S Marií Kinsky o KoresponDance: „Umělci nám svojí tvorbou ukazují, jaká je dnešní doba“

S Marií Kinsky o KoresponDance: „Umělci nám svojí tvorbou ukazují, jaká je dnešní doba“

Autor Jana Bitterová

Letošní ročník festivalu je třetí v pořadí ve Žďáru nad Sázavou. Jaký je jeho koncept a změnil se nějak během tří let?
Myslím si, že se tolik nezměnil. Je to pořád mezinárodní festival, který má za cíl využívat památky (velký areál kláštera a zámku z 18. století) díky živému, hlavně pohybovému umění (tanec, fyzické divadlo, nový cirkus). Samozřejmě s hudbou. Děláme něco úplně současného, co ale respektuje genia loci zámku a může se opírat o jeho minulost. Od začátku také vytváříme mosty mezi známými umělci ze zahraničí, z České republiky, amatéry i lidmi, kteří v životě netancovali. Setkávají se díky tvorbě představení, která se pak uvádějí v rámci festivalu. Vždy máme pozvané skupiny, které hrají již hotová díla, a pak máme různé premiéry vytvořené pouze pro festival.

Před tím, než jste začali pořádat festival ve Žďáru, konal se čtyřikrát v Praze… Co pro vás bylo největší změnou při jeho přesunutí?
Dělat festival v Praze bylo možná něco oficiálnějšího, ale pořádat festival tady je možnost rozšiřovat současný tanec do regionů, což je pro nás hodně důležité. A zároveň máme úplně jiný druh komunikace s publikem. Areál zámku poskytuje mnohem jednodušší možnosti setkat se po představení s umělci, diskutovat. Umožňuje nám to dělat hodně akcí pro rozvoj publika. Což je buďto týdenní příměstský tábor, projekty do škol, anebo zapojení místních spolků a aktérů do festivalu. Máme možnost spojit kolem tance mnohem více lidí než v Praze, kde to bylo oficiálně v divadle.

Jaké jsou reakce místních obyvatel na festival?
Jsou lidé, kteří o něj vůbec nemají zájem, a lidé, kteří jsou úplně nadšeni. A kteří před tím v životě neviděli současný tanec a někdy mi pak řeknou něco, co mě hodně potěší. Třeba po představení Béatrice Massin Bach 15 ke mně přišel místní inženýr a řekl mi, že nejprve vůbec nechápal, co je cílem, ale pak si to užíval. Bylo super, že jsme o tom spolu mohli mluvit. Měl naprosto správný proces vnímání: pochopil, že kdyby šlo jenom o porozumění mozkem, tak to nefunguje, že je nutné si to užít a pak až zapojit mozek. Takže máme diváka. A to se stane mnohokrát.

A jaké jsou reakce hostujících zahraničních umělců?
Moc dobré. Není to jenom o tom, pozvat umělce, aby odehráli představení a zase odjeli. Někteří tu jsou tři týdny, protože tady tvoří. Vzniká velmi tvořivá atmosféra, kde se mohou neformálně setkávat už před festivalem, což milují, a zároveň se z toho rodí další projekty. To je samozřejmě fantastické. Skoro se dá říct, že některá představení příštího festivalu se rodí už teď. Také milují fakt, že se jedná o přímý kontakt s publikem, které s nimi může mluvit hned po představení a reagovat. Všechno je přirozené, plynoucí, veselé, ale i seriózní, protože je to hodně práce. Někteří pracují jako blázni, ale s radostí. Je vidět, že je v tom lehkost.

Podle čeho vybíráte představení do programu festivalu?
Všechna jsem před tím naživo nebo na videu viděla a vybírám je vzhledem k tématu programu. Cílem je na festivalu ukázat, že díky minulosti můžeme dělat něco naprosto současného. Například představení L.U.MEN se zabývá tématy světla a vertikálnosti způsobem, který úplně odpovídá barokním principům. Je to něco jako současné echo na představení Jeana Gaudina a Sebastiena Fourniera Jean Sebastian² na Zelené Hoře, unikátní památce UNESCO, které také hodně pracuje se světlem i vertikálností, protože zpěv i tanec jde seshora dolů, úplně jako tomu bylo v baroku a úplně tak to je v L.U.MEN. To se spojuje s představením Bach 15, které letos vytvořila Béatrice Massin s šesti známými interprety pražské scény, jako jsou Bára Látalová, Zdenka Svíteková, Andrea Miltnerová, Hanka Turečková a další. Vzniklo představení, které je naprosto založené na barokních principech, ale také úplně současné.

Dá se říci, na jaké představení festivalu jste se nejvíce těšila?
Ne. Těšila jsem se úplně na každé, i když na každé jinak.

Původně se během letošního festivalu mělo také otevírat Muzeum nové generace. Nakonec se otevře až za měsíc. Můžete tento projekt představit?
Je to muzeum, které je nazváno „interpretační centrum“, což v češtině vůbec nezní dobře. Ale znamená to, že návštěvníkům pomáháme interpretovat, co je kolem nich, to je areál kláštera a zámku. Způsobem, který naláká lidi. To znamená, že přednost nemá obsah, ale divák. Červenou nití projektu je téma tvořivosti. O co se v minulosti můžeme opírat pro dnešní tvorbu? Zvolili jsme si tři epochy, na které klademe důraz, abychom věděli, jakým způsobem a v jakém kontextu se tehdy myslelo. Ale stále v expozicích mluvíme o tvůrcích těch dob. Jedná se o 13. století, když tu byl jen les a přišli sem první mniši, aby vytvořili něco, co žije dodnes. Pak 18. století, když tady probíhaly rekonstrukce pod vedením opata Vejmluvy, který požádal mnoho mezinárodních umělců, včetně Santiniho, aby vytvořili úplně novou tvář areálu, a to mu dalo nový život. To je podoba areálu, kterou dnes vidíte. Třetí epocha je dnešní doba. To, jak dnes tvoříme, díky minulosti, kterou od 13. století máme. Pro současnost máme velký sál, tzv. inventorium, kde lidé mohou tvořit a kde budeme promítat filmy, které ukazují, jak zámek v dnešní době žije. Také to propojujeme s ostatními projekty, které zde pořádáme, jako jsou rezidence pro umělce. Jsou to oni, kteří nám svojí tvorbou ukazují, jaká je dnešní doba, to je jejich úkol.  Reportáž o festivalu KoresponDance 2015 si budete moci brzy přečíst na našem webu.