Štěpán Pechar: „Chtěl jsem šokovat“

Štěpán Pechar.

Jak vám je?
Dobře, teď už dobře. Ale v den druhého uvedení Muže z Malty mi bylo příšerně, myslel jsem si, že umírám.

A co se vám přihodilo?
Kombinace vyčerpání a žaludečních potíží – asi jsem něco špatného snědl… Jednu noc jsem byl ve špitále, něčím mě napumpovali a pak už to bylo lepší.

Jak jste prožíval samotnou premiéru?
Před představením jsem byl nesmírně nervózní, což se mi běžně nestává. Ale nestál jsem na jevišti rok. Rok předtím jsem vystupoval jenom čtyřikrát. Takže teď, po šesti měsících intenzivní práce, kdy jsme se poslední měsíc scházeli přímo v Azylu, vnímali ten krásný prostor, jeho energii, k tomu přičtěte to šílené očekávání, publicitu v médiích, tak to bylo fakt dost náročné. Když mě Pavel (Pavel Knolle, pozn. red.) na začátku vytlačoval na rudlu na jeviště, tak jsem mu říkal, že tam snad ani nevlezu. Ale pak se stal ten zázrak, kdy na jevišti napětí během okamžiku opadne, a já si to jen nesmírně užíval. Ani jsem nechtěl, aby představení skončilo. Vůbec jsem se necítil unavený. Nabíjeli mě diváci.

Já jsem z Muže z Malty byla v šoku. Chtěli jste to?
Úplně upřímně – ano. Chtěli. Já jsem si psal scénář sám a měl jsem ho v šuplíku asi dva roky. Vždycky jsem to na chvíli vytáhnul, něco připsal. Ale pak jsem poprosil Pavla Knolleho a Ondru Vinkláta, aby mi dělali asistenty, a hned od začátku jsem jim říkal, že bych nechtěl, aby to představení bylo nemastné, neslané, že budu radši, když budou diváci odcházet v průběhu představení znechucení – což ale nebyl záměr, aby odcházeli – než aby se jich to nedotklo. Chtěl jsem je dostat na křižovatku, kde by museli vážit, jestli je to už moc, nebo jestli to ještě berou. Když vydrží do konce, ukáže se, jak se všechno vzbouří proti hlavní postavě.

Jak jste tedy hledal tu míru snesitelnosti?
Doufám, že je vidět, že představení má několik vrstev. Je celkem známo, že ti nejslavnější komici – vtipní, zábavní lidé – jsou zároveň hrozně nešťastní. Žánr stand-up komedie probírá velmi vážná témata – smrt, náboženství, sex, sexismus, minority, politiku – témata, která v sobě nesou napětí, což je perfektní půda pro humor. Je to to gros, proč to může být tak nesnesitelné a zároveň tak vtipné.
Nikdy jsem nedostal tolik e-mailů jako po této premiéře. Někdo byl znechucený tou poslední částí, někdo naopak říkal, proč jsem nepřidal víc. Já jsem věděl, že je to citlivá věc, a nechtěl jsem nic podcenit. Stand-up je strašně těžký, proto jsem poslední měsíc zval malé skupinky, především ženy, na projížděčky. A paradoxně to byly ony, kdo mě povzbuzoval. „Klidně přitlač,“ říkaly, zatímco muži se kroutili: „No, nevím, nevím, jestli tohle už není moc.“ Také jsme toho hodně procedili – je tam tak jedna desetina materiálu, s nímž jsme pracovali. Ale domnívám se, že se dá na jednotlivých částech ještě zapracovat.

Co máte na mysli?
To představení se dělí na dvě části: první polovina je opřená o pravdivé zážitky – máma, táta, kresba, a pak se to dostane do totální fikce, kterou někteří nepochopili. Ve druhé části vystupuji jako úspěšný zbohatlík, komik, který ztrácí pokoru. Rád bych, aby ten přechod byl jasnější.

Co vás osobně motivovalo takhle ostře vystoupit s tématy, která normálně kopeme pod koberec?
Motivací je ten stand-up sám o sobě. Já ho sleduji od svých devíti let, některé výstupy znám nazpaměť. Robina Williamse nebo Jima Carreyho… A to zdaleka nejsou jediní. Skoro v každém výstupu tato témata atakují. Někdy zlehka, někdy je rozeberou. A dvacet minut ho – jak se říká – dojí, a když už z něj není co vyždímat, tak k tomu ještě přidají další ťafku…

Stand-up začal v New Yorku v zaplivaných hospodách, komici vystupovali s pětiminutovými akty a báli se, aby nebyly dlouhé, a proto výstupy nabíjeli nejdrsnějším humorem. Pro mě byla důležitá kontroverznost, nikoli samoúčelné šokování. A když jsem pořád avizoval, že premiéra bude stand-up, tak jsem doufal, že divák bude dobře seznámený s tímto žánrem a bude vědět, že může jít i o drsné vibrace.

Kde bychom k té znalosti přišli, tady se stand-up moc nepěstuje.
To je pravda. Já se převážně bavím o třech osobnostech – Rowan Atkinson, Jim Carrey, Robin Williams. To jsou pro mě klasičtí stand-up komedianti, kteří hodně pracovali s pohybem. Atkinson je tím asi neznámější, protože dělá celé akty beze slov, Jim Carrey je zase blázen jiným způsobem.

A jak tedy vznikala taneční choreografie v reakci na jednotlivé mluvené výstupy a celky?
Scénu jsme rozdělili na dvě části, na stage a šatnu, které se točí k divákovi. Tanec posunuje děj a zároveň odráží, co se děje v komikovi, když se vrátí do šatny po výstupu. Znázorňuje přípravu nebo reakci na výstup před diváky a je jakousi soukromou záležitostí protagonisty. Paradoxně, jak jsem se připravoval hodně na texty, protože jsem nikdy na takové ploše s textem nepracoval, tak jsem se dostal do momentu, kdy mi Ondra řekl: „Hele, ten stand-up už je docela dobrý, ale musíme zapracovat na tom tanci.“ A měl naprostou pravdu. Tak jsme se začali potom věnovat hodně taneční složce a za poslední měsíc se hodně posunula. Během představení jsem pak vlastně odpočíval – ne fyzicky, ale mentálně.

Měl jste kouče pro řečové pasáže, nebo jste pracoval sám?
Neměl. Chtěl jsem oslovit Jiřího Havelku a asi třikrát jsem mu rozepsal e-mail, ale pak jsem to zahodil s tím, že jde o něco tak osobního, že si to musím udělat sám. Oslovil jsem Ondru a Pavla, kteří znají moji rodinu, vědí, odkud pocházím. Ačkoli oni sami nejsou režiséři, tak jsem sázel na důvěru, kterou k nim mám. Asi dvakrát přišel Jirka Lábus, který mi dal několik dobrých rad k artikulaci, abych v udýchání slova nepolykal, a tak.

Byla jsem zvědavá, kdo sepsal ten scénář, protože mi přišel jako opravdu dobře vystavěná kostra, ale v programu o tom nebylo ani slovo. Pomyslela jsem si: tak oni udělají takové dílo, ale program napsat neumějí!
Já jsem se styděl. Všude bylo moje jméno – námět, režie, ilustrace, zvuk, tanec… Všude Štěpán Pechar. Já jsem s Pavlem Knollem navrhoval i scénu. Mimochodem jsem hrozný: neumím delegovat práci, chci všechno dělat sám. Ale pak se stydím, když jsem všude napsaný.

A jaká je teď obecně situace Dekkadancers?
Vyhlásili jsme konkurz, protože všichni dobří tanečníci, kteří jsou na volné noze, jsou na roztrhání. Ono jich není zas tolik a ti dobří mají práce tolik, že jdou z projektu do projektu a mají maximálně týdenní okýnko, což vede k tomu, že když zkoušíte nějaký větší projekt, kde potřebujete mít lidi od rána do večera na sále a máte na to i peníze, abyste je zaplatila, tak je nemůžete mít, protože oni už mají smlouvy na jiné projekty. Tak jsem se rozhodl pro konkurz a udělali jsme ho pořádně. Protlačili jsme ho na všechny důležité platformy, do Dance magazínu, do Audition.cz atd., a přihlásilo se nám přes pět set lidí. A já teď trávím každé ráno a každý večer tím, že studuji přihlášky. Je hrozně těžké mezi nimi vybírat – jsou to skvostné tanečnice a skvostní tanečníci, všichni ohromně talentovaní, jsem strašně smutný, když vidím ty hotové, talentované tanečníky v nejlepších letech, nadšené pro tvorbu, a já je všechny nemůžu vzít. Zdá se, že ten výběr je tak silný i proto, že teď nemají práci, a tudíž je ideální doba vytvořit company. My máme sál, máme jeviště, na které můžeme kdykoli vstoupit, máme plány do roku 2025, máme hromadu práce, poptávka je velká, z čehož mám radost… ale nemáme tanečníky!
A taky peníze. Já teď obvolávám boháče z Forbesu a nabízím jim partnerství. Domnívám se, že je to v současné době způsob, jak naši činnost co nejrychleji nakopnout. To se bavíme o 10 až 15 milionech ročně, což je částka pro zaměstnání deseti tanečníků na plný úvazek na jeden rok. Teď tvoříme hodně choreografie i pro regionální divadla a poptávka roste. Rozhodl jsem se, že když to nebude nějaká mimořádná nabídka, tak budu všechno odmítat, abych se soustředil na rozvoj Dekkadancers, protože vidím, že všechno, co do toho vložím, se vrací. Není to práce nadarmo.

Takže už žádné Národní divadlo v zádech?
Ne, ne, žádné. Já už od minulého srpna, Ondra vlastně od února, Marek Svobodník ještě v ND pracuje, Viktor Konvalinka je jednou nohou ve Švédsku, kde má smlouvu, která mu umožňuje pracovat v zahraničí. Hodně to stojí na nás s Ondrou.

A jak tedy fungujete?
Já dělám všechny práce kolem provozu a Ondra se hodně zaměřuje na uměleckou práci. Teď se mění grantový systém, tak doufám, že v tom novém modelu budeme mít šanci nějak důstojně naši činnost financovat.

Štěpán Pechar

Umělecký a výkonný ředitel DEKKADANCERS, choreograf a tanečník Štěpán Pechar se narodil 2. září 1987 na Maltě. Po ukončení vyššího odborného studia na ostrově Gozo se přestěhoval do Prahy v roce 2005, aby zde zahájil svou taneční kariéru. V roce 2010 absolvoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Po studiích po dvě sezony spolupracoval s mladým tanečním souborem Bohemia balet, kde také začal experimentovat v oblasti choreografie. Od roku 2011 se stal členem souboru Laterny magiky na Nové scéně ND a současně spolupracoval se souborem 420PEOPLE. V letech 2011–2012 byl také členem Pražského komorního baletu. V roce 2013 spolupracoval se souborem Lenka Vágnerová and Company. V roce 2015 přijal nabídku angažmá do Českého národního baletu počínaje sezonou 2015/16. Na scéně ztvárnil různorodé role v choreografiích tvůrců, jako jsou J. Kylián, O. Naharin, A. Ekman, V. Kuneš, P. Zuska, J. P. Aviot, P. Šmok, J. Kodet, J. Bubeníček, F. Ashton, A. V. Bruke, E. Gat a další.
Od roku 2015 vede spolu s Ondřejem Vinklátem a Markem Svobodníkem tzv. druhou generaci tanečního soubor DEKKADANCERS a nadále s vášní rozvíjí svůj zájem o choreografii.