Nelly Danko: „Jsem v podstatě introvert.“

Nelly Danko. Foto: Pavel Hajný.

Vaše jméno mi nezní typicky slovansky…
Danko je celkem obvyklé ukrajinské příjmení a maminka k němu vymyslela Nelly jako křestní jméno. V českém kalendáři je ale jenom Nela, k čemuž se nehlásím a slavím svůj svátek v den, kdy jsem přijela do Československa, tedy 17. března. V Československu mě nutili přidat si koncovku „ová“. Jméno Danková mám tak v občance. Ve slovníku Národní divadlo a jeho předchůdci jsem dokonce vedená jako Nelli Dankoová, což je naprosto příšerné. Ještě že se teď změnil zákon a já budu moct být Nelly Danko i oficiálně.

Hrdá Rusínka

Kde jsou vaše kořeny?
Pocházím z Užhorodu, ale narodila jsem se ve Lvově, kde tatínek studoval na vysoké škole. Rodiče mojí maminky byli z Miškolce v Maďarsku. Celá oblast kolem Užhorodu byla takový babylon národností a téměř každý měl nějakého příbuzného v zahraničí – v Maďarsku, Československu nebo i za oceánem v USA. Podkarpatská Rus je krásná úrodná země. Moji prarodiče byli zemědělci a měli velké lány a dva domy. Pak ale přišel Stalin a všechno jim vzal a z nás Rusínů se stali Ukrajinci. Já se ale k malému národu Rusínů hrdě hlásím.
Maminka byla vůdčí osobností domácnosti. Hrála na housle, ale protože byla v poválečné době bída, odložila svou profesi stranou a začala šít, aby bylo na chleba. Vedla mě však k hudbě. Třeba jsme poslouchali Antonína Dvořáka a už od začátku chtěla, abych si pod hudbou představovala nějaký děj. To mi později hodně pomáhalo.
Tatínek pocházel z velké rusínské rodiny. Byl celkem z dvanácti dětí! Dříve pracoval jako učitel a poté jako obchodní zástupce. To byla výhoda, protože když přišlo zboží, mohl něco dostat přednostně, a tak pomoct svým blízkým.

Jak se u vás doma mluvilo?
Otec mluvil rusínsky a maminka se snažila se mnou mluvit i maďarsky. Na základní škole se mluvilo jenom ukrajinsky a rusky a v Kyjevě na konzervatoři se učilo hlavně rusky. Vzpomínám si, jak nám naše učitelka ukrajinštiny skoro s pláčem říkala, ať si vážíme našeho jazyka, ať mluvíme a čteme v ukrajinštině.

Jaká cesta vás vedla k tanci?
V Užhorodu jsme bydleli v cihlovém domě, který tam za první republiky postavili Čechoslováci. Dům měl velkou pavlač a už tam jsem měla svá první vystoupení, jimž přihlížely děti ze sousedství. Chodila jsem na klavír, gymnastiku a balet a v deseti letech mě vzali v Kyjevě na taneční konzervatoř, tedy tzv. choreografické učiliště. Na škole jsem měla nálepku kapitalistického elementu, protože jsem z domova vozila různé časopisy, které byly normálně nedostupné – o západních filmech, slavných herečkách, které jsem v té době milovala, jako byla Lollobrigida nebo Sophia Loren. V Užhorodě prostě šlo získat ledacos. Hodně lidí ze Zakarpatí mělo příbuzné v zahraničí a občas poslali balíček se zajímavým zbožím. Třeba s oblečením, které jsme pak mohli na tržnici prodat a za utržené peníze nakoupit něco potřebného.

Vracíte se do své domoviny?
Ze začátku to bylo těžké a trvalo sedm let, než jsem se do Užhorodu mohla vypravit. Neměla jsem československé občanství a Rusové pořád kladli překážky. Vlastně až po roce 1989 jsem konečně získala české občanství.
V Užhorodu je ulice Fizkulturnaja (Tělesné výchovy) a na každé její straně žije několik příbuzných. Když tam jezdím na návštěvu, musím být pořádně vyhladovělá, protože jsou velmi pohostinní. To je pro Rusíny typické – dají vám všechno, co mají, a velice těžce nesou, když nabízené neochutnáte. Vždycky tam jezdím s obavami, protože to odnáší můj žaludek.

Prý jsem přivezla tanky

Jak jste se dostala do Československa?
Moje maminka se podruhé vdala, a to za Čecha. Proto jsme se rozhodli vystěhovat do Československa. Trvalo to ale celý rok. Museli jsme mít spoustu bumážek, na které jsem stála dlouhé fronty. Prostě děsivá byrokracie. A také jsem nesměla být zaměstnaná, protože to by mě vůbec nepustili. Takže jsem se udržovala ve formě cvičením u kliky dveří a mamince jsem pomáhala s šitím.
Pražské začátky byly složité. Přijela jsem rok a půl po invazi, a tak jsem si v souboru také vyslechla, že jsem ta, co přivezla tanky. Na veřejnosti jsem se snažila nemluvit, abych neměla problémy. Tři měsíce jsem se intenzivně učila česky, a když jsem zvládla i typické „ř“, řekli v souboru, že už jsem „jejich“ a opona zlosti a vzteku padla.
Chápala jsem český národ. Když byl 20. srpen 1968, bydlela jsem v Užhorodě v ulici, která se tehdy jmenovala Sovětská. Bylo to jenom pár stovek metrů od hranice s Československem. V noci mě vzbudil šílený rachot. Vykouknu z okna a tam celou noc jezdily kolony tanků. Sami jsme měli strach, co se děje.

Bylo tehdy v baletním souboru Národního divadla více cizinců?
V Praze v té době už tančila Zina Kohoutová (rozená Mamedova), která byla z Uzbekistánu, a Rusky Rimma Charvátová (rozená Subbotina) a Lena Kovalevská, matka herečky Kateřiny Brožové.

Na sólovou smlouvu v Národním divadle jste čekala sedm let.
Dnes stačí rok, dva v angažmá a dávají se sólistické smlouvy. Tehdy to trvalo déle, což je správné. Tanečník musí nejdříve vyzrát a mít nějaké životní zkušenosti. Prožít zamilování, rozchod, životní drama. A to, co prožije, pak může použít na jevišti. Anebo musí mít bystré oko a umět sledovat lidi a situace kolem sebe, a tak se připravovat na role.
V sedmdesátých letech byla v Národním divadle velká konkurence. Já dostala sólovou smlouvu na základě ztvárnění Carmen v Kůrově inscenaci Vášeň.

Byla jste typem charakterní, temperamentní tanečnice. Jaké osobnosti Národního divadla byste do této skupiny zařadila?
Například Marcelu Martiníkovou, s níž jsem často alternovala. Tanečnicí podobného naturelu byla kdysi Zora Šemberová. Nezapomenu na společné setkání, když jsem studovala roli Isadory Duncan. Tehdy byla zrovna v Praze a velmi erudovaně mi radila. Vtipně, často jednoslovně, ale naprosto přesně.

Koho považujete za svého gurua?
Borise Bregvadzeho. Když jsem přijela do Prahy, potřebovala jsem se připravit na konkurz do Národního divadla. Obrátila jsem se na Balet Praha, který se zrovna chystal na zájezd do Basileje a pozval si Borise Bregvadzeho, aby vedl tréninky. Mohla jsem k němu docházet. Naše druhé setkání se uskutečnilo v osmdesátých letech, kdy připravoval baletní galakoncert na Nové scéně. A pak když se mnou studoval roli Mercedes v baletu Don Quijote. Dokonce se tehdy vrátil do Petrohradu, aby přivezl kvalitní látku na můj kostým. Naše poslední setkání se odehrálo v Petrohradě, když jsem tam přijela s Petrem Zuskou, tehdejším šéfem Baletu Národního divadla, připravovat duet Les Bras de Mer s Dianou Višněvou. Šla jsem se podívat do tamní konzervatoře, kde byl Boris zrovna vedoucím. Svým studentům mě představil jako svou nejlepší Mercedes. Prostě šel tím životem se mnou.

Vaše první kroky vedly do Baletu Praha, který se věnoval modernějšímu repertoáru než tradiční baletní soubory. Jak jste byla na tzv. modernu připravena z kyjevské konzervatoře?
Ve škole se dbalo hlavně na klasiku, ale i na charakterní tanec. Rezervy v moderním tanci jsem musela dohánět a jezdila jsem do Palucca Schule, abych se seznámila s estetikou pohybu Marthy Graham nebo Piny Bausch.

Které role před rokem 1989 považujete za své klíčové?
Vedle Mercedes v Donu Quijotovi to byla například Lady Macbeth, kde jsem Danielu Wiesnerovi dělala poprvé i asistentku choreografa. Docela dlouho mi trvalo, než jsem si našla vztah k novátorské Riedlbauchově hudbě. Krásná byla také postava Žebračky v baletu Jennifer.

Ze sto dvaceti procent na nulu

Začátkem 90. let jste byla ve věku, kdy už někteří vaši kolegové odcházeli do důchodu za výsluhu let. Vás ale čekala další krásná taneční kariéra…
Když jsme v roce 1989 cinkali na Václaváku klíči, říkala jsem si: tak si zacinkám a půjdu. Vždyť mi v té době bylo osmatřicet. Ale přišel Libor Vaculík. Můj první žák. Díky němu nastartovala moje druhá taneční kariéra. Libor mi říkal: „Nelly, jak já tě na konzervatoři nenáviděl! Charakterní tance jsme měli v pátek v pět hodin večer, když už všichni jeli domů. My byli vysátí za celý ten týden, ale ty jsi přišla plná energie do sálu a začala jsi nás pérovat.“ Za tu „nenávist“ mi pak věnoval několik krásných rolí. Začalo to Matkou v baletu Psycho, na kterém pracoval Libor s režisérem Jozefem Bednárikem. A následovaly další krásné příležitosti – v Někdo to rád horké, Čajkovském, Valmontovi…
Já byla zvyklá dávat emoce naplno, aby dolehly až na pátý balkon. Ale Libor mě pořád krotil. „Udělej to bez emocí,“ opakoval.

Byly nějaké role, které byste označila jako protiúkoly?
Myslím, že takovou rolí byla Paní von Meck v baletu Čajkovskij. Nikdo neví, že jsem v podstatě introvert a té „extrovertnosti“ jsem se musela naučit. Na škole mě pořád vybízeli, abych šla se svými emocemi ven. „Co si někde vevnitř prožíváš, to nikoho nezajímá,“ říkali. Když jsem dělala Paní von Meck, všichni v souboru měli předem jasno, že budu „rvát kulisy“, ale pak se divili, že jsem byla taková oduševnělá. Totéž bylo v Isadoře. Vaculík mě korigoval: „Jsi stará paní, která vzpomíná na to, jak tančila.“ Musela jsem být jako vyhaslá sopka bez emocí. Vaculík říkal: „Vypni. Zase hraješ na 120 %. Má být nula!“

Kam řadíte Isadoru Duncan ve své taneční kariéře?
Je to samozřejmě vrchol. Ve 48 letech dostanete takovou roli. Všechno, co jsem se do té doby naučila, čím jsem prošla, jsem v té roli uplatnila.

Jak jste si hledala cestu k této postavě?
Seděla jsem od rána do večera v knížkách o Isadoře Duncan. Byla jsem do té role naprosto ponořena. Uvedu příklad. Než se vstoupilo do baletního sálu na Anenském náměstí, byl tam takový keř růží. Přišla jsem k jedné větvičce a svým pohybem napodobovala padající lísteček. Když jela kolem baletní mistryně Veronika Iblová, myslela si, že už jsem se definitivně zbláznila.
Hodně jsem se vyřádila v roli Madge v La Syphide. Vymyslela jsem si, že chci tělesným postojem udělat, že mám hrb. Zkoušela jsem to tak dlouho, až mi vyskočily obratle. Také se mi nelíbily moje ruce. Byly moc civilní. A jednou tak čekám na tramvaj a vidím babičku, které bylo snad devadesát. Měla hůl, a jak jí držela, byla vidět pokročilá artritida. Ty ruce byly už celé pokřivené. Pak měla takový orlí nos. Prostě úžasný typ. Já na ní koukala a vyloženě nasávala to specifické tělo. Byla hubeňoučká, ale měla velkou hlavu. Pak jsem přišla na sál a řekla: „Chci mít velkou hlavu.“ „Proč?“ ptali se. „Protože hlava ve stáří nehubne.“ Takhle vypadala má úžasná inspirace.

Choreografové vám tedy dávali hodně prostoru?
Dávali, ale korigovali mě. Vždycky něco naznačili a pak už spoléhali, že to dotvořím.

Libor Vaculík vám dal několik příležitostí také v muzikálu nebo opeře…
Ale o to se přičinil také Jozef Bednárik. Do muzikálového světa není vůbec jednoduché proniknout. Dělala jsem postavu v Angelice, před tím roli Vody v Rusalce Muzikálu nebo Anitu Maillardovou v inscenaci Edith – vrabčák z předměstí. Úplně první příležitostí v muzikálu bylo účinkování v Golemovi v Teplicích. Krásnou postavu Hněv rodu Kapuletů jsem tančila v opeře Romeo a Julie, kde jsem byla partnerkou Petru Zuskovi. Měli jsme takové ordinérní kostýmy a operní soubor z nás měl skoro hrůzu, když jsme vtrhnli na scénu. Zkušenost z opery nebo muzikálu byla velmi obohacující. Práce s jinými lidmi a jinými divadelními prostředky k vytvoření role vás někam posouvá.

Jedna z posledních velkých rolí byla Bernarda v Domě Bernardy Alby, kterou jste tančila v roce 2019 v Plzni. Roli jste měla alternovat s o dvě generace mladší tanečnicí, vaší bývalou studentkou.
K tomu nedošlo. Moje oblíbená studentka Lýdie Švojgerová nakonec tančila druhou důležitou roli – Služku. Byla takovým mým protipólem. Postavu Bernardy mi pak ochotně předávala.

Fanatička baletu

Jste umělkyní, která se do své role ponoří hluboko?
Když se připravuji na roli, jsem prostě „mimo“. Říkám, že se uzavřu do kukly a pak se vylíhnu jako motýl až těsně před premiérou.

A jak je to po představení?
Ve tři hodiny ráno jdu spát, protože si v duchu opakuju celé představení. Co se mohlo povést lépe, kde jsem to přehnala. Je to jako film, který si znovu promítám.

Přejdu k pedagogické práci…
Té se věnuju od svých 25 let. Učila jsem na HAMU, v Taneční konzervatoři hl. m. Prahy, Tanečním centru Praha i u Jitky Tázlarové.

Co vám dává pedagogická práce?
Asi je to ve mně. Otec byl učitel, takže asi pracují trochu i geny. Už ve škole nás k pedagogické práci cíleně vedli. Rozdělili nás na dvě skupiny. Jedna tančila a druhá to pozorovala a dávala připomínky. Učili nás vidět na druhých chyby. Při pedagogické práci jsem ráda, že můžu předat přehršel své energie. A dávají mi i studenti, i když jsou to také „upíři“ a vysávají.

Jak prožíváte baletní představení z pozice baletního mistra?
V počátcích jsem pracovala po boku Jiřího Němečka a hodně to prožívala. Když jsem viděla, jak tanečnice padá, zatnula jsem ruku na Němečkově stehně, až se lekl a usměrňoval mě: „Kroť se!“ Prostě emoce pracovaly. V posledních letech jsem už klidnější. Ale je pravda, že jsem vždycky byla přísná jak na sebe – a to až nemilosrdně – tak na ostatní. Někteří to nenesli úplně dobře. Samozřejmě při představení každý něco prožije, ale ne každému můžete hned poté říct, jaké udělal chyby. Já byla ze školy zvyklá, že se nesmí přechválit.

Jak poznáte, na koho můžete udeřit hned a na koho musíte opatrně?
Teď už to rozlišuji, ale dříve ne. Prostě jsem řekla rovnou připomínku. A taky jsem měla takovou malou ruční kamerku, abych vyzrála na pochybovače, kteří mi tvrdili, že nemám pravdu.

Takovéto využití techniky ale není moc obvyklé, že?
Není. Ale mě ta práce baví. Přijdu domů, pustím si nahrávku představení a sepisuju připomínky. A druhý den to vezmu do práce a ukazuju. Pravda, je to bonus, na který si u mě zvykli. Nemusím se pak s nikým hádat, protože mám důkazní materiál. Takhle jsem to dělala i sama se sebou. Nechala jsem se natočit a pak jsem ten záznam analyzovala. Tím se člověk učí, roste herecky a tanečně.
Přiznávám, byla jsem trochu fanatička. Třeba když jsem tančila s Michalem Šeborem v Donu Quijotovi. Skončilo představení, všichni šli domů a my se vrátili na sál opravovat to, co jsme podle nás neudělali na jevišti dobře. To je prostě zažranost do profese; byli jsme workoholici…

Potýkala jste se během kariéry s nějakými zraněními?
Měla jsem celkem štěstí. I když… Jednou se mi urval meniskus. Ale třetí den po operaci jsem už odhodila berle a rozcvičovala se. Když se připravovala inscenace Psycho, při zvedačce jsem si natrhla šikmý břišní sval. Tak jsem počkala týden, aby se to zacelilo, a šla tančit. Nebo když jsem dělala Ježibabu a měla vykloubený palec, využila jsem ho ve prospěch role. Ta zranění musíte brát jako plus. Čas plyne a vy ho musíte žít každým okamžikem. V naší profesi musí být pevná vůle a práh bolesti hodně posunutý. Ve škole nám říkali, že když nás druhý den nic nebolí, tak je něco špatně. Když tělo bolí, je to v pořádku a musí se jen rozcvičit. Já byla zvyklá chodit na sál cvičit i o víkendu, když měli kolegové volno. Nevydržela bych dva dny bez tréninku.

Co byste dělala, pokud byste se nevěnovala baletu?
Možná bych zpívala nebo se věnovala herectví. Mým životem je ale balet.

Nelly Danko (* 3. července 1951)

Absolvovala Státní taneční učiliště v Kyjevě 1969 a TK HAMU v Praze 1985 (taneční pedagogika). Angažmá v ND Praha 1970–96 (od 1979 sólistka), baletní mistryně PKB/Baletu Praha (od 1998). Tanečnice s výrazným dramatickým, temperamentním projevem a citem pro stavbu role. Tančila např.: Carmen ve Vášni G. Bizeta/R. Ščedrina (1978), Bathildu v Giselle (1979), Runu v Radúzovi a Mahuleně (1979), Cikánku v Kamenném kvítku (1981), Lady Macbeth v Macbethovi V. Riedlbaucha (1985), Mercedes v Donu Quijotovi (1986), Madge v Sylfidě (1988), Normanovu matku v Psychu (1993), Zlou sestru v Popelce (1994), Sladkou Sue v Někdo to rád... (1994), Paní von Meck v Čajkovském (1995) a zejm. tit. role v Isadoře Duncan (Cena Thálie 1998). Vyhledávaná pedagožka a asistentka choreografie. Cena ČLF 1988 za role Jennifer a Lady Macbeth. Manželka Jana Pirnera.

Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 51.