Petr Horníček: „Dřív mě fascinoval adrenalin, akrobacie a nyní mě baví hledat nové cesty“

Petr Horníček. Foto: František Ortmann.

Autor Hana Strejčková

Co vás osobně i profesně přitahuje na cirkusu?
Můj pohled na cirkus se samozřejmě proměnil v čase. V začátcích, kdy jsem ještě sportoval, jsem poprvé viděl Cirque du Soleil. U nich mě fascinoval adrenalin, akrobatická dovednost a chtěl jsem se jim nějakým způsobem přiblížit. S postupným přesunem na druhou stranu z jeviště k režii a celkově k tvorbě mě baví hledat nové cesty a principy a divákům tím sdělovat něco, co tu ještě nebylo. A těší mě, když diváci chodí a když pochopí sdělení nebo se s ním dokážou nějak ztotožnit. To je, jako když někomu dám na Vánoce dárek a vidím na něm, že se mu líbí, tak bych přirovnal pocit, který z cirkusu mám a který mě na cirkusu přitahuje.

Jaký obraz se vám vybaví, když se řekne cirkus v Austrálii? 
Technicky skvěle vybavení akrobaté, kteří mají svůj styl, přesněji jasný rukopis. Ten formují především dvě hlavní company, které svou činností udávají tamější kreativní směr. Jsou si, myslím, vzájemně hodně podobné. Domnívám se, že pro běžného diváka, pokud by jim je nikdo přesně nepředstavil, by jim jejich provedení splývala, protože z určitého úhlu pohledu jsou vlastně stejná. 

A evropský? 
Jeho tvář je za mě nejvíce francouzská, i proto, že tam jezdíme nejčastěji. Oproti Austrálii je svým rozsahem velmi bohatý, a to i díky prostoru a podporám, které se dostává francouzským cirkusovým umělcům. Právě zázemí jim dovoluje opravdu experimentovat a dělat projekty, které by u nás nikdo ani nezkusil. 

Vy máte velmi blízko k Asii…
Považuji ji za kolébku bojového umění, akrobacie, cirkusu. Za mě je tím nejvíc, co si jen dokážu představit v rámci tělesných možností. Je neuvěřitelné, jak se tamější artisté dokážou vybičovat a kam až posouvají disciplíny.

Jaká asociace se vám vybaví se severoamerickým cirkusem?
Tři stěžejní skupiny a mnohé další menší. Mám dojem, že ve srovnání s ostatními kontinenty mají jasný rukopis, jsou snáze rozpoznatelní. Myslím si, že to bude poznat i u nás mezi velkými company. Cirk La Putyka a Losers Cirque Company jsou také rozdílné soubory, jejichž vztah k cirkusu je navenek velmi čitelný. 

Dají se tyto rozdíly pojmenovat?
Rozhodně jsou viditelné v disciplínách. My se především soustředíme na pozemní a párovou akrobacii. V některých představeních se samozřejmě objevují i sólové výstupy, závěsná akrobacie nebo ojediněle i další disciplíny. Ale právě výběr disciplín je jednou ze zásadních odlišností. Pak se domnívám, že rozdíl je také v dramaturgii a kostýmech, nebo obecně v celkové výpravě inscenací. Během prvních let jsme třeba oproti La Putyce měli současné kostýmy, ta si zakládala na divadelních, nebo řekněme více ve stylu severoamerických výpravných produkcí. Náš soubor se z hlediska výpravy, a to z vícero důvodů, profiloval jednodušeji. Každá skupina si šla od začátku svou cestou, což bylo a je zase výhodné pro diváky, že nás lépe od sebe rozeznávali a dál rozpoznávají.

Vy jste v Cirku La Putyka začínal…
Ano, s Rosťou Novákem ml. jsem se seznámil na projektu Mistr a žák, ze kterého se postupně zrodila „Putyka“. Stál jsem tímto u jejího zrodu a svým způsobem mě to zformovalo, nebo naznačilo, kudy dál pak jít. 

Když se podíváme do historie Losers Cirque Company, které události se staly pro soubor milníky? 
Kdybych posunul hranici deseti let o pár let dříve, byl by to už kabaret Lidoskop, který byl takovým předskokanem The Losers, které jsme uvedli na Letní Letné v roce 2014. My jsme si totiž po realizaci kabaretu uvědomili, že nemůžeme představení stavět jen na skvělé akrobacii a že méně je mnohdy více. Od té doby jsme začali projekty tvořit trochu jinak a to nám, myslím, zůstalo. Zásadním milníkem byla právě letenská premiéra, která našemu souboru dala i název.

A který okamžik byste chtěl s „Lůzry“ ještě prožít, anebo mít možnost jej v tu danou chvíli natáhnout? 
Domnívám se, když jsem oslovil kluky – první „Lůzry“, tak za těch prvních devět let jsme spolu prožili velmi zajímavé období. Byli jsme totiž nejen kolegové, ale hlavně kamarádi, a to se propisovalo i mimo tréninky a představení. Snaha o udržování hezkých vztahů trvá, ale tehdy to bylo mnohem intenzivnější. Kdybych mohl, tak bych určitě protáhl období od The Losers do projektu The Heroes, kdy jsme byli semknutou partou pěti kamarádů. Je samozřejmé, že se vše v čase mění, a je přirozené, že odchody jednou musely přijít. Bylo to ale vážně krásné období. Tím zároveň neříkám, že by nyní nebylo, jen je to jiné. 

Jak na vás zapůsobil odchod některých spoluzakládajících členů?
Když jsme se blížili k devátému roku naší existence, cítil jsem to jako přechozený vztah. Musím přiznat, že spoustu věcí bych nyní udělal nebo řešil jinak, z dnešního pohledu změnil, protože jsem je tehdy nevěděl a jistě ještě spoustu věcí pochopím. A to bylo i například, proč jsem na začátku La Putyky nechápal v některých rozhodnutích Rosťu.

A jak vnímáte svůj nynější soubor?
Jsme v období, kdy se spoustu věcí stabilizovalo, i když bych rád postupně dál věci měnil a mnohé nastavil lépe, ale to nejde hned, to je otázka času a vytrvalosti. 

Jaké je celkové číslo celovečerních počinů Losers Cirque Company? 
Za deset let jsme dokázali vytvořit devatenáct celovečerních projektů. Zdá se mi to najednou strašně moc. Jistě by stačilo, kdybychom jich udělali třetinu. Samozřejmě je to také tím, že se ne vždycky povede vše, jak si člověk představuje. Na začátku nelze přesně znát výsledek, i když se pokaždé snažíme udělat co nejlepší představení. Ostatně, nejde udělat z deseti inscenací deset skvělých bestsellerů. 

S ohlédnutím se k seznamu uvedených projektů, která z inscenací byla pro vás jako performera i tvůrce fyzicky hodně náročná?
Fyzicky to byl určitě Kolaps, protože v té době jsem byl ještě na jevišti aktivní a měl jsem tam hodně fyzicky náročných prvků a choreografií. A pak samozřejmě Ego, které bylo nejen fyzicky, ale hlavně psychicky velice náročné, vnitřně jsem ho silně prožíval a byla tam i místa, kdy mi bylo hodně úzko. Po každém představení jsem pak seděl v šatně pár desítek minut a koukal do prázdna. 

Dá se některý z titulů označit za „srdcovku“?
The Losers. Bylo to první představení a mám z něj stále pocit, že dosud nezestárlo a podle mě ještě dalších deset let stárnout nebude. Je pořád současné, vtipné, zahrnuje určitou úroveň akrobacie a tance a obsazení, ať bývalé, nebo dnešní, je vlastně univerzální. A díky tomu si myslím, že dokáže oslovit širokou skupinu diváků.

Která z inscenací vás bavila v rovině komiky? 
Mě opravdu hodně moc bavili MiMJOVÉ. Bylo to rodinné představení, při kterém se bavily jak děti, tak rodiče. To jsem si moc užíval, i proto, že sám mám rád bojová umění a na základě nich vzniklo. Připomínalo mi mou dobu tréninkového drilu a následování Mistra. A potom zmiňovaní The Losers, které jsem viděl stokrát, protože Endru (pozn. red.: Ondřej Havlík) si v roli žije po svém, a když se zadaří interakce s divákem, umí ji opravdu vytěžit. 

Kdybyste nyní dostal nabídku vrátit se na jeviště, kterému režisérovi/režisérce byste přikývl na spolupráci?
V minulosti mě nadchla spolupráce na inscenaci Mistr a žák, kterou režírovala dvojice SKUTR, Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Když to vezmu z období naší company, pak jednoznačně Daniela Špinar. Ona je režijně precizní a dokázala lidi motivovat k tomu, co přesně mají na scéně dělat, a dobře vysvětlit, proč tam vůbec jsou. 

Pokud byste se vy osobně jako akrobat vrátil v čase do období aktivního sportování a dostal příležitost přidat se k cirkusu, jakým je například Cirque du Soleil, kývl byste na nabídku?
Nejspíš ano, přestože v době, kdy jsme se Zdeňkem Moravcem vyhráli soutěž Česko Slovensko má talent, mi už bylo dvaatřicet. To byl ještě věk, kdy má artista ještě trochu jiné hodnoty, než mám již dnes. A Cirque du Soleil prostě rezonoval a stále je na vrcholu, s ním i ostatní kanadské soubory, jako třeba 7 Fingers nebo Cirque Éloize. Ale stejně si myslím, že bychom i tehdy museli hodně, ale opravdu o dost více přidat na tréninku, a to i navzdory tomu, že jsme byli v dobré kondici.

 

Kdo je pro vás inspirací v oblasti nového – současného cirkusu či obecněji scénického umění? 
Co se týká dovedností a toho, jak jimi předávají sdělení v inscenacích, tak každá skupina má něco obdivuhodně jiného. Například australské soubory Circa nebo GOM mají výbornou technickou stránku a je skvělé je pozorovat, ale ta vizuální nebo dramaturgická pro mě zas tak zajímavá není. Také se mi zdá, že se hodně opakují. Když se podívám na Compagnie XY, tak jich je vždycky strašně moc, v tvůrčím slova smyslu se posouvají kupředu a jsou vždycky technicky virtuózní. Na ně se dívat je opravdový zážitek. 
Moc se mi líbí Cirque Le Roux, kteří jsou v Praze na Letné letos potřetí a jsou krásným příkladem toho, že cesta k cirkusovému představení může vést úplně specifickým směrem. U nich je záruka vysoké technické kvality, navíc jejich práce mají jak příběh, tak silný vizuál. Zrovna nedávno jsem ve Francii viděl krásné představení, ve kterém bylo středem pozornosti oblečení a hlavní disciplínou žonglování. Hrozně mě to bavilo pro svou jednoduchost, přesněji pro svou intimitu. Celkově vzhlížím k francouzskému cirkusu, který je pro mě jinak poetický než ostatní, je bohatý a různorodý a nebojí se žádné alternativy. Inspiraci vnímám i jako podnět, neboť by mě bez zhlédnutí něčeho to následující nenapadlo. A u Francouzů si často uvědomuji, jak je právě čas zásadním kapitálem pro tvorbu.

Vy si ale nyní dopřáváte čas při zkoušení nového projektu díky blokové přípravě…
Je to tak, právě při zkoušení s Firenzou Guidi, v jejíž režii chystáme premiéru na prosinec, jsme zkoušení rozložili na týdenní bloky. Pracujeme formou laboratoře, na což akrobaté nejsou tak úplně zvyklí, že se „jen“ hledá materiál pro budoucí obrazy a že se tolik netrénují choreografie a akrobatické triky. Zatím to vidím jako velký posun právě k tomu, dopřát si čas na hledání a nalézání a posléze zkoušení a precizování.

V čem by čas nebo snížení tlaku na určitý počet premiér ročně obecně pomohl?
Díky mnohem větší časové investici bychom s velkou pravděpodobností byli schopni navýšit i kvalitu našich inscenací a tím se pak snáze dostali i na oběžnou dráhu zahraničních turné. 

Když opomineme čas a určitý tlak na produktivitu, co je podle vás devizou tuzemské novocirkusové scény ve srovnání se zahraniční?
Myslím si, že jsme specifičtí poetikou a českým způsobem, jakým k cirkusu přistupujeme. Tím, že zde stále nemáme akrobatické dovednosti na nejvyšší úrovni nebo se zahraničím srovnatelné výkony, protože u nás chybí cirkusová škola a každý soubor si musí své artisty vyškolit – vychovat, tak tím pádem hledáme, jak projekt naplnit jinak, aby to tu vysokou úroveň mělo. A to se domnívám, že nacházíme v dramaturgii, že přemýšlíme, jakými prostředky divákům naši myšlenku sdělit. V tom je naše zázemí oproti souborům, které se sice mohou honosit výtečnou technikou a vizuálem, ale chybí jim hlubší rovina nebo inscenační nápad. 

Losers dramaturgie začala expandovat mezi žánry. Kam byste zařadil Národní sbírku zlozvyků? 
Usilovali jsme o hledání funkčního propojení činohry a cirkusu a za mě jsme našli divácky líbivou cestu, jak pro milovníky činoherního, tak pohybového divadla. Na základě této zkušenosti chystáme na příští rok s Davidem Dvořákem grotesku. Snažíme se pořád hledat, jak diváky překvapovat, a to primárně nejen akrobacií, ale i divadelně.

Zatímco během prvního desetiletí se soubor Losers Cirque Company profiloval jako silový výkonnostní cirkus s převahou maskulinní energie, je nyní výzvou do další dekády existence multižánrovost?
Mám pocit, že ten trend překračovat žánry začal hned po The Losers, abychom se neopakovali a hledali naše další podoby. Jiné byly Walls & Handbags, pak i Beach Boys, samozřejmě Kolaps se dá vnímat jako navázání na Losers a návrat k převažující akrobacii. Následovalo Ego, Heroes a stále jsem se snažil, abychom zkoušeli nové věci, i když jsme se občas stočili zas k začátku, k tomu, z čeho jsme vzešli. Tak i Konkurz byl návratem ke skupinové akrobacii. Pak přišli Nespoutaní, což byl pokus vrátit se k „akrobatickému nářezu“, který se moc nepovedl, a skončilo to na padesáti procentech toho, co jsme předpokládali. Nedokázali jsme kvalitu získat ani z akrobatů a dramaturgicky jsme úplně selhali. Cítím, že se v malých kruzích vracíme k tomu, co mě vždycky nejvíce bavilo a zajímalo, a to je párová akrobacie. 

Jaké dárky jste si nadělili k oslavě desátých narozenin? 
Nazkoušeli jsme Losers – Speciální edice 2 a dali jsme programu podtitul Cirkus za každou cenu. To znamená, že tím stvrzujeme ochotu dělat cirkus a to, co děláme, za každou cenu. V areálu festivalu Letní Letná je dále k vidění retrospektivní výstava o naší činnosti od roku 2014. 

Vidíte sám u sebe jako principála posun za deset intenzivních let?
Když se ohlédnu, tak jsem hodně usiloval o to, udělat pořádnou show, která musí být super a našlapaná. Moc jsem se nedíval vpravo vlevo. A teď mě hodně těší, když ten tým funguje a lidé uvnitř souboru jsou ochotní pro společný cíl odevzdat ze sebe co nejvíc. Hodně bojuji s tím, jak spolupracovníky motivovat, aby podobně cítili a měli stejnou vizi cíle jako já.

Petr Horníček (48) je český novocirkusový umělec, akrobat a scénograf. Je spoluzakladatelem produkční společnosti United Arts, která od roku 2014 zaštiťuje i činnost souboru Losers Cirque Company. Vystudoval střední průmyslovou školu strojní v Brně a v Liberci se na Technické univerzitě věnoval oboru projektování konfekční výroby. Dlouhodobě se věnoval bojovému umění wu-shu, ve kterém se třikrát stal mistrem České republiky a v roce 2005 vicemistrem Evropy. V roce 2010 s kolegou Zdeňkem Moravcem jako duo DaeMen zvítězili v televizní soutěži Česko Slovensko má talent.