Rozhovor s Curtisem Foleym: „Do souborů a škol vnáším rozruch i novou energii.“

Curtis Foley: Foto: Rob Gilbert.

Má první otázka je poměrně jasná… Jak se vám pracuje s ostravským souborem, dostáváte od tanečníků pozitivní zpětnou vazbu?
Dostávám úžasnou zpětnou vazbu. Jsou tak otevření a hladoví po nových výzvách, po změně energie! A prospívá jim to, zlepšují se velmi rychle. Vidím, jak jim svítí oči. Jsem rád, že dokážeme společně fungovat a učit se od sebe navzájem. Každý den jsme víc a víc jako rodina, jako komunita, a cítím, že se nám výborně spolupracuje.

Kolik času tady v Ostravě s tanečníky strávíte?
Jsem tu na tři týdny a vracím se zase na jaře, tentokrát na dva měsíce.

Na co se ve svých trénincích či výuce soustředíte především? Jinými slovy, co vás definuje jako baletního mistra a pedagoga?
Pro mě jsou to pravděpodobně tři věci, které mě definovaly už jako tanečníka, a teď i jako pedagoga: přesnost, rychlost a změna dynamiky. Chci pomoci tanečníkům naučit se přepnout z rychlého do pomalého tempa, střídat úrovně, místo toho, aby vše plynulo ve stejném módu. To, že si vybudují ve vlastním pohybu takovouto dynamiku, jim pomůže, aby byli všestrannější a schopní zatančit cokoli. Během tréninku můžete zadávat věci stylem „zrychli a teď zpomal“ na rozdíl od „toto cvičení je rychlé a tohle zase pomalé“. Já přecházím z rychlého do pomalého tempa okamžitě, což buduje muskulaturu, kterou tanečníci právě pro rychlé změny nutně potřebují.

Řada tanečních pedagogů a choreografů v dnešní době klade důraz na propojení mysli a těla, používá v tréninku imaginaci i spirituální přístup. Jste jedním z nich?
Ne, jsem spíše praktický typ. Sice se pohybuji v uměleckém světě, ale můj přístup až tolik umělecký není. Jsem zaměřený matematicky a soustředím se na techniku. Jistě, dávám tanečníkům různé analogie, například používám přirovnání, že když tančí, je to jako kdyby vařil šéfkuchař. Případně řešíme, jak by k určitému problému přistupovaly jiné profese. Ale obvykle jsem velmi racionální a „fyzický“ typ pedagoga. Souhlasím s propojením mysli a těla, ale pro mě to znamená spíše něco ve smyslu: „Řekni si, že to zvládneš, přinuť se to zvládnout a zvládneš to.“ Je to o sebedůvěře.

Jak se vaše vlastní taneční vzdělání a kariéra odráží v tom, jak učíte?
Řekl bych, že moje tréninky a můj styl učení jsou takovou rebelií proti tomu, co jsem zažil jako tanečník. S taneční kariérou jsem skončil velmi brzy, protože jsem popravdě nebyl spokojen s kvalitou tréninku a vedením tanečníků. Říkal jsem si, že už tak nechci pokračovat, tak proč vlastně neskončit a nezačít jinak. Takže jsem pár měsíců nedělal nic a jen jsem mluvil s osobnostmi, které jsem respektoval. Snažil jsem se od nich nasát informace, skutečně mě inspirovaly a rozvíjely. Měl jsem štěstí, že jsem dostal nabídku spolupracovat s Portugalským národním baletem. Pamatuji si, jak jsem sedával na hlavním náměstí a tvořil tréninky, protože jsem učil pouze ranní baletní class. Takže jsem utvářel strukturu hodiny a budoval to, co mi připadalo pro tanečníky přínosné, tak abych je provedl od pliés až ke grand allegru.

Píšete si stále přípravy, nebo už to není nutné?
Před takovými deseti lety jsem si hodně věcí psal, pečlivě jsem pozoroval a studoval tanečníky, abych viděl, co dělám špatně a už nikdy tu samou chybu neopakoval. Potřebuji, aby věci fungovaly stoprocentně a dokonale. Já jsem jako tanečník perfektní tréninky nezažil, a proto jsem je chtěl mít perfektně připravené pro své svěřence. Zabralo to ale roky hledání metodou pokus-omyl, prošel jsem spoustou souborů a škol. Mockrát jsem se musel zamyslet a říct si, že to třeba nebyl můj nejlepší výkon. Musel jsem k sobě přistupovat kriticky a motivovat se, abych se zlepšoval. Dnes, po deseti letech, o tom naštěstí nemusím už tolik přemýšlet, nemusím se bát, že trénink nebude fungovat. Dopředu jsem si nic nesepsal už roky, protože dnes už přesně vím, co tanečníci potřebují a jak je k tomu přivést, a to je skvělý pocit.

Mohl byste zmínit konkrétní osobnosti, které vás ve vašem vývoji ovlivnily?
Mohu jmenovat bývalého uměleckého šéfa souboru Les Ballets de Monte Carlo Jeana-Yvese Esquerra. Řekl bych, že je to jediný člověk, který mě naučil vše o struktuře baletní hodiny. Sedli jsme si jednou s lahvinkou vína a ten večer jsme probrali vše, tedy hlavně jak provést tanečníky celým tréninkem, a také řadu dalších věcí, které považoval za zásadní. Byl to otevřený a upřímný rozhovor s někým, koho jsem měl příležitost při učení pozorovat a kdo měl k němu podobný přístup jako já – ovládnout taneční sál a mít nad ním naprostou kontrolu. Pokud toto zvládnete, dodáte tanečníkům sebevědomí a důvěru, protože ví, že je o ně postaráno. K tomuto mužskému vzoru mám i ženské protějšky, které mě naučily, jak být laskavý a vlídný. A já tyto dvě věci spojuji dohromady. Nesnáším, pokud se muž musí vždycky chovat jako muž a žena jako žena. Všichni jsme lidé a potřebujeme celé spektrum emocí. Mou největší mentorkou v dobách mého dospívání byla Kanaďanka Evelyn Hart, jedna z nejlaskavějších, nejmuzikálnějších a nejtalentovanějších tanečnic své generace.

Pracoval jste se soubory z různých koutů světa. Abych to zjednodušila, vidíte nějaké zásadní rozdíly mezi formováním tanečníků v Evropě, Americe a Asii?
Spíše se liší soubor od souboru. Záleží, jestli je ansámbl plný zahraničních tanečníků, jestli má patriotický přístup k tanci a zda se zaměřuje spíše na současný nebo klasický tanec. Američtí tanečníci jsou obecně rychlí a odvážní, britští jsou známí svojí precizností a rezervovaností, Francouzi jsou zase velmi elegantní, přesní a jemní. Ruské (a obecně východní) soubory se mi zdají strnulejší a uzavřenější, i povahou. Je vtipné, jak se fungování země odráží na výchově tanečníků.

Nějakou dobu jste strávil jako tanečník v Les Ballets Grandiva. V tomto souboru tančí muži ženské role, s nadsázkou sobě vlastní. Co pro vás bylo v ženské taneční technice největší výzvou? Byly to špičky?
Ano, rozhodně špičky. Všechno ostatní je úplně stejné. Snažím se nepřistupovat k životu a baletu s tak jasným rozlišování genderu. Když jsem byl baletním mistrem ve Varšavě, tak učily baletní mistryně jen ženy a baletní mistři učili jen muže. Tohle pravidlo jsem porušil, řekl jsem rozhodné ne a učil jsem všechny, protože balet, stejně jako člověk, je jen jeden. Takže podle mě je jediný rozdíl mezi mužskou a ženskou baletní technikou ve špičkách. Naštěstí jsem nebyl ani moc velký, ani nějak extrémně maskulinní tanečník, takže ostatní proměny byly celkem snadné. Hraní mi šlo také přirozeně, stejně jako lyrické polohy, takže to opravdu nebylo tak těžké, jak by se mohlo zdát.

Kterou roli z repertoáru Les Ballets Grandiva jste měl nejradši?
Zbožňoval jsem Balanchinovu Serenádu. Nikdy jsem nečekal, že bych mohl stát na jevišti jako jedna z těch dívek se zdviženou rukou, když se otevře opona a začne ona ikonická scéna klasického baletu. Když jako kluk tančíte v kterémkoli jiném souboru, můžete si maximálně říct, že je to krásné, ale nikdy to nezažijete. Je to jako s rolí labutě – upřímně, každý by si rád zatančil labuť.

Když tak se zaujetím mluvíte o baletních dílech, láká vás i kariéra choreografa?
Ne, soustředím se jen na výuku, vedení tréninků a koučování tanečníků.

Jaké tedy máte plány v rámci pedagogické práce?
Těším se na všechny své budoucí příležitosti. Rád přicházím do nejrůznějších institucí, udělám v nich trochu rozruch a vnesu do nich něco nového, svěžího, něco, co tam možná nikdy předtím neviděli. Jsem vše, jen ne konvenční pedagog.

Curtis Foley se narodil ve Vancouveru, studoval na kanadské Národní baletní akademii a poté na Královské baletní akademii ve Winnipegu. Tančil v takových souborech, jako je Královský balet ve Winnipegu, Banff Centre a s newyorskými Les Ballets Grandiva ve většině velkých klasických titulů, ale také v choreografiích George Balanchina, Crystal Pite a mnoha dalších. Taneční kariéra ho zavedla na divadelní scény v Singapuru, Sydney, Tokiu a Aucklandu, objevil se rovněž v populárním televizním pořadu pro děti The Toy Castle. V létě roku 2009 byl pozván k hostování na festivalu Chicago Dance Festival po boku hvězd souborů American Ballet Theatre a Alvin Ailey Company. Po ukončení taneční kariéry začal hojně cestovat, vést baletní tréninky a vyučovat v Kanadském národním baletu, Stuttgartském baletu, Ballet Zürich, Portugalském národním baletu, Královském baletu ve Winnipegu, Anglické národní baletní akademii, Alberta Ballet Company, Banff Centre, New Zealandské taneční akademii a Tiroler Landestheater Innsbruck. Vedl mistrovské kurzy v Kanadě pro Simon Fraser University a Canadian Dance Teacher’s Association (Asociaci kanadských tanečních pedagogů). V roce 2011 se stal baletním mistrem v Banff Centre. Než se přestěhoval do Varšavy, byl interním pedagogem v Ballet BC ve Vancouveru, kde také pravidelně zasedá v porotě pro BC Arts Council.

Zdroj: Teatr Wielki (Varšava)

Video NMD z tréninku klasického tance s Curtisem Foleyem ZDE.