6 DEGREES. Foto: Michal Hančovský.
6 DEGREES je poutavý název otevřený interpretaci. Co se pod ním skrývá? Na co se mohou diváci těšit?
V naší produkční společnosti Motionhouse, která sídlí v Bruselu, vedeme projekt evropské spolupráce, jehož cílem je prozkoumat propojení tance a technologií a posouvat tak definici konceptu imerze v umění. Naším cílem je přenést diváky do světů, které vytváříme, a překročit tak hranice fyzického prostoru. Přesně o to usilujeme i v projektu 6 DEGREES. Naše tanečně-performativní instalace je dělená na pět částí, část šestá následuje po představení samotném a je zaměřena na diváka, jenž má možnost se zamyslet nad závažnými důsledky klimatických změn.
Zatímco se svět snaží dodržet cíl Pařížské dohody a omezit globální oteplování na méně než 2 stupně, 6 DEGREES („6 STUPŇŮ“) předpokládá budoucnost, která tuto hranici daleko přesáhne.
Ukazujeme ničivé důsledky plynoucí z ignorování vědeckých poznatků a stále vysoké spotřeby fosilních paliv. Ačkoli 6 stupňů může znít jako zanedbatelná hodnota, takové zvýšení průměrné globální teploty by vedlo k nepředstavitelně extrémnímu a nezvratnému scénáři. Svět, jak ho známe, by přestal existovat, a lidstvo by se muselo potýkat se ztrátou obyvatelné půdy, miliony ekologických uprchlíků, ubývajícími zásobami vody a kolapsem zemědělství. 6 DEGREES je svět, který už asi nikdo z nás nezažije. Pro nás je to něco jako varování, že 6 je strašně malé číslo, ale ve stupních Celsia je to mnohem víc, než můžeme akceptovat.
Inscenace spojením živého umění a virtuální reality nejen boří, ale přímo vymazává pomyslnou „čtvrtou stěnu“ mezi jevištěm a hledištěm. Usilovali jste o takto úzký kontakt s diváky od začátku?
Vycházeli jsme z toho, že nechceme dělat něco v divadle, kde lidé sedí a dívají se na něco jen z jednoho úhlu pohledu. Nechtěli jsme, aby se lidé jen „dívali na televizi“, kde je poměr jedna ku jedné. Když se pohybujete, když se musíte přemisťovat nebo jen stát, když máte třeba jen řady židlí rozeseté po prostoru, díváte se a vnímáte to dění jinak. Blízkost k účinkujícím je jiná. A to je něco, co spousta diváků běžně nezažije.
Co znamená být blízko někomu, kdo tančí přímo pro vás, nebo je vůči vám v nějaké fyzické roli? Myslím, že právě to lidi přitahuje, a určitě na to budou nějaké emocionální reakce. V představení používáme smíšenou a virtuální realitu, což je pro spoustu lidí novinka. Je to technologie, kterou jsme v rámci naší produkční společnosti Motionhouse měli v hlavě už dlouho, ale myslím, že teprve teď je technologie na takové úrovni, aby mělo smysl do ní investovat čas. Je to pořád na hraně, stále je tu samozřejmě prostor pro technologický pokrok, ale už teď má smysl, aby to viděla širší veřejnost a začala si uvědomovat možnosti této technologie. Protože naše společnost se rozhodně ubírá tímto směrem a virtuální a smíšená realita bude v naší budoucnosti více přítomná.
Nejsi jen tanečník a choreograf, ale také kameraman, s virtuální realitou však pracuješ ve své tvorbě vůbec poprvé. Jak se vlastně staví choreografie pro tento typ média?
Dělá se postupně, zážitek se buduje krok za krokem. V první fázi jsme jen shromažďovali choreografický materiál a ve druhé fázi jsme se soustředili na natáčení, tedy zachycení pohybů na kameru. Závěrečná část představení je v podstatě 360° film. Nasadíte si VR set, což je helma s brýlemi, a stanete se okem kamery, která snímá a přenáší vše kolem vás.
Pro choreografa to znamená, že musí vnímat celý prostor kolem jednoho bodu. Nejenže choreografii tvoří kolem tohoto středobodu, ale musí také přemýšlet o tom, kam se budou lidé dívat, jak moc je chce v prostoru rozhýbat. Musí také dávat pozor, aby se jim neudělalo špatně, pokud je choreografie příliš prostorově „rozlítaná“.
Divák musí mít nějaké body, kde si může vizuálně odpočinout. Velmi důležité je také to, jak blízko se tanečníci mohou dostat ke kameře. Je tu samozřejmě určitý limit, protože kamera uprostřed je vlastně složena ze šesti menších kamer. 360° obraz je tedy poskládán ze šesti snímků, a pokud tanečník stojí příliš blízko, může to celkový obraz rozbít. Takže jsme nejprve tvořili v prostoru bez kamery, pak jsme většinou seděli uprostřed a tančili kolem nás. Teprve až při kamerových zkouškách jsme zjistili, že některé části choreografie je třeba umístit blíže ke kameře, nebo naopak dále od ní. Navíc reálná vzdálenost a pocitová vzdálenost pro člověka, který se na výsledek dívá přes VR set, jsou dvě úplně jiné věci. Na to je třeba myslet především, protože někdy může být pro diváka nepříjemné, když jsou mu účinkující příliš blízko.
V projektu účinkují čtyři osobití performeři, kteří jako kolektiv společně tvoří poprvé. Jak jste své spolupracovníky vybírali?
Za to vděčíme platformě ME-SA, byla to velká debata. Samozřejmě jsme hledali, naším cílem bylo najít již vyzrálé tanečníky, kteří mají projektu co nabídnout. Nehledali jsme ale vysloveně tanečníky jen pro jednotlivé scény. Na začátku byla představa, že všichni budou dělat všechno, ale pak jsme stejně museli přiřadit každému z tanečníků určitou roli. Zejména proto, že projekt je logisticky velmi náročný: jak a kdy budou diváci chodit do prostoru, jak dlouhé budou scény, kdo bude dělat kterou, jak dává koncept smysl dramaturgicky z hlediska techniky a z hlediska představení jako celku. A tím, že se tu živé představení přetavuje do virtuální reality, musí se vše, co se týká výkonů jednotlivých účinkujících, odrazit i v kostýmech a hudbě. Podařilo se nám ale propojit celý náš tým tak, že funguje společně a zároveň každý z nás do projektu přidal to „své“.
Pod všemi svými dosavadními projekty v produkci Motionhouse jste podepsáni jak ty, tak Jamie Lee. Jakým způsobem si při své kreativní práci dělíte role?
Jamie je mou pracovní i životní partnerkou, pod jménem Motionhouse spolu pracujeme od roku 2014. Žijeme spolu a jsme tým, který spolu neustále mluví, vymýšlí a vyvíjí koncepty. Samozřejmě si trochu dělíme povinnosti v tom, že Jamie má rozhodně větší talent na konceptualizaci a utváření nápadu. Já jsem takový živel, který by chtěl strašně moc věcí, ale potřebuji někoho, kdo mě trochu zkrotí. I ve studiu pracujeme většinou společně. Je výhoda, že jsme na to dva, určitě to práci urychluje. Společně děláme i choreografii, a to i koncepčně. Nejdřív zjistíme, co technologie umožňuje, jaké jsou možnosti, a od toho se vlastně odvíjí zbytek. Pokud jde o logistiku a realizaci samotnou, jsem tak trochu prostředník mezi tím, co vymyslíme s Jamie, a technickou stránkou. Mám ten správný žargon pro to, co s Jamie potřebujeme, abychom mohli spolupracovat s partnery z technologického sektoru, jako jsou například Brainz Immersive v případě 6 DEGREES.
6 DEGREES se odehrává v pražském divadle X10. Dalo by se říci, že jde o site specific projekt? A proč právě tenhle prostor?
Prostor X10 vznikl jako přirozený partner během rezidence, která projektu předcházela. Platforma ME-SA, náš produkční partner, si vybrala 6 DEGREES jako jeden z projektů, které se rozhodla koprodukovat, a oslovila X10. Prostor jsme si hned naprosto zamilovali, má obrovský charakter, ale snažíme se představení udělat tak, aby nebylo stoprocentně site specific. I když prostor využíváme zcela specificky, protože je tak typický, že na něj nelze nereagovat, nechceme se explicitně vázat na to, že ho můžeme hrát jen tady.
Jinak site specific projekty jsou jednou z našich trajektorií, co se Motionhouse týče. Už v roce 2015 jsme s Jamie měli audiovizuální taneční instalaci v Žilině, v budově staré elektrárny. Zabrali jsme celé podzemí, kde jsme promítali taneční filmy. V každé místnosti byl jiný film, fotky, živé vystoupení nás dvou. Takže site specific je něco, co děláme už dlouho a co nás velmi přitahuje.
Od koho vlastně vzešel nápad využít virtuální realitu? Jak vás tahle zkušenost obohatila?
Je to tak trochu evoluce toho, jak v Motionhouse pracujeme s technologií a kam směřujeme. Naše práce, náš styl tvorby, naše vize, je něco, čemu říkáme worldmaking, tedy vytváření světů. Vytváříme fiktivní světy a snažíme se bořit hranice toho, jak je prezentujeme, jak pracujeme s prostorem, jak lidé vnímají prostor a jak vnímají představení v prostoru. Snažíme se vytvořit debatu mezi námi, lidmi, prostorem a uměním.
Naším úplně prvním krokem byla tvorba krátkých tanečních filmů, kterou na Slovensku podpořil Audiovizuální fond. Krátké filmy jsme vytvořili na základě Jamiiných snů, které si zapisovala do deníku. Audiovizuální umění, performance, video art a hlavně taneční filmy byly po mnoho let naší trajektorií, naším výrazným rukopisem. Takže práce s virtuální realitou byl další logický krok, něco, čemu se já osobně chci dále věnovat. To know-how ohledně tvorby 360° virtuální reality už teď mám, vím, co to obnáší. Je to jedna z dovedností, které jsem díky 6 DEGREES získal. Co se týče smíšené reality, je to také velmi pozitivní zkušenost. Vidím, že má ještě obrovský potenciál jít dál. Ale vím, že to obnáší strašně moc práce.
První uvedení čeká inscenaci už za pár dní, přípravy jistě vrcholí. Kolik času uběhlo od prvotního impulzu?
Naše první rezidence se konala víceméně před rokem. Ale debata o spolupráci začala ještě předtím, takže to byl, řekněme, rok a půl tvůrčího procesu, který nás dovedl až sem. I když to samozřejmě prošlo různými kolotoči, co se týče konceptu, obsazení lidí, technologií, které používáme. Pokud jde o samotnou výrobu, všechno jsme to dali dohromady za pár týdnů, mělo jsme tři pracovní bloky po dvou týdnech, ale celkově je to dlouhá doba. Teď konečně nastala poslední fáze, kdy se všechno spojuje v jeden celek a začíná to mít nějaký tvar, ale všechno předtím, to mnohem důležitější, trvá déle.
6 DEGREES se věnuje tématu klimatických změn, které je v médiích často spojeno s negativní vizí budoucnosti. Jak jste budoucnost uchopili v rámci vaší inscenace?
Tento projekt je unikátní v tom, že nabízí dvě vize. Nabízíme jednak uměleckou vizi, která je subjektivní. Může být pro někoho zajímavá, pro někoho negativní, pro někoho provokativní. Je to naše vize, naše představy, naše budoucnost. Někomu může vyhovovat, někomu samozřejmě nemusí. Je to čistě naše umělecká tvorba. Proto po představení nabízíme také objektivní vizi, aby si každý mohl sám konzultovat vědecký výzkum.
Nedržíme se ale čistě jen výzkumu, nabízíme fakta, která jsou od tohoto projektu oddělená. V poslední části instalace se tedy zabýváme jakýmsi postperformance experience (reflexe zážitku po představení). Spolupracujeme s Wimem Thierym z projektu My Climate Future (webová stránka, kde uživatel po zadání jednotlivých parametrů může zjistit, jak bude svět vypadat za jeho života v důsledku klimatických změn, pozn. red.) Jde o spolupráci několika univerzit a výzkumníků z celého světa, kteří se explicitně zabývají tím, kam naše společnost směřuje z hlediska oteplování. Například kolik přírodních katastrof osobně zažiji a co to vlastně znamená. Většinou totiž člověk z představení odchází s otázkami. My se snažíme najít také odpovědi, nabídnout něco konkrétnějšího. Je to těžké téma, takže se snažíme z neuchopitelného udělat uchopitelné, aby to pro diváky nebyl jen jeden velký otazník.
Myslím, že pokud má dojít k nějaké změně v souvislosti s naší budoucností, musí to být hned. Umělci obvykle reagují na ekologické změny jinak, my jsme více ve spojení s přírodou, což je podle mě skvělé. Reagujeme na to, co se s námi děje teď. Možná naše představení uvidí jen určité procento lidí, s kterými bude rezonovat. Možná na ně budou reagovat za rok, za dva, za tři. Ale už teď to znamená, že o tom budou mít povědomí. Je to začátek změny. To první semínko, které vyrazí ze země, a později možná začne klíčit.
Někdy žijete v geografické oblasti, kde si postupných změn tolik nevšimnete. Ale to neznamená, že se na druhé straně zeměkoule nedějí horší věci. To je jeden z problémů, proč klimatické změny někdy veřejnost tolik nevnímá. Já jsem například z Popradu a vyrůstal jsem s tím, že někdy koncem listopadu, začátkem prosince už ležela vrstva sněhu, která se udržela až do dubna. Teď tam sněží jen pár týdnů v roce. Je to obrovská změna za posledních 20 let. A když to vidíte na vlastní oči, znamená to, že se to děje, a nemůžete to ignorovat.
Takže téma klimatické změny vás v rámci umělecké tvorby zajímá dlouhodobě?
Pro nás v Motionhouse to není jediné téma, jsme velmi socio-politicky aktivní. Vyhledáváme také možná partnerství prostřednictvím organizací, které se touto problematikou zabývají. Ne každý však může zcela kompenzovat svou uhlíkovou stopu, zejména z finančních důvodů. Jamie a já bohužel musíme hodně létat, i když se snažíme využívat tenhle druh přesunu čím dál tím méně. Proto jsme si koupili kus lesa, který produkuje, tedy kompenzuje, náš CO2. Chci říct, že tuto možnost můžete využít, ale zatím to není běžné. Nemůžeme vyvíjet veřejný nátlak, kdy si to někteří mohou dovolit a mají čisté svědomí, a jiní nemají jinou možnost než to ignorovat, protože si to nemohou dovolit. V zahraničí se o změně klimatu víc mluví, víc se řeší. Třeba v žádostech o granty se ptají, jestli by zájezdová představení nemohla být ekologičtější, jestli by nešlo zredukovat rekvizity, jestli by účinkující nemohli jet autem místo letadlem.
Udržitelnost tedy zpracováváte nejenom umělecky, ale implementujete ji ve svých projektech i prakticky?
Určitě je to v našem povědomí. Neděláme to pro to, že je to teď v módě. Je to něco, čím se tematicky zabýváme už dlouho, mimo jiné i v našem předchozím projektu Extant, živě vytvářeném tanečním filmu. V jedné části je obraz, kde se film odráží od zrcadla, je to jakási reflexe života. Přechází od krásných obrazů přírody až k ničení planety nebo kontejnerovým lodím. Tyto scény jsou o koloběhu života, od zrození, přes existenci až po smrt. V této produkci používáme tolik světla, kolik potřebujeme pro kameru, což je strašně málo. Například máme dvě světelné trubice o výkonu 7 W a zapínáme je na 40 %. Protože světlo je velmi blízko ke kameře, nepotřebujeme 2000 W světla. Produkčně bylo všechno minimalizováno, vejdeme se do kufru, když nepočítám scénografii. Ty máme dvě, jednu na Slovensku a druhou v Belgii, takže nemusíme všechno posílat sem a tam. Takže udržitelnost a koncept fair practice jsou pro nás opravdu velké téma, aktivně na nich pracujeme a plánujeme se jich do budoucna i nadále držet.
Stano Dobák
Slovenský tanečník, choreograf a kameraman. Již při studiu na prestižní belgické P.A.R.T.S. se začal věnovat dialogu mezi performativním uměním a video artem. Propojování tance a audiovizuálních médií se od roku 2014 věnuje pod hlavičkou produkční společností Motionhouse se sídlem v Bruselu, kterou spoluzaložil s australskou tanečnicí a choreografkou Jamie Lee. Jejich rukopisem je tzv. worldmaking, interdisciplinární projekty v často nekonvenčních prostorech, které posouvají hranice mezi uměleckými disciplínami a reagují na současná sociopolitická témata. Společně vedou také filmovou agenturu Nexage.
https://www.divadlox10.cz/cs/repertoar/6-degrees
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace