Šárka Maršíková: „Cirkus je prostě láska“

Šárka Maršíková. Foto: David Konečný.

Kde a jak vznikla idea založit Cirqueon?
Vznikla v pozdních nočních, a vlastně v brzkých ranních hodinách v baru na festivalu Letní Letná. Tehdy jsme s obdivem sledovali všechny ty zahraniční soubory a zároveň jsme pořád dokola poslouchali české umělce, jak by chtěli taky tak tvořit. Název jsme měli vymyšlený hned, lépe řečeno vymysleli ho David Kašpar a Ondřej Cihlář. Ve slově Cirqueon se tak propojila anglická a francouzská verze slova „cirkus“. Dodnes mají lidi problém s tím, jak to správně vyslovit, ale to nám vůbec nevadí.
Díky Letní Letné jsme znali různé zahraniční organizace a já i David Kašpar jsme měli osobní zkušenost s cirkusovým centrem Ateneu Popular 9 Barris v Barceloně, měli jsme tak zhruba představu, o co nám v Cirqueonu půjde. Ateneu Popular 9 Barris byl bývalý squat, který se přetavil v cirkusové centrum, ale především v centrum pro děti a mládež s řadou sociálních aktivit.

Kde jste s těmito aktivitami začínali?
První kurzy Cirqueonu začaly ještě pod záštitou KC Zahrada. Chtěli jsme, aby naše cirkusové centrum mělo význam pro profesionály, aby mělo vzdělávací i sociální přesah a chtěli jsme nabízet kurzy cirkusových technik pro všechny úrovně se zaměřením na děti a mládež. Zkrátka jsme chtěli, aby náš projekt měl více rozměrů a rovin – rovinu vzdělávání, rovinu sociálních aktivit, vzdělávání profesionálů, rovinu informativní i výzkumnou. A tyto priority si udržuje Cirqueon dodnes.
Na začátku byly tyto plány obrovskou výzvou. Vstupovali jsme na půdu, na které nikdo z nás před tím nestál. Ale říkali jsme si, že když to funguje v zahraničí, proč by to nemohlo fungovat i u nás. Všichni jsme té vizi věřili a byl to správný předpoklad, zdá se.

Za tím vším stojí fascinace novým cirkusem. Vzpomínáš si, co tě na něm před těmi deseti, patnácti lety uchvátilo nejvíc?
Jsem člověk, který nikdy nejde s proudem. V novém cirkuse cítím svobodu, risk, nezávislost a to mě okouzlovalo a okouzluje dodnes. Mě jako divadelní produkční a producentku vždy bavilo dělat projekty, které se nějak vážou k pohybovému divadlu, k site-specific, které jsou něčím bláznivé a které naruší běžný životní stereotyp. Cirkus mě zkrátka potkal. Vstoupil mi do života. A jakmile se ho člověk jednou dotkne, tak už se ho nepustí. Cirkus je prostě láska. 

Český nový cirkus si prožil své silné desetiletí. Za těch deset let se dostal z okraje do středu dění. Vznikly různé organizace, soubory, festivaly, a to nejen v Praze, ale i v regionech. Nový cirkus se dostal do hlavního proudu. Jak tento vývoj vnímáš ve vztahu k tomu, co se děje v Cirqueonu?
Vnímám to jako velkou zodpovědnost. Nejen Cirqueon, ale i festival Letní Letná, soubory jako Cirk La Putyka, Bratři v tricku, Losers Cirque Company a řada dalších jsou na vzestupu. Za velmi krátký čas se v České republice etabloval obor, který se nejen profesionalizoval, ale který na svou stranu získal mnoho příznivců. Například festival Letní Letná prodá asi 45 tisíc vstupenek, vyprodaná jsou i novocirkusová představení v pražských Jatkách 78 nebo v La Fabrice. Losers Cirque Company odehraje bezmála osm desítek představení ročně a nyní získává vlastní divadelní scénu v Braníku. Cirqueon má ročně víc než šest stovek zájemců o pravidelné kurzy a bohužel musíme odmítat velké množství cirkusu chtivých dětí a rodičů. Zkrátka obor nového cirkusu se může chlubit vysokými čísly – přibývá profesionálů i diváků, a to jsme stále na začátku vývoje.

V jakém bodě se tedy podle tebe nový cirkus v České republice v tuto chvíli nachází?
Myslím, že teď jsme v určitém bodu zlomu. Za sebe můžu říct, že pociťuju drobné opotřebení a cítím, že je třeba, aby se situace v oboru posunula zase o kousek dál. To znamená, že se pro rozvoj nového cirkusu musí u nás v republice zlepšit podmínky, abychom mohli s ostatními profesionály uplatnit know how, které jsme za těch deset let nasbírali. Je patrné, že chceme jít dál – soubor Losers Cirque Company bude mít své divadlo, Cirk La Putyka a Jatka 78 stále bojují o svůj prostor v Pražské tržnici a s Cirqueonem také usilujeme o větší budovu. A pokud to všechno zkrachuje, tak hrozí riziko, že se nový cirkus z České republiky vytratí a budeme opět „pouze“ obdivovat zahraniční profesionály. Věřím, že to nedopustíme a vybojujeme, protože přichází i nová generace umělců a obor skutečně roste. Zájem o novocirkusové produkce je po celé republice velký.

Co obnáší tvá funkce, tedy co znamená být ředitelkou centra pro nový cirkus?  
V první řadě to znamená velkou zodpovědnost vůči organizacím a lidem, kteří nás podporují, a to nejen finančně. A taky to znamená zodpovědnost vůči lidem, kteří pro Cirqueon pracují celým svým srdcem. Zároveň se musím orientovat v českém právním a daňovém systému, který se neustále mění. Musím si k sobě shánět lidi, kterým důvěřuju, a to ve všech oblastech, ve kterých se Cirqueon pohybuje – od uklízečky, lektora, přes účetní až po projektového manažera.

Já tě znám jako člověka kreativního, plného nápadů. Jak se ti daří je v rámci své funkce uskutečňovat?
Pravda je, že mám spoustu nápadů a ve chvíli, kdy se nám podaří sehnat na ně finanční podporu, tak už není cesta zpět a musíme je uskutečnit. A ono se nám daří jich realizovat docela dost. Tudíž díky té spoustě nápadů máme taky spoustu práce. Jedná se o to, že Cirqueon se jako projekt rozrostl do takových rozměrů, že zvládat funkce výkonné i umělecké ředitelky je pro jednoho člověka nemožné; je to doslova schizofrenní stav, protože to znamená zvládat dva plné úvazky. Proto v rámci desátého výročí z pozice výkonné ředitelky odcházím a zůstávám „pouze“ v pozici umělecké ředitelky. To je takový můj narozeninový dárek Cirqueonu a je to to nejlepší, co můžu aktuálně udělat. Budeme mít fantastickou šéfovou, protože jsem pro Cirqueon získala Elišku Jevičovou. Začínali jsme jako organizace s obratem sto tisíc a dnes máme obrat deset milionů, to už není legrace.

Ty sis navíc před sedmi lety vymyslela mezinárodní novocirkusový festival a také ho v Praze založila. Proč další festival v Praze, co ti tady v novém cirkuse chybělo?
Ani bych neřekla, že bych ho založila. To tak zkrátka samo vyplynulo, také z diskuzí a setkávání s dramaturgem a dnes už i ředitelem Paláce Akropolis Petrem Boháčem. Nejdřív jsme vymysleli tvůrčí projekt, který se jmenoval Cirkopolis vol. I, a měl velkou odezvu. Tak jsme na něj navázali festivalem Cirkopolis. Tomu samozřejmě předcházela reflexe toho, že Letní Letná se jako festival nového cirkusu rozrostl a začal zvát především velké soubory, jako je například švédský Cirkus Cirkör. Mě oslovovala a oslovuje klubová a autorská scéna, tenkrát jsem se také dostala do mezinárodní poroty v rámci projektu CircusNext. CircusNext je platforma, která podporuje progresivní, inovativní cirkusové projekty reprezentující novou vlnu autorské tvorby. V novém cirkuse je to něco jako v současném tanci Aerowaves. A já jsem chtěla tyto inspirativní formy přivážet do České republiky. Letos například přivážíme na festival laureáta CirkusNext Alexandera Vantournhouta nebo kanadský bytový cirkus.

Pamatuju si jako dnes první večer, kdy se Cirqueon otvíral. Tehdy jsem poprvé potkala žongléry – v té době snad třináctileté – Aleše Hrdličku a Filipa Zahradnického. Oba jsou dnes absolventy profesionálních zahraničních cirkusových škol. Jejich cesta k cirkusu začala v Cirqueonu. Co to pro tebe znamená?
Aleš a Filip jsou pro mě ztělesněním historie Cirqueonu. Oba dva ještě začínali v KC Zahrada, kde je učil Adam Jarchovský, jeden ze dvou představitelů souboru Bratři v tricku a lektor Cirqueonu. Oba kluci pak pokračovali v Cirqueonu a byli první z našich absolventů, kteří se rozhodli jít studovat na profesionální cirkusové školy. V podstatě tak dokázali, že je to možné a tím motivovali další generaci mladých lidí, kteří teď do Cirqueonu chodí na kurzy. V současné době k nám chodí asi čtyři sta dětí a teenagerů. Samozřejmě že nepůjdou všichni studovat cirkus do zahraničí. Ale i přesto se v každé věkové skupině najde někdo, koho tento směr zajímá. Aktuálně se připravují na přijímačky tři další studenti. Já mám radost, že se pak po studiu vrací jako profesionálové zpět, přináší k nám nové tendence, novou estetiku a díky tomu se i nový cirkus v České republice mění a posunuje dál.

Cirqueon by teď podle tebe potřeboval novou budovu. Jaká je tvá představa o ideálním prostoru pro profesionální cirkusové centrum?
Když se podívám do zahraničí, vidím, že třeba Vlámové nebo Skandinávci mají jako součást svých center infocentrum, kde jsou zaměstnaní dva až tři lidé, a toto infocentrum má vlastní zázemí. Pak jsou tam tréninková centra s vlastním velkým prostorem a k tomu se třeba ještě připojí knihovny, výzkumná centra a školy. Ty mají také své vlastní prostory a organizační strukturu; a to nemluvím o festivalech. My jsme tři (až pět) center v jednom. Cirqueon, ač se věnuje všem těmto aktivitám, je v tuto chvíli musí provozovat pod jednou střechou na 450 metrech čtverečních (s výjimkou festivalu), což už nestačí. Kdybych byla velká idealistka, tak bychom na to všechno, co děláme, potřebovali budovy tři, přičemž jedna z nich by byla ideálně budovou s vysokými stropy, kde by se daly vyučovat techniky, které tady zatím nikdo neučí, jako třeba létací hrazdu. A umím si představit, že k tomu všemu by ještě bylo možné vybudovat profesionální cirkusovou školu, kterou by si Česká republika zasloužila a která by tady byla potřeba pro rozvoj oboru. V tuto chvíli mám v Cirqueonu nejlepší tým, jaký jsem kdy měla. Takže si myslím, že se nám to podaří. Je čas zabojovat a získat pro Cirqueon nový prostor, tak nám držte do další desetiletky palce.

Šárka Maršíková (nar. 1981)

Vystudovala klinickou a toxikologickou analýzu na Přírodovědecké fakultě UK a divadelní produkci na pražské DAMU. Vždy ji zajímala nezávislá tvorba a netradiční divadelní formy. Od roku 2006 pracovala v produkci festivalu Letní Letná a díky této zkušenosti ji pohltil nový cirkus. V roce 2008/09 spoluzaložila CIRQUOEN – Centrum pro nový cirkus, který od začátku roku 2010 sídlí v pražských Nuslích.