Rozhovor s Honzou Malíkem: Konec NANOHACH?

NANOHACH, Vojtěch Brtnický

Autor Daniela Machová

Nedávno se na facebooku NANOHACH objevily informace, že jako soubor končíte. Kdy jste vůbec dospěli k rozhodnutí soubor rozpustit a co k tomu vedlo?
Osobně jsem už před dvěma lety cítil, že musí přijít nějaký mezník. Soubor a sdružení vznikly s nějakým záměrem, ale nastal tam jistý vývoj, který jsem začal sám pro sebe zpochybňovat. Vše, co se v NANOHACH dělo, bylo v pořádku, ale ta cesta vedla jinudy, což vyústilo v to, že soubor dnes už není ve své podstatě souborem v takovém smyslu, jak by si bylo možno představit. K tomu navíc ta velká odpovědnost, kterou jsem měl na svých bedrech, byla už příliš. Nicméně všechny projekty a umělecká setkání, které jsme realizovali, podle mě měly velký smysl. Jedním z nejčerstvějších byla výjimečná tvůrčí příležitost s lidmi, kteří se tanci nevěnují profesionálně. Ta se vyvinula v projekt Dialogy.

A nezpůsobilo onu „cestu jinudy“ to, že fungujete jinak než jako soubor soustředěný kolem jedné choreografické osobnosti?
Ano, i to to mohlo ovlivnit. Není nic špatného na tom, že jsme repertoárový soubor. My máme několik tvůrčích osobností, z nichž každá prodělala svůj osobnostní vývoj, a k tomu se každý věnuje i něčemu jinému, což dospělo k tomu, že soubor už není tím, čím býval na počátku.

Ale rozcházíte se, předpokládám, v dobrém?
Rozhodně není impulz pro konec souboru nějaká neshoda či svár, to, co by si okolí mohlo myslet a co se někdy stává. Náš umělecký názor je stále stejný, a to je v podstatě pozitivní, což je hrozně fajn a pro mě je to i trochu euforické…

Je tam i nějaký ten pocit úlevy?
Určitě. „Věci“ se budou dít dál a určitě to neznamená, že bychom se přestali tanci věnovat, to asi nikdo z nás, na to jsme v oboru už docela dlouho…

Jak vlastně probíhalo v rámci souboru rozhodování o dramaturgii, o tom, co a s kým budete tvořit?
Uplynulé tři roky to bylo v podstatě jen na mně. Částečně do toho zasahoval Michal Záhora, který byl v posledních letech nejvýraznější v roli choreografa souboru. Ale na počátku to bylo mnohem vyrovnanější. Také jsme se všichni mnohem více věnovali profesi interpreta. Pak postupně někteří přešli i do role choreografické, což je vlastně skvělé a v podstatě jedinečné.

Které období NANOHACH považuješ za nejúspěšnější?
Nevnímám, že bychom měli jediný tvůrčí vrchol, ale je jich více. Za mě Portrét, -gracerunners-, Brut a choreografie Michala Záhory. Vlastně si neuvědomuji představení, které by bylo šlápnutím vedle. Každé dílo se hrálo, žádné nebylo „sepsuto“, což je prostě úžasné.

A nenapadlo tě nějak zachovat „značku“ NANOHACH, tedy obměnit členy souboru a pokračovat dál?
Já slovo značka nemám rád. Přijde mi zdravé nedržet všechno za každou cenu. Jsme tvůrčí lidé. Věřím, že to, co děláme, je hlavně spojeno s lidmi samotnými, tedy se mnou, Martou Trpišovskou, Leou Švejdovou a Michalem Záhorou, a ne s nějakou značkou. NANOHACH sice končí jako soubor, ale sdružení zůstává dál – a mám i záměr, jenž směřuje k dalším plánům. Něco se rýsuje, ale zatím víc neprozradím. Ale úplný konec NANOHACH to vlastně není…