Šest otázek k jubileu Yvony Kreuzmannové

Yvona Kreuzmannová. Foto: Archiv Tance Praha.

Autor Lucie Hayashi

Jakých šest dárků bys chtěla dostat na své narozeniny?

Splnitelné, nebo nesplnitelné?!

• Mír v Evropě bez kompromisů,
• politiky vnímající význam umění…

No dobrá, tak taky třeba:

• zdravé klouby,
• vanu s tryskami na dobré zotavení,
• pohodlné křeslo. To už vím, že dostanu (usmívá se),
• a neporušenou přírodu, kam se mohu kdykoli vydat. 

Jakých šesti věcí by ses nikdy nechtěla vzdát?

Já nějak nepřemýšlím o věcech, ale spíše o hodnotách. Nemusím mít skoro nic a můžu být přitom šťastná…

• Svoboda, nezávislost – to je něco, co jsme si tvrdě vydobyli a musíme střežit.
• Rodina nás drží pohromadě,
• příroda dodává klid i sílu,
• stejně tak je pro mě důležitá slušnost i přímost (která nemusí být vždy vítána).
• Dále určitě humor
• a samozřejmě láska, to vše neodlučně patří k mému životu.

Jakých šest milníků definovalo tvou kariéru v tanečním světě? Přibliž mi momenty, které tě posunuly, motivovaly, nadchly nebo rozhodly o dalším směřování.

Od těch, které bys ze svého života vymazala, byla raději, kdyby se už nikdy neopakovaly…

• Určitě bych se nechtěla vrátit do první poloviny 80. let, kdy mě (premiantku gymnázia) komunisti nepřijali na žádnou vysokou školu a vrcholem byla tragická smrt otce. Odhodlala jsem se pak jít na přijímačky na AMU a tam si mě všimla Bíba Brodská. Změnila mi život.
• Podruhé jsem se cítila úplně na dně o 30 let později, když mě pod rouškou změny politických poměrů na plzeňské radnici vymetli z projektu kandidatury na titul Evropské hlavní město kultury. Ten titul Plzni mě stál neskutečně energie. I po omluvě dalšího vedení města jsem si uvědomila, že nevstoupím dvakrát do téže řeky.

…až po ty nejpřekvapivější a nezapomenutelné milníky.

• Nezapomenu na 17. listopad 1989, který jsem pomáhala připravovat, měli jsme za sebou řadu „skrytě“ protikomunistických akcí a neměli tušení, že právě tato se převrátí v revoluci. Ten pocit byl neopakovatelný. Když jsme toho večera v Realistickém divadle sepisovali výzvu studentů ke stávce, pořád jsme nevěřili, že to dopadne. Zase se mi změnil život.
• Po prvním skutečně nezávislém ročníku festivalu TANEC PRAHA (1992) mě pozvala Jane Gullong na dva měsíce do USA. Nechápala jsem, neuměla jsem ani slovo anglicky, jen francouzsky a rusky (usmívá se). Ale zažít Jacob’s Pillow, Dance Umbrella Boston, Dance USA ve Washingtonu a pak měsíc v New Yorku se nedalo odmítnout. Koupila jsem si kazetu „anglicky rychlostí světla“ a odjela. Tak se zrodila linie amerických legend pro náš festival.
• Stále vzpomínám na převratný moment, kdy mi v létě 1998 volala jedna redaktorka, co říkám protestům rockerů proti mně kvůli PONCI. Snažila jsem se tehdy dohnat čas se svým prvním dítětem (dcera se narodila v únoru a pár týdnů poté jsem obhajovala myšlenku PONCE před výběrovou komisí Prahy 3), takže jsem vůbec netušila, že radnice Prahy 3 rozhodla pro nás (usmívá se). Letos v září to bude přesně 25 let, co jsem podepsala smlouvu, že z něj uděláme divadlo pro tanec.
• Sen, kterým právě teď žiju. Pro mě bylo vždy alarmující, že tu chybí prostor pro tvůrčí proces, byla jsem šťastná, když ho ALTA otevřela v Holešovicích, a o to více jsem trpěla Invalidovnou, kde není jediný příjemný povrch pro tanec. Mezitím mě po 20 letech PONCE nečekaně oslovili akcionáři inženýrské společnosti SUDOP s dotazem, co potřebujeme. Bylo to jako ve snu. Vyprojektovali nám a zrekonstruovali ve své budově Krenovky přímo sousedící s PONCEM zkušebnu i zázemí pro náš tým a nabídli nekomerční nájem na minimálně 10 let. Letos to navíc dovršil paralelně se rozvíjející příběh Domu tance, tam píšeme úplně novou historii. Vidím v ní profesionalizaci podmínek pro práci v našem oboru a říkám si, že to je už opravdu moje poslední „dítě“.

Jakých šest osobností tě v životě nejvíce ovlivnilo a čím?

• Můj otec, Vladimír Novák, vzor vzdělanosti (2 univerzity, znal asi 9 cizích jazyků), pokory, skromnosti a lidskosti;
• Václav Havel, který nikdy neustoupil v boji o lidská práva a základní etické hodnoty;
• Bíba Brodská, které nikdy nechyběl nadhled, smysl pro humor a osobní vstřícnost;
• Michaela Pavlin, bez níž bych neměla odvahu jít za primátorem a ministrem a postavit na nohy samostatný festival, a taky nabízet hostujícím umělcům něco navíc: vřelost a pohostinnost;
• Sam Miller, můj první mentor (což mi došlo po řadě let), moc mi dala jeho profesionalita v řízení festivalu Jacob’s Pillow a pak schopnost propojovat umění a byznys;
• Jiří Kylián, jeho lidskost a jemný humor, měla jsem vůbec štěstí na setkání s výjimečnými osobnostmi světové scény – Germaine Acogny, Trisha Brown, Merce Cunningham, William Forsythe, Marie Chouinard, Akram Khan, Maguy Marin, Ohad Naharin, Lloyd Newson, Bill T. Jones, Sidi Larbi Cherkaoui… Je jich řada.

Na kterých šest tanečních inscenací nikdy nezapomeneš? Myslím ty, jejichž zhlédnutí se ti opravdu zarylo do paměti, je jasné, že jsi jich za život musela určitě vidět přes 6000…

• Nezapomenu na inscenaci Axioma Ohada Naharina a skandál v ženevském Grand Théâtre, který vyvolala;
• May B  Maguy Marin a tehdejší reakci diváků Národního divadla i jeho vedení;
• If you couldn’t see me, sólo Trishy Brown, které už i naši diváci přijali se zatajeným dechem;
• Out of Context  Alaina Platela pro les ballets C de la B jako pocta Pině Bausch;
• na DESH  Akrama Khana, geniální harmonii všech složek divadla v jediném sólu;
• Dvě cigarety ve tmě Piny Bausch, které se mi nikdy nepodařilo dovézt.

Ale je jich mnohem víc, stejně tak jako těch osobností.

Jakých šest rituálů nebo zásad pravidelně dodržuješ, abys byla stále v pohodě?

Na rituály si nepotrpím, spíš se řídím intuicí a několika zásadami, které jsou mi nejbližší:

• Nebrat se moc vážně, to mě naučil Péťa Šimek už za studií na AMU, moc důležité. Ale stejně tak mi to evokuje Alenu Kreuzmannovou, nejlepší tchyni mého života (usmívá se).
• Co tě nezabije, to tě posílí, zní banálně, ale povedlo se mi několikrát odrazit se od dna.
• Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě, to není lehké, protože míra sebeovládání se vždycky snižuje se stresem a tlaky, které na nás doléhají.
• Rozčilování je pomsta na vlastním zdraví za cizí blbost, to mi vyvstane na mysli vždy, když se mám tendenci zcela zbytečně vytočit, a naskočí mi i to Werichovo: Nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem.
• Co je víc než svoboda, to si říkám pokaždé, když sleduji dění kolem nás, osudy Ukrajinek, s nimiž nečekaně žiju, nepochopení lidí, kteří nezažili totalitu.
• Humor – koření života je v mém případě alfou a omegou, přejdu s ním každý trapas a nedokonalost, dovedu se bavit.

Yvona Kreuzmannová (narozena 21. dubna 1963) je zakladatelka a ředitelka Tance Praha z. ú. Tuto neziskovou organizaci, pořádající i stejnojmenný festival, založila v roce 1991 po završení svého studia na HAMU a stáži v Paříži. Později rozšířila její činnost o řadu dalších aktivit na podporu českého současného tance v mezinárodním kontextu. Je aktivní v řadě evropských sítí, projektů i porot.

V České republice se jí podařilo kromě pořádání každoročních festivalů TANEC PRAHA (červen) a Česká taneční platforma (duben) vyhrát veřejnou soutěž na kulturní využití bývalého kina Ponec, kde v roce 2001 otevřela první stálou taneční scénu v Praze. Činnost divadla PONEC výrazně rozšířila o komunitní práci umělců působících na řadě škol a pracujících i s romskou menšinou. Byla také členkou Rady vlády pro nevládní neziskové organizace. Nyní nadále působí ve Výboru pro EU Rady vlády pro neziskové organizace a je členkou několika expertních skupin.

Roku 2003 byla prezidentem Francie jmenována rytířem Řádu za zásluhy (Chevalier dans l’Ordre national du Mérite) díky své aktivní činnosti na poli evropských kulturních výměn.

V letech 2006–2008 pracovala jako poradkyně náměstka ministra kultury pro živé umění, posléze jako poradkyně ministra. Několikrát se jí podařilo získat podporu programu Culture, později Kreativní Evropa. Aktivně se věnuje kulturní advokacii s vizí lepších podmínek pro tanec v ČR.