kde je programovým dramaturgem festivalu Nu Dance Fest a členem grantové komise na Fondu pre umenie. 
Byl lektorem mezinárodního projektu Dancing Europe v Olomouci (2008 a 2010). Vyučoval na Vyšší odborné škole herecké v Praze (2004–2007) a od roku 2007 působí na Konzervatoři Duncan centre (předměty Lidový tanec jako zdroj tvorby, Metodika a didaktika, umělecký koordinátor).
Na mnoha místech v Česku vede hodiny a taneční semináře vycházející obsahem z lidové kultury s hledáním průsečíků v současném tanci. Bývá členem porot a lektorem mnoha krajských či celostátních přehlídek tanečního oboru ZUŠ napříč ČR. Dlouhodobě se věnuje českému folklóru. V letech 1981–2005 byl členem Souboru písní a tanců v Rokycanech, který současně od roku 1996 umělecky a choreograficky utvářel. Jako choreograf opakovaně spolupracoval s Vojenským uměleckým souborem Ondráš v Brně, plzeňským lidovým souborem Mladina, pražským souborem Gaudeamus. Byl jedním z interpretů krátkého filmu, který pracoval s lidovou symbolikou, Spring Equinox/Jarní rovnodenost (2009, autorka Tereza Bušková). Naposledy vytvořil pro MFF ve Strážnici choreografii Oldřich a Božena (2016) a pro oslavy 50 let rokycanských souborů Takový tanec (2018). 

Zdroj: https://www.duncancentre.cz/o-nas/jan-malik/, upraveno.