Tři otázky pro Lucii Kašiarovou a Petera Šavela o Živé vodě

Foto: Linda Průšová

Eau de vie je označeno za „sdílenou událost“. Mohli byste tuto koncepci přiblížit?
Peter Šavel: Sdílená událost souvisí s faktem, že se v Eau de vie nesnažíme pouze prezentovat výsledný produkt. Zážitek vzniká spolu s diváky, kteří se rozhodnou přijít a podělit se s námi. My se učíme je citlivě navigovat a vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se ve spojení s jejich vlastní kreativní smyslností stávají součástí toho, co se v prostoru eventuálně manifestuje. Sami nevíme, jak se právě tato konstelace, právě tato skupina zhmotní ve zvucích, gestech či archetypech, které vznikají nejen před, ale s lidmi, kteří přijdou. Jedná se tedy o sdílení a spolutvoření. Přitom, jak aktivně se každý jeden z přítomných zapojí, je úplně na jeho vlastní odpovědnosti, otevřenosti a chuti.
Lucia Kašiarová: Sdílíme (mo)mentální čas a zážitky v něm, vznikající s lidmi, kteří se rozhodnou s námi společně přistoupit blíže k sobě a skrz sebe k ostatním.

V popisu performance se také můžeme dočíst o inspiraci haiku, gejšami či Fridou Kahlo… Můžete prozradit, v čem se tato inspirace projevuje? Jak došlo ke spojení japonských motivů a života mexické umělkyně?
P. Š.: Na začátku projektu stála idea vytvořit sóla inspirovaná osobnostmi, které jsou něčím blízké každému z nás. A zároveň v sobě nesou výzvu nebo nezodpovězenou otázku. Jejich rezonance eventuálně přinesla určité kvality, elementy a tendence, které se průběžně spojily s mojí nebo Luciinou osobností, barvou, výrazovou škálou… V Eau de vie nepracujeme s dramaturgií jako s verbalizací kontextů. Učíme se naplno otevřít intuitivnosti, důvěřovat jí a dát prostor její komplexnosti. Dramaturgie tak vzniká přirozeně, jako každý život je svým způsobem příběh – bez ohledu na to, jestli ho umíme popsat, nebo pojmenovat. A to hlavně v momentech, kdy ho právě zažíváme. Ano, Eau de vie otevírá i prostor pro verbalizování, ale až potom, co dá prostor něco zažít. A paradoxně či právě proto často zjistíme, že slova jsou eventuálně téměř zbytečná, nedostačující. Jinak řečeno, proč a jak se propojuje Frida s gejšou, je irelevantní. Na čem záleží, je to, jak se například stalo v jednom případě, že náhle někdo držel v náručí „starce“, který zpíval mexickou píseň. Dotyčný už měsíce hledal cestu ke své minulosti, která souvisela právě se španělským textem této písně. Něco se stane a ten někdo najednou ví, že se ho to dotýká. Odpověď není v teoretickém kontextu, už vůbec ne v konotaci popisující vztah Fridy a japonské gejši. Odpověď je v samotném zážitku.
L. K.: Co má společné gejša s Fridou? Asi tolik jako žába s princem.

Kromě vás dvou účinkuje v Eau de vie také hudebník Tomáš Vtípil. Jakým způsobem funguje interakce mezi ním a vámi, tanečníky? Přizpůsobuje se spíše on vám, vy jemu, nebo jde o vyváženou komunikaci?
P. Š.: „Tanečník“ anebo „hudebník“ jsou v Eau de vie jen startovací body. Tomáš je fyzicky přítomný tak, jako já i Lucie zpíváme, zvučíme, vytváříme hudbu… Každý z nás má zázemí své domény, ale snažíme se otevřít plné škále svého bytí. Nejen škále definované jako „tanečník“ a „hudebník“. Dostat se k podstatě tělesnosti, manifestaci něčeho, co se jednoduše potřebuje zhmotnit. Ne zhmotnit jako tanec, hudba nebo slovo… jednoduše zhmotnit, jakkoli je to možné. Takže naše funkce jsou rozdílné, ale naše pozice jsou rovnocenné. Hovoří ten, kdo potřebuje vyprávět, a tak, jak to právě náš společný zážitek potřebuje. Nemluvě o tom, že každý z účastníků přináší stejné elementy a je mu otevřen stejný prostor.
L. K.: Eau de vie není představení, my nejsme interpreti, Tomáš není hudebník. Jsme zvuk, tělo, myšlenka, vzpomínka, pohyb, jsme tón, jsme…?