Rozhovory: S Honzou Malíkem a Michalem Záhorou: „Někdy je lepší být mimo realitu a nemyslet.“

Dialogy, Foto: Petr Jiras

Projekt Dialogy vznikl podle anotace jako tanečně-vzdělávací projekt. Koho chcete vzdělávat?

H. M.: Vzdělávat zní moc „velice“, přesto to tak v principu bylo. Věnujeme se tanci jako profesi v mnoha rolích, nicméně sledujeme dlouhodobě amatérskou scénu i to, co se děje v regionech. Je nesmírně zajímavé, naplňující a vzrušující sledovat, jak kolegové tvoří s dětmi. Vychovávají a zároveň jsou tvůrčími choreografy. Před lety jsem došel k nápadu, zda by náhodou nestálo za to, alespoň jednorázově setřít hranice mezi profesionály a amatéry. Dojít k nějakému setkání na tvůrčí bázi. Návrh byl směrován k Lence Jíšové z Plzně a Petře Blau z Karlových Varů, abychom se potkali a posunuli se navzájem ve své práci dál. 

M. Z.: Pojily se k tomu také semináře a workshopy. To byla ta nejvíce vzdělávací část. Každému uvedenému představení předcházely semináře s místní komunitou. Neúčastnila se jen přizvaná seskupení a my, ale i další místní tanečníci. Takže to propojilo lidi, kteří by se normálně nepotkali. Nešlo jen o workshopy, ale i o přednášky, promítání tanečních filmů…

H. M.: …zkrátka společně trávený čas. A tomu, co jsi viděl, předcházela nepravidelná práce během jednoho roku. Cílem bylo k něčemu dojít, ale šlo také o setkávání, o cestu, o proces. Vznikly choreografie srovnatelné s těmi z profesionálního světa. Teď se k tomu vracíme už jenom ve formě představení. 

Takže proto se to jmenuje Dialogy. 
H. M.: Jde o dialog v několika rovinách. Je to mnohovrstvé. 

Při představení mě napadly dvě věci. Jedna z nich je, že Michal říkal, že by se měl tanec vnímat spíše smyslově než ratiem. Můžeme tedy říct, že moderní tanec rezignoval na příběh? 

M. Z.: To, o čem jsme se bavili, byl jeden z různých pohledů. Myslím, že jsem to zdůrazňoval proto, že převládá ten jiný. Chtěl jsem zdůraznit, že jsou různé pohledy a že koncept nahlížení se může proměňovat. Každá věc si zaslouží individuální přístup. Moderní tanec ne. To jsou třicátá a čtyřicátá léta. Tam se pracuje skutečně s příběhem. Ale současný tanec, nevím, jestli se dá generalizovat, není tak moc příběhový. 

H. M.: Většinou si choreograf nevybírá známé předlohy. V tanci často nebereš, co už je. Inspirovat se můžeš čímkoli. 

A druhá věc, která mě napadla, je, jaké má v současném tanci místo slovo?

M. Z.: Já nevím, jestli je to dnešní dobou. Dochází k recyklaci, fúzování záležitostí. Obory ztrácejí ostré hranice. Překračují je a prolínají se. Úzkoprofilové zaměření už není úplně pravidlem. Může se objevovat a taky nemusí. Záleží na konkrétní potřebě konkrétního tvůrce, konkrétním vyjádření. 

H. M.: Já to asi vidím kriticky a možná to bude tím, že nejsem choreograf. Ono je totiž těžké vystačit si jenom s tancem. 

M. Z.: To si nemyslím. S tím absolutně nesouhlasím. 

H. M.: Lidé si často slovem pomáhají. Mně to tak přijde. 

M. Z.: Ale to neznamená, že to ubírá potenciál tanci. To je absence potenciálu tvůrce. 

H. M.: To jsem měl na mysli. Mluvím o tvůrci. 

M. Z.: Ale nemůžeš to takhle brát. Tanec může stát na hraně tanečního divadla a je to zcela regulérní element v představení. 

H. M.: Nechci říct, že to tak je. Jen, že si tvůrci často pomáhají takovýma berličkama. Slovo samozřejmě svoje místo má. Ale ryzí tanec vidím u nás málokdy.  

Vždycky mě zajímalo, co se vám při tanci honí hlavou?

H. M.: Já si myslím, že určitě na něco myslím. Ale teď nevím. (smích)

M. Z.: Vím, že když myslím, tak to není dobře. Není to ono. To tam potom nejsem. Pokud je to dobře, znamená to jinou realitu, jiné vnímání času. Vlastně tam není přítomnost ve smyslu, že mi běží hlavou konkrétní reálná myšlenka v tuhletu chvíli. Je to zvláštní stav mysli. Je velmi bdělá, více než jindy. Ale zároveň je jinde. Je to ono?

H. M.: Já bych to tak neřekl, ale jo.

M. Z.: Jsem úplně mimo „teď a tady“. Pak to stojí na zemi. Pokud začnu vnímat realitu, něco tomu představení chybí. A je to evidentní.

H. M.: Tohle nejspíš nezažiješ u jiné činnosti. Asi je někdy lepší nemyslet. Článek byl přejat a upraven z publikovaného rozhovoru ve Zpravodaji festivalu Jiráskův Hronov, 6. srpna 2016.