Tři otázky pro Hanu Smičkovou-Látalovou k 30. výročí založení TD Mimi Fortunae

Ma vlast - Valky: Smickova-Latalova, Foto: Foto Duo

Autor Sylva Tománková

Vedoucí choreografka souboru Hana Smičková-Látalová získala mnoho ocenění v českých zemích i v zahraničí, představení Carmina Burana s její choreografií bylo objednáno pro nizozemský Utrecht, choreografie z celovečerního cyklu Kytice v roce 2015 dosáhla zvláštního čestného uznání mezinárodní poroty na International Festival Jazz Dance Open. Při příležitosti oslav jsem Haně Smičkové-Látalové položila několik otázek.

Co pro vás Mimi Fortunae znamenalo doposud a jak hodnotíte vývoj souboru?
Říct, že kromě manžela, rodičů a přátel – bez nich to není možné – pro mě znamenalo všechno, je docela nadnesené, ale je to možná i pravda. Taneční divadlo Mimi Fortunae se stalo nenápadně, ale důrazně, naprostým koníčkem mého života, takže se mu i časově přizpůsobovalo všechno. Vzniklo totiž jen pro pobavení, a jak šla léta, tak jsme byli docela hodně ctižádostiví. Po revoluci nebylo také v České republice moc moderního tance, takže jsme měli i možnosti stoupat jak v tanečním, tak i divadelním žebříčku, přijížděli k nám pedagogové, mohlo se hrát v kamenných divadlech a nikdo se neptal, jestli jsme z Prahy, nebo do jaké míry jsme profesionálové. Zdeněk Prokeš, tehdejší ředitel Národního divadla v Brně, pro nás vytvořil termín neprofesionální divadlo profesionálně pracující; opravdu to bylo mnoho hodin a dovolených… S manželem jsme nemohli mít děti, adoptovat jsme je nechtěli, a tak jsme se rozhodli, že si Mimi Fortunae ponecháme jako dítě. Kdysi jsem prohlásila, že budu tančit do padesáti, v padesáti jsem prohlásila, že budu tančit do pětapadesáti, teď nevím, ale možná to dva roky vydržím – do šedesáti. Pravda je, že jsou takové pětileté cykly, kdy si člověk říká, jestli to dál v dnešních podmínkách jde, kdy je nápor na civilní zaměstnání a život daleko větší, než býval. Těžko se hledá čas pro náročnou zábavu, která je i čím dál tím dražší, i když Mimi Fortunae hraje stále dost na to, aby mohlo uspokojit svoje náklady, a dokonce si mohlo pronajmout vlastní taneční sál. Tím jsme se po mnoha letech odměnili.

Jaké máte plány a očekávání do budoucna?
Budoucnost stále nějaká je, což mohli vidět návštěvníci představení, když jsem vyslovila před souborem nějaké pochybnosti a nejmladší část souboru mně dala najevo, že oni jsou tam od toho, aby se pokračovalo dál. Myslím si, že budoucnost Mimi Fortunae pořád ještě je a určitě budou zachovány dvě linie, protože už bych nechtěla ani jednu z nich opouštět, tedy moderní scénický tanec i historický. Pravděpodobně se pokusíme ubírat i cestou vyjádření improvizačního zkoumání myšlenky a pohybu v lidském těle a mozku, propojení pohybu po stránce psychické i fyzické. Stejně tak si myslím, že půjdeme cestou epických příběhů, protože ty nám přivádějí diváky. Divák si v dnešní přestresované době rád nechá vyprávět nějaký příběh – jsme vlastně pořád velké děti, máme rádi pohádky, i když ty naše nekončí všechny dobře. Mimi Fortunae je už takovým stálým hostem v Indii a já si kladu za cíl přivézt tam další skupinu mladých, takže jsem si tak nějak vnitřně slíbila, že by to chtělo turné do Indie, případně se nám rýsují i další možnosti. U nás bychom chtěli dál hrát jak v kamenných divadlech, tak na festivalových scénách, přispíváme svým uměním na podporu dobrých věcí, konkrétně jsme již řadu let adoptivní rodiče v ZOO, pomáháme dětem, tančíme pro seniory…

Kde berete inspiraci pro choreografie?
Tento dotaz nedostávám poprvé a je pro mne trochu noční můrou, protože jsem to za skoro třicet let neodhalila. Vždycky to najednou nějak přijde, nejsem vlastně ani vzdělaný choreograf. Někdo o začátcích moderního tance říkal, že se nesmí dělat bez hudby, což se na mě hodilo, protože jsem zrovna hudbu ve své choreografii nepoužila; Francouz Bruno Genty na to odpověděl, že když má někdo dar dělat choreografii, tak ji může dělat, jak chce, a je jen na druhých, jestli to přijmou, nebo ne. U příběhů je to zrovna tak, vždy se stane něco, kdy já najednou cítím, že je to, co chci dělat, ale často mě k nápadu přivedou i členové souboru. Prostě podněty jdou hodně zvenku, a ne aby si člověk sedl a musel vymyslet novou choreografii. Spíše vnímám různé podněty a najednou se mi v hlavě vykrystalizuje něco, co by stálo za to, probrat s mým realizačním týmem. Velice ráda přijímám podněty a scénář je opravdu dílem týmu, který je na sebe zvyklý. Tvoříme patnácti- až třicetiminutové kusy, ze kterých skládáme večery. A jsou to buď epické příběhy, nebo niterné pocity mezi blízkými lidmi. Je nepsaným pravidlem, že po pěti letech uděláme nějakou velkou choreografii neboli projekt. V posledních letech se čím dál tím víc nachylujeme k tématům z českých dějin a o Česku. Vlastenectví je až příliš málo a měli bychom se naučit rozlišovat pojmy nacionalismus a vlastenectví. Naše země opravdu není o nic horší než velké země, takže proč by o ní neměl někdo něco vědět. A tím, že cestujeme, tak musím říct, že je o naši historii venku opravdu velký zájem.