„Nechtěl bych být v této době mladým kritikem,“ říká bývalý šéfredaktor Dancing Times Jonathan Gray

Jonathan Gray. Foto: soukr. archiv.

Autor Josef Bartoš

Jone, byl jste šéfredaktorem Dancing Times, jednoho z nejdéle vycházejících tanečních časopisů v historii. V loňském roce jste oznámili ukončení činnosti. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Problém byl v tom, že jsme pokračovali ve vydávání i během pandemie. Ačkoli se žádná představení nekonala, taneční svět se nezastavil. Umělci hledali různé způsoby, jak oslovit publikum a využívali svou vynalézavost zejména na sociálních sítích. Abychom mohli pokračovat, vzali jsme si půjčku od britské vlády. Šli jsme do toho s očekáváním, že z reklamy časem vytěžíme podobné množství peněz jako před pandemií. A to se bohužel nestalo. Naopak, zaznamenali jsme radikální snížení příjmů. Došlo to tak daleko, že nebylo možné pokračovat. Přitom bylo stále třeba platit zaměstnance, autory, tiskárny, distributory…
S velkou lítostí se ředitelé a správci organizace dohodli, že by časopis měl ukončit svou činnost. Myslím ale, že ukončení Dancing Times je příkladem mnohem většího problému, který mě teď zaráží – úbytku uměleckých rubrik v tisku, zejména prostoru pro tanec. Je to vidět i v respektovaných celostátních denících ve Velké Británii, kde se radikálně omezil tento druh zpravodajství. Média jsou v současné době v existenční krizi, klesá čtenost i příjmy z reklamy. Proto se snaží snížit náklady a přirozeně se zaměřují na stránky o umění, protože politiku, ekonomiku nebo sport omezovat nemohou. Došlo to tak daleko, že jeden z našich nejvýznamnějších nedělních deníků vůbec o tanci nepíše. Je to opravdu znepokojující trend. Mám obavy, jak naše profese přežije. Nechtěl bych být v této době mladým kritikem.

Takže Dancing Times byly financovány pouze z reklamy. Neměli jste žádné státní dotace?
Britská vláda uměleckou žurnalistiku finančně nepodporuje. Vnímá ji jako byznys, jako výdělečnou činnost. Nikdy jsme ani vysokých zisků nedosahovali, to nebylo smyslem Dancing Times. Naším cílem bylo informovat, vzdělávat a propagovat svět tance. Velká Británie je v tomto ohledu mnohem podobnější Americe než Evropě, je založena na politice zisku a ztráty.

Je zajímavé, že jste zmínil ubývající prostor pro taneční kritiku v novinách. Stejná situace se děje právě v Americe, velké noviny omezují umělecké rubriky. A také to nebyl pouze příklad vašeho časopisu, ale i jediného nakladavatelství zaměřeného na taneční literaturu Dance Books, které také oznámilo ukončení všech aktivit. Vidíte z této situace nějaké východisko?
Žádné východisko nevidím, a to do doby, dokud lidé nepochopí, jakou hodnotu má inzerce v prestižním tanečním časopisu. Pokud se tento přístup nezmění, nevidím cestu ven. Dříve ti, kteří řídili marketingové rozpočty na reklamu, rozuměli světu tance, kdysi byli jeho aktivní součástí a chápali, jak pro ně jako inzerenty může být spojení s časopisem Dancing Times přínosné. Nahradili je ale lidé, kteří toho o reklamě a marketingových rozpočtech vědí hodně, ale o samotné umění velký zájem nemají. Mnohdy mu ani nerozumí. Dnes je to jiný svět než ten, do kterého jsem vstoupil v roce 2005. Je to svět velmi krátkozraký a málo perspektivní.
Často za mnou lidé chodili a říkali: Mrzí nás, co se stalo s Dancing Times. Když jsem se jich ale zeptal, jestli v něm někdy inzerovali, odpověď byla často záporná. Lidé prostě očekávají, že dnes je všechno online a zdarma.
To, že se Dancing Times stanou součástí velkého vydavatelského konglomerátu, jak se to děje v Americe, jsem nepovažoval za možné řešení. Druh obsahu, který je uvnitř těchto časopisů, není tak kvalitní, jako kdysi býval. Mě opravdu nezajímá, co mají tanečníci tento týden v tašce… Rád bych si přečetl víc o tom, jaké premiéry se v Americe odehrály nebo co se tam v oboru jako takovém děje.

V říjnu přijedete do Ostravy na taneční festival MOVE Fest, kde budeme mluvit o udržitelné taneční kritice. S Dancing Times jste dosáhli mnoha úspěchů. Zajímalo by mě ale, kdybyste se mohl vrátit v čase, je něco, co byste udělal jinak?
Asi bych se snažil více vytěžit potenciál online prostoru. Kromě tištěného časopisu existovala i digitální verze ke stažení s odlišným obsahem. Naším cílem bylo přimět lidi, aby si časopis koupili a zároveň se podívali na webové stránky.
Dancing Times ale byly malá společnost. Nedisponovali jsme obrovskými zisky, které bychom do rozvoje online verze mohli investovat. A pak se také domnívám, že digitální svět je velmi specializovaný a je třeba zaměstnat někoho, kdo mu opravdu rozumí.

Vedl jste časopis, který přetrval neuvěřitelných 112 let. Náš časopis je starý jen 16 let a považuji to za velkou výhru, protože musíme každý rok bojovat o peníze ze státní sféry. A dalo by se říct, že žurnalistika a kritická reflexe není tou primární kategorií, do které tečou peníze.
Arts Council England by neuvažovali o financování tanečního časopisu. Je to něco, co by považovali za čistě komerční podnik.

Ale na druhou stranu je Arts Council England poměrně štědrá k akademickému výzkumu tance. Žurnalistika má i teoretické zázemí, dokonce k jeho tvorbě svou praxí i přispívá.
Dříve Arts Council England podporovala finančně mnohem výrazněji uměleckou scénu, než je tomu teď. Po druhé světové válce bylo jejich cílem zpřístupnit umění všem obyvatelům Spojeného království. To trvalo do 80. let, kdy přišla paní Thatcherová s novým pohledem na ziskovost. Existuje slavný citát Oscara Wildea, který tento posun docela dobře reflektuje: „Znají cenu všeho, ale hodnotu ničeho.“
Koncem devadesátých let a začátkem roku 2000 pak došlo k velkému tlaku na to, aby umění získalo vzdělávací charakter. Stalo se to novým významným kritériem a mnoho lidí mělo pocit, že na úkor vzdělávacích obsahů je potlačována jejich kreativita. Najednou to bylo o tom, jak správně kličkovat mezi kategoriemi a zaškrtávat správná políčka, abyste finanční podporu získali.
Navíc v dobách pana Richardsona, který Dancing Times založil, byly věci jako tisk a papír neuvěřitelně levné. Není to jako teď, kdy jen za poslední rok stoupla cena papíru čtyřnásobně.

Byl jste šéfredaktorem Dancing Times na plný úvazek?
Ano. Byl jsem jediný zaměstnanec na plný úvazek, všichni ostatní měli zkrácený pracovní poměr. Byl to velmi malý tým s poměrně malým rozpočtem.

Co děláte teď?
Teď příležitostně píšu. Musím říci, že mě překvapilo, kolik lidí očekává, že budete psát zadarmo. Dostanete novinářskou akreditaci a je to. Myslím, že to snižuje vaši odbornost jako autora, protože pokud vás nepovažují za hodného zaplacení, může tu recenzi napsat kdokoli. Jaký má smysl poslat někoho se čtyřicetiletou praxí, aby napsal recenzi, a pak mu za ni nezaplatit? Otevřelo mi to oči, protože jsem si uvědomil, že v dnešní době se psaním o tanci uživit zkrátka nedá.

S podobnou situací se potýkáme i v České republice, jenom psaním se člověk neuživí. Navíc nemůžete psát pořád, to není udržitelná praxe.
Dříve byl taneční kritik placeným zaměstnancem novin. Nyní většina z nich, která pracuje v celostátních novinách, je placená za jednotlivé texty. Kdyby mi bylo třicet a měl bych platit hypotéku, tak by to pro mě nepřipadalo v úvahu.
Kromě toho také vnímám, že v současnosti je méně příležitostí. Když mi lidé říkají, že litují, že se v novinách snížil počet článků o umění, odpovídám jim: Podívejte se, musíte těm novinám napsat, jak moc vám tento druh zpravodajství chybí. Musíte se ozvat, jinak to nemá cenu.

Kolik se běžně platí za autorský text v Anglii?
Velmi záleží na tom, pro koho píšete. Někde platí naprostou almužnu, ale jsou i tituly, které mají větší rozpočet s větší čtenářskou obcí a platí docela dobře. Nedávno jsem například dostal zaplaceno 500 liber za napsání článku o 700 slovech. Můžete ale také dostat za stejný počet slov 40 liber. Nemyslím si, že by existovala nějaká odborová dohoda o minimální ceně za článek. 

Neexistuje v Anglii nějaké sdružení kritiků?
Existuje The Critics’ Circle, ale ti se vůbec neangažují ve finanční politice. A autoři jsou často tak vděční, že vůbec něco dostanou, že nepožadují víc. Já osobně bych nenapsal článek, kdybych za něj měl dostat zaplaceno jen 40 liber. Ale jsou lidé, kteří to udělají. A to je problém, protože si svých zkušeností neváží.

Jaká je podle vás budoucnost taneční kritiky? Považujete ji za životaschopnou vzhledem k tomu, o čem jsme mluvili?
Životaschopná je, pokud budou mít lidé zájem číst si o tanci. Dokud bude existovat zvědavost, taneční kritika přežije. Jak a v jaké podobě, to netuším.
Tanec je ale pomíjivý. Ne všechno se nahrává, takže dost často je recenze jediným záznamem, který o daném představení máme. Přišlo mi zajímavé, že právě menší taneční soubory, které neměly velký rozpočet, byly zpravidla nejvděčnější za recenzi představení. Neměly totiž peníze na to, aby ho profesionálně natočily nebo zpřístupnily online nebo třeba v kině.
Jsem z celé situace trochu sklíčený, ale zároveň to vnímám pozitivně. Ve světě, ve kterém žijeme, spousta lidí nemá dostatek příjmů. Mají starosti, jak zaplatit účty a nakoupit potraviny. Je to tak trochu obdoba toho, jak to bylo ve třicátých letech minulého století… Ale věci se mohou změnit, takže se domnívám, že se taneční svět promění také.

Jonathan Gray
Jonathan Gray se narodil ve Walesu a studoval na The Royal Ballet School, Leicester Polytechnic a Wimbledon School of Art. Od roku 1989 do roku 2005 byl členem kurátorského oddělení The Theatre Museum v Londýně. V roce 2005 nastoupil do Dancing Times a od roku 2008 až do ukončení vydávání časopisu v roce 2022 byl jeho šéfredaktorem.