Rozhovor s Romanem Horákem – Komediálnost je cesta k životu

Roman Horák a Cécile da Costa, Divadlo (Farma v Jeskyni). Foto: Viktor Kronbauer

Autor Alexej Byček

Co tě přivedlo k nonverbálnímu divadlu?
Než jsem se k němu dostal, studoval jsem germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Přesto jsem intuitivně hledal něco jiného, cítil jsem, že mě zajímá a naplňuje mezilidská komunikace v momentech, kdy člověk nic neříká. Klíčová pro mě byla školní výměna v Itálii, kde jsem se seznámil se studenty, kteří dělali žongláž a akrobacii. Měli jednoduché pohybové představení, během nějž si nevyměnili jediné slovo. Můj kamarád, žonglér Marco, se na mě v průběhu podíval svýma velkýma sicilskýma očima a hodil mi míč. Já „nabídku“ přijal a to stačilo. Jezdil jsem pak do Itálie častěji a dělal pouliční divadlo. No, a když se Marco přistěhoval na čas do Prahy, potkal mě se slovy: „Hele, tady je škola, mají tam akrobacii, pantomimu, žonglování. Jak to, že o tom nevíš? Musíš se tam přihlásit.“ A tak jsem zašel za vedoucím katedry nonverbálního divadla HAMU Borisem Hybnerem a už před přijetím na školu začal navštěvovat všechny možné kurzy.

Jak ses pak dostal ke spolupráci s Farmou v jeskyni?
K Farmě jsem se dostal v třetím roce studia HAMU. Respektive už na začátku v roce 2001. Když jsem obhlížel různé dílny a workshopy před nástupem na školu, dělal režisér Viliam Dočolomanský casting na projekt Lorca, kterého jsem se zúčastnil. Jenže ve svém nadšení jsem zároveň začal pracovat s Misery Loves Company – to sice dnes už nefunguje, ale tehdy to bylo aktuální – a Viliam mi řekl, že se musím rozhodnout. Tenkrát jsem tedy do Farmy nevstoupil. Přesto jsem jejich tvorbu sledoval, a když o dva roky později zkoušeli inscenaci Sclavi v prostorách AMU v Berouně, shodou okolností jsme ve vedlejší zkušebně s Robertem Jančem pracovali na školním projektu. Viliam nás oslovil, že hledají muže, a jestli nechceme na trénink. Nakonec jsme šli a já už s nimi zůstal.

Pracuješ s Farmou tedy už řadu let. Přijde ti, že se nějak rozvinul pohybový jazyk souboru?
Je tam velmi markantní rukopis, který zůstává velmi specifický. Pokud jde o vývoj, děje se v kombinaci s dalšími složkami, například novými technologiemi. Co se týče samotného fyzického vyjadřování, rozvíjí se jeho propracovanost u interpretů a to, jak ho umí aplikovat. Navenek jsou nové práce vytříbenější v choreografiích, přesnější a ještě rychlejší – v tom to, myslím, jde i s dobou. Na jednu stranu je to někdy úžasné a neuvěřitelné, na druhou stranu to může být i postižením; držet krok s dobou, kdy se vše zrychluje a informací je velké množství. Divák se v tom může trochu ztrácet, i když možná tím spíš přijde na představení znovu (smích). Nicméně Farma pro mne zůstává na špičce fyzického divadla na české scéně a také v mezinárodním měřítku.

Ty ale pracuješ i jako zdravotní klaun. Jak vnímáš spojení mezi pohybovou klaunerií a fyzickým divadlem?
Je tam hodně styčných bodů, a to hlavně v okamžiku přítomnosti. Ta je pro mě nedílnou součástí divadla a elementárním životním principem – je důležitá v mezilidském setkávání, v kultivaci vlastní přítomnosti, v práci, ve všem, co člověk dělá. Věřím tomu, že v tom je poslání divadla: aby si člověk – jak herec, tak divák – uvědomil, co dělá, a mohl z této reflexe pro sebe těžit.

Tím myslíš asi to, co teatroložka Erika Fischer-Lichte pojmenovává jako prézentnost. Je podle tebe tato přítomnost silnější v klaunerii, nebo ve fyzickém divadle?
U Farmy je ta přítomnost v některých představeních na vyšší energetické úrovni, herec může rychleji reagovat, víc energii koncentrovat. Na druhou stranu to souvisí s trénovaností, za kterou se člověk někdy může ve fyzickém divadle i schovat, zatímco klaun se za pohyb neschová. Ta přítomnost se každopádně musí tříbit v obou žánrech, protože forma bez silné přítomnosti také nebude fungovat.

Jak vnímáš posun od tradiční klaunerie k současnému klaunovi?
Myslím, že tam se právě spojují vlivy různých odvětví pohybového divadla. Na klaunských představeních pracuji se skupinou Squadra Sua. Lukáš Houdek je „čistý“ klaun od samého začátku, Robert Janč a já jsme se dříve věnovali jiným typům divadla a klaunerie pro nás byla „někde“ schovaná. Na škole jsme se jí sice věnovali a bavila nás, ale ať už Robert v Teatru Novogo Fronta, nebo já ve Farmě jsme vyrostli na něčem jiném. V naší klaunerii je vývoj právě v tom, že se tyto vlivy v ní odráží. A obecný posun vidím v tom, že se žánr čistí od předsudku, co to je klaun. Protože postava klauna je stále ještě velmi negativně vnímaná a lidé si pod ní představují spíš příšeru od Stephena Kinga.

A když srovnáš současnou klaunerii v Česku a ve světě?
Umělecky je rozdíl mezi zeměmi hlavně o souborech. Například nedávno jsem v Polsku konečně viděl německou Familie Flöz (bude k vidění také v Praze od 2. do 5. března 2017 v Jatkách 78, pozn. red.) a to byla klaunská hra par excellence.
Obecně, co se týče komediálnosti, jsou ale stále nejživějšími zeměmi Španělsko a Francie. Mají tam zázemí, instituce a je tam skvělé pouliční divadlo – vůbec velká část kultury se u nich odehrává ve venkovních prostorách. Ještě v roce 2001 jsem se dostal na festival Fira Tàrrega asi 100 km od Barcelony, a bylo to pro mě potvrzením, proč jít dál – že komediálnost je cesta k životu, k setkávání a sdílení.

Roman Horák, klaun, mim, herec fyzického divadla a pedagog, absolvoval na katedře nonverbálního divadla HAMU v Praze, kde dnes učí fyzické herectví. Řadu let je členem souboru Farma v jeskyni. S Robertem Jančem založil soubor Squadra Sua, z nějž se při spolupráci s Lukášem Houdkem stalo klaunské trio. Působí také jako zdravotní klaun a svou činnost reflektuje v rámci doktorského výzkumu zaměřeného na fyzické divadlo.