Michal Heriban: „Pro kreativitu je důležité odbourat strach a pocit zodpovědnosti.“

Michal Heriban. Foto: Tomáš Chlapečka.

Autor Jana Bitterová

K rozhovoru sis odskočil mezi natáčením v Bratislavě. Můžeš přiblížit, o co se jedná?
Jde o natáčení připravovaného projektu SHIFT s divadlem DPM, seskupením mladých herců, třicátníků, vedených režisérkou Janou Smokoňovou. Je to fyzické divadlo inspirované izolací, ve které si herci psali deníky, dělali videozáznamy anebo zvukové záznamy. Právě vytváříme online verzi, která bude velmi zajímavá. Divák bude moct interagovat, přepínat různé kanály mezi kamerami, na kterých budou různé pohledy anebo úplně jiná scéna. Zároveň se chystá premiéra v létě. Uskuteční se za výkladem, publikum bude v exteriéru a herci v interiéru. Diváci budou mít sluchátka a budou si moct přepínat mezi zvukovými kanály, kde bude hudba, slovo či šumy.

Co tě nyní nejvíce zaměstnává? S první vlnou pandemie ses vrhl na malbu a hned z toho vznikla výstava na Bratislavském hradě…
Při první vlně se lidé více báli. Virus jsme neznali, takže většina z nás opravdu zůstala na několik měsíců doma. A tehdy jsem měl čas denně si sednout na pět šest hodin k plátnu a malovat. Vznikla tak celá série obrazů a ta byla mým východiskem ze situace.

Teď při dalších vlnách už divadla a company našly cestičky, jak se dá dál tvořit. Rozběhla se divadelní online tvorba, v Bratislavě se zkouší v respirátorech a už jsme si na to nějak zvykli. Takže momentálně šla malba zase do ústraní. Ale občas maluji, hlavně větší díla na zakázku. Mám i nabídky na další výstavy a výtvarné umění mám stále v rezervě.

Tento rok začal dost zhurta. Pracuji teď už na třetí premiéře, což je zázrak. Během největší koronakrize v lednu jsem premiéroval projekt s Michou Puruckerem v Mnichově, jezdil jsem tam vždy na pět dní, musel jsem se vracet a nechávat se testovat. Potom hned v březnu jsem dělal fyzické divadlo se slovenským seskupením NUDE v Bratislavě. Do toho jsem zkoušel SHIFT s divadlem DPM a při tom se konaly oprašovačky s company Lenky Vagnerové a online představení. Plus trénuji s Losers Cirque Company, kde budu v jednom představení alternovat Radima Vizváryho, což je pro mě velká pantomimicko-herecká výzva.

Minulý rok jsi byl nominován na Cenu Thálie za roli v představení Panoptikum. Změnilo se tím pro tebe něco?
Upřímně si myslím, že jsem se dostal v tanečním světě více do povědomí. Přišly i pracovní nabídky, je to dobrá reklama, takový moment, který je třeba využít. Znamenalo to pro mě velkou satisfakci a zejména v době korony, kdy jsem byl trochu na vážkách, jestli divadelní a taneční svět neupozadím, a rozhodoval jsem se mezi ním a výtvarným uměním, mě nominace v tanci povzbudila.

Ovlivňuje tě výtvarné umění v tanci?
Myslím, že jako interpret můžu nabídnout v procesu tvorby nějaká řešení v rámci vizuálních věcí. A i nabízím, protože u Lenky Vagnerové jsem dvakrát dělal scénografii anebo jsem pomáhal s kostýmy a dalšími výtvarnými řešeními.

Při mé tvorbě mi velmi pomáhá, když dílo vidím od začátku v nějakém obraze. Nevidím jenom čistě pohyb, ale přemýšlím v kontextu prostoru nebo kostýmu či rekvizity. Souvisí to i se zkušeností z jeviště. Například je jasné, že nebudu mít kostým až dva dny před premiérou, protože může nabídnout mnoho možností, jak s ním pracovat. To samé s rekvizitou anebo scénografií.

A potom, tak filozoficky se mi tanec spojuje s výtvarnem v tom nemít strach jít při tvorbě do jiných tvarů, v odhodlání zariskovat.

A co učení tance? Studoval jsi pedagogiku výtvarného umění, používáš z ní něco?
Když jsem vedl abstraktní malbu pro lidi, kteří se předtím umění nikdy nevěnovali, uvědomil jsem si, že se bojí dělat chyby. A tím pádem je to omezuje v kreativitě a tvorbě. Když se podívali na prázdné plátno, měli hrozný strach, že ho pokazí. Pro kreativitu je důležité tento strach a pocit zodpovědnosti odbourat a prostě se do toho vrhnout a zkoušet. Někdy je proces zábavnější než výsledek a procesem se člověk více naučí. Myslím, že v tanci je to dost podobné. Člověk by měl trochu blbnout, odvázat se, zkoušet a nebát se chyb. Proces hledání nemusí být vždy na jistotu. 

Co by podle tebe měl obsahovat dobrý trénink současného tance?
Rád chodím na různé tréninky různých pedagogů a vždy si najdu jakousi esenci. Ke zkoušení s Lenka Vagnerová & Company jsou přizváni různí pedagogové a ta rozmanitost je super. Občas máme například Natašu Novotnou, která vede gaga trénink, což je skvělé na ráno, když člověk nemusí přemýšlet nad vazbami a zkouší různé principy a kvality. A pak zase někdo jiný vede strukturovaný trénink, který je taky důležitý pro pohybovou paměť. Myslím, že dobrý pohybový trénink je osobitý. Současný tanec je tak široký pojem, že kdyby se měl poskládat nějaký ideální trénink, měl by alespoň pět hodin. Já osobně mám tedy rád, když se na tréninku pořádně zpotím.

Máš jakožto tvůrce svůj osvědčený postup tvorby anebo rukopis?
V průběhu svých letošních projektů jsem zjistil, že méně je více. Mám rád práci s přirozeným a civilním pohybem a z něho vycházím, fragmentuji a rozvíjím. Nechce se mi dělat vyloženě taneční choreografie. Možná mě to chytlo při tvorbě představení Kauza oni pro Lenka Vagnerová & Company, kde byla inspirací politická gesta.

V létě povedeš projekt Summer Lab Limited pořádaný Contemporary Theatre v Praze. Můžeš přiblížit, jak se chystáš s účastníky pracovat? Budeš i tam vycházet z civilních gest?
Ano, i když nejdříve se vždy snažím hlavně nacítit atmosféru skupiny. Očekávám, že to budou mladí lidé, kteří budou potřebovat vytancovat. Takže neplánuji minimalismus pohybu. Na jednu stranu to bude velká dávka fyzického pohybu, půjdeme skrze technické principy současného tance. Zároveň chci účastníkům ukázat cestu, jakým způsobem můžou sbírat inspiraci pro pohyb. Že se nemusí jednat o nějakou parafrázi tanečních stylů, ale můžou si vytvořit vlastní pohybový slovník.

Na podzim plánuješ vytvořit představení, ve kterém budou působit vybraní účastníci zmiňované Summer Lab Limited. Můžeš chystané dílo přiblížit?
Dal jsem si několik podmínek, které se musí splnit a budou zároveň výzvou. Jedna z nich je, že to nebude o koroně ani o trápení a depresi. Nechci řešit izolaci lidí, toho už je teď hodně, ačkoliv k tomu vznikají krásné projekty. Pro divadelní představení je sice dobré mít v ději nějaký konflikt, ale chci, aby převažovala pozitivita. Mělo by to mít šťávu a drive. A velmi rád pracuji s humorem a humor vidím na jevišti strašně rád.

Myslíš si, že dnešní představení současného tance obsahují dost humoru?
Když pracuji v Německu, tak podle toho, co stačím sledovat, bych v tanečních představeních přivítal více nadsázky. Celkově je tedy estetika trochu posunutá, protože tam je i jiný divák. Na rozdíl od Česka nebo Slovenska na současný tanec v Německu nechodí pouze mladí lidé, ale i důchodci. Na Slovensku a hlavně v Česku si myslím, že s humorem pracujeme, inklinujeme k němu, máme takovou náturu.  

Je pro tebe důležitý příběh anebo rád pracuješ s abstraktnem?
Jako divák děj vždy nepotřebuji. Když spolupracuji s Michou Puruckerem, často řešíme to, že „toto už je moc konkrétní“ anebo „ tento příběh tam nechceme“. Dáváme divákovi větší svobodu dosadit si tam svůj příběh. U Lenky Vagnerové je naopak příběh nosný pilíř představení a velmi silně se s tématem pracuje.
Jako interpret mám rád obě polohy. Každá nastavuje určitou laťku, jak se s tím poprat. Při příběhovosti je to nutnost herectví. Při abstraktních dílech výzva, jak dílo uchopit vizuálně, čeho se chytit, ať rytmu, nebo dynamiky, aby to prostě nebyla nuda a vzniklo zajímavé frázování pohybu.

Kdo tě nejvíce ovlivnil v chápání herectví pro současný tanec?
Mám štěstí, že Lenka Vagnerová pravidelně zve herecké kouče. Nejprve to byla Tereza Ramba, pro projekt Lešanské jesličky pak Vladimír Javorský, který byl i spolutvůrcem, k dalšímu projektu přizvala francouzského mima Lionela Ménarda. A pak samozřejmě i sama Lenka Vagnerová velmi dobře pracuje s herectvím. Často máme zkoušky rozdělené na taneční a hereckou část s etudami a podobně. Není to tedy rozhodně jen o tom, že bychom udělali pohyb a poté si tam dosadili příběh. Takže toto je taková moje škola herectví.

Kdo jsou tvoji oblíbení spolutanečníci nebo spolutanečnice?
Moje srdcovka je Andrejka Opavská, se kterou si už děláme legraci, v kolika choreografiích představujeme nějaký pár. Mám pocit, že jsme i lidsky na jedné vlně. Máme společnou chuť posouvat se po herecké stránce a hledat v pohybu významové věci. I kvůli tomu jsem si ji zvolil do svého duetu Kauza oni a bylo to super.

Také s Fanny Barrouquère a Patrikem Čermákem se mi pracuje velmi dobře, protože s nimi pracuji nejčastěji. Mám moc rád celý kolektiv Lenka Vagnerová & Company. Lenka má talent složit dobrý tým lidí, i když to jsou tanečníci z různých sfér. Například v posledním projektu Panoptikum dala dohromady hip hopovou tanečnici, tanečníka, který je více klasicky zaměřený, a další lidi a úplně skvěle jsme fungovali, měli jsme podobné hodnoty.

Máš vysněného tanečníka nebo tanečnici, s kterými by sis chtěl na jevišti zatančit?
Ano, ale to se už asi nestihne. Moc rád bych viděl, a kdyby se dalo, tak i byl na jevišti s Lenkou Vagnerovou. Viděl jsem ji vystupovat, než jsem nastoupil do její company, a to byl jeden z momentů, kdy jsem se rozhodl, že toto bych chtěl dělat. V té době jsem ještě nedoufal, že budu tanečník.

Jaký byl tvůj největší umělecký zážitek posledních měsíců?
V rámci svých možností sleduji online představení, viděl jsem i pár výborných tanečních premiér. Ale vždycky si u toho říkám: „Škoda, že tam nejsem naživo.“ Přestože normálně jsem ten, kdo říká: „Nestěžujme si, tvořme, i když online anebo v respirátorech…“ Ale kdybych měl upřímně říct o diváckém zážitku, tak nemůžu, protože jsem v divadle prostě nebyl. Zážitek je pro mě to, že můžu dále tvořit, že jsem v divadle jako interpret.

… a co do budoucna, co tě čeká v nejbližších měsících?
Velmi se těším na zmiňovaný Summer Lab Limited. Lenka Vagnerová chystá velmi pěkný velký projekt a vlastně nejen jeden. Ještě nemůžu prozradit nic konkrétnějšího, ale rozhodně jsme nezaspali. Máme také nové velké studio nazvané LV&C_studio8, které je úžasné, dají se v něm i hrát menší představení. Dále dělám projekt Sen o Boženě s flamencovou tanečnicí Janou Drdáckou pod režisérskou taktovkou Aleny Peškové.

Už dva roky pracuji na svém autorském projektu Stepný vlk s dalšími dvěma slovenskými tanečníky. Momentálně je ve fázi, kdy už je nazkoušený, ale rozhodujeme se, jestli to bude taneční film, divadelní představení anebo nějaká jiná forma. Materiál máme, ale nechceme to uspěchat, aby nevznikl jen nějaký záznam divadelního představení.

Michal Heriban je slovenský tanečník, performer, choreograf a výtvarník, který působí v Praze, Mnichově a Bratislavě. Ve své práci se zaměřuje především na současný tanec a fyzické divadlo. Již šest let je kmenovým členem souboru Lenka Vagnerová & Company. Od roku 2015 úzce spolupracuje s německým choreografem Michou Puruckerem. Hostuje v představeních Národního divadla v Praze, Losers Cirque Company a také divadla Minor. V posledních letech vytvořil choreografie např. pro Městské divadlo Kladno, divadlo NUDE, divadlo DPM či pro Lenka Vagnerová & Company. Za hlavní roli v představení Panoptikum získal v roce 2020 nominaci na Cenu Thálie v kategorii Balet, tanec a pohybové divadlo.

Zdroj: https://contemporarytheatre.cz/summer-lab-limited-2021/