Lucie Hayashi na prahu čtyřicítky: „Moje životní puzzle zapadlo do sebe“

Lucie Hayashi. Foto: Barbora Škrobáková.

Autor Kristina Soukupová

Scházíme se na katedře tance v lednu, tedy během zkouškového období. Co právě řešíš a čemu se věnuješ, coby vedoucí katedry tance?
Máme teď zrovna období klidu. Závěr roku bývá hektický, a tak mám pocit, že si všichni potřebujeme trochu odpočinout a zároveň nastartovat rok nový. Připravují se rozpočty, nové výzkumné i studentské granty. Neprobíhá teď výuka, takže na katedru nechodí pravidelně studenti ani pedagogové, což mi dává větší prostor a klid. Za chvíli nás ale čekají přijímací zkoušky do bakalářského studia, včetně dálkového, jehož druhý běh se letos otvírá. Zároveň také pracuji na závěrečných zprávách. Měla jsem dvouletý výzkumný grant zaměřený na ekonomické aspekty tance, snažím se tedy tak obecně uklízet a finalizovat, než zase přijde další nápor práce. Taktéž se začínají připravovat absolventská představení jednotlivých ročníků choreografie a také pedagogické výstupy studentů pedagogiky.

Čtenáři Tanečních aktualit tě možná znají více jako jejich zakladatelku, původně šéfredaktorku. Chci se ale zeptat na tvou cestu k vedoucí pozici na katedře tance. V roce 2014 jsi zde obhájila disertační práci a pokračovala na pozici tajemnice. Jak ses dostala k vedení?
Během magisterského studia na HAMU jsem zároveň začala studovat japanologii na FF UK. Působení na HAMU jsem trochu brala jako něco setrvačného, co mě baví, a chtěla jsem určitě dokončit studia japanologie. Obojí se propojovalo, včetně práce pro Taneční aktuality, a přišlo mi to tak logické. Jakmile jsem dokončila magistra na UK, dostala jsem angažmá v Národním divadle jako asistentka režie. To je nárazová práce, jejíž objem narůstá podle toho, jak se připravuje premiéra. Stále mi to fungovalo se studiem doktorátu na HAMU, který jsem dokončovala již čerstvě vdaná a těhotná, a šla jsem na mateřskou. Jelikož jsem již předtím na sekretariátu katedry občasně vypomáhala, dostala jsem nabídku, abych i během mateřské pokračovala s prací pro katedru. Když mělo mé druhé dítě dva roky, dávalo mi smysl zůstat na katedře na malý úvazek jako tajemnice. Vytvářela jsem rozvrhy a zažila vedení Ivanky Kubicové, Heleny Kazárové a poté Václava Janečka, který měl vždy zájem o to, abych s prací pro HAMU nekončila, přestože jsem byla stále na rodičovské. Postupně mi dával víc a víc zodpovědnosti.

Do Národního divadla ses vrátit nechtěla?
Bylo to ve hře, měla jsem zájem o flexibilnější úvazek, ale v tu chvíli nedopadl. V opeře k tomu nebyly nastavené podmínky. Se dvěma malými dětmi ten stres a nasazení, které se od asistenta režie očekává, úplně nejde dohromady. Množství večerů bych musela strávit v divadle. Vzala jsem tedy zavděk částečným administrativním úvazkem na katedře s možností zde zároveň přednášet. Po nějaké době se chystala volba nového rektora a Václav Janeček byl požádán, aby se stal prorektorem pro studijní záležitosti. V tu chvíli začalo být jasné, že nebude moci zastávat oba úřady. Měla jsem za sebou období covidu, během nějž jsem administrativně zaštiťovala náročný chod katedry, byla jsem takovým vděčným krizovým manažerem. Myslím, že jsem se asi osvědčila, že jsem schopna katedru organizovat i za ztížených podmínek. Zároveň mě celý pedagogický sbor zná, jelikož jsem ze školy nikdy neodešla, působím tu jednadvacet let. Václav Janeček mě tedy navrhl a vzápětí mě děkan pověřil vedením katedry.

Jak ses cítila jako novopečená vedoucí katedry?
Ze začátku jsem z té pozice měla respekt a byla jsem vlastně trochu v šoku. Dlouho jsem tomu nemohla uvěřit a snažila jsem se s tou funkcí sžít a zjistit, co vlastně obnáší. Všichni mě upozorňovali na to, že je to mnohem více diplomacie než administrativa, čehož jsem se právě obávala, protože jsem si úplně nevěřila, že jsem diplomat. Myslím, že mi trvalo tak rok, než jsem se pořádně zorientovala a sžila se se vším, co s touto pozicí souvisí. Musím určitě poděkovat všem kolegům a celému týmu katedry, kteří o mojí situaci věděli a snažili se mi pomáhat. Nechtěla jsem hned přinášet nějaké změny, spíše pochopit, jak katedra funguje a zjistit, kde by třeba mohla fungovat líp. Nechtěla jsem jen vymýšlet nějaké zlepšováky bez vnitřního pochopení, co katedra reprezentuje a jak pracuje.

Ze všech kateder na HAMU jsou kromě tebe vedoucími ženy pouze na dvou jiných katedrách. Jak se vnímáš v takové pozici, obklopena většinou akademiky-muži?
Myslím, že jsem si na to již zvykla během práce na sekretariátu. Většinu vedoucích kateder osobně znám. Ale více než rozdíl věkový nebo genderový vnímám spíše náročnost domluvit se z hlediska různé odbornosti. Když jeden vedoucí šéfuje opeře, druhý zvukové tvorbě a další vede strunné nástroje, tak vedení katedry tance má jiné potřeby, náležitosti a každý z nás svůj obor vnímá v určitém úseku. Fakulta není homogenní a v tu chvíli je potřeba hodně komunikovat o tom, co každý student potřebuje, jelikož jejich návyky jsou rozdílné. Ze své pozice musím stále kontrolovat, jestli fakultní nařízení není zatížené nějakou konkrétní optikou, která může vyhovovat hudebníkům, ale u tanečníků nefunguje. S tím už jsem měla zkušenost během pandemie, a tak jsem se v komunikaci musela zocelit a svou proslulou přímost se učit krotit.
V týmu katedry mi naopak přijde, že můj věk mi pomáhá v tom, že pedagogové katedry mají někdy i ochranitelské tendence. Řada z nich mě učila. Radí mi, chtějí vysvětlovat a pomoci. Cítím, že jsou mi vděční za tu administrativu, co za ně dělám.

A na druhou stranu, jsou ochotni naslouchat tobě, pokud se snažíš přijít s něčím novým?
Asi sama víš, že mám hodně nápadů. Ale nesnažím se je jen tak prosadit, ale spíše pro ně ostatní zapálit. A když zahoří, tak je pak zrealizuji. Málokdy se mi stane, že bych přinesla něco, co by lidi nezaujalo, a já to pak stejně chtěla prosadit. Ráda čerpám z nápadů ostatních, jsem takový katalyzátor, vnímám všechny povzdechy a nápady a chci s nimi něco dělat. Těžím z toho, že už tu působím dlouho a naslouchám studentům i pedagogům.

Jaký prostor teď dostává tvá druhá, japanologická tvář?
Tato činnost šla trochu na vedlejší kolej, už když jsem začala pracovat v Národním divadle. Udržovat jazyk na vysoké úrovni je časově velmi náročné. Naštěstí mám japonského manžela a bilingvní děti, tak doma mluvíme japonsky, udržuji si tedy nějakou každodenní komunikativní úroveň. Co se týká výzkumu, snažím se být aktivní na vědeckém poli taneční vědy. Účastním se konferencí, participuji na mezinárodních studiích. Můj výzkum se dotýká japonského tance nebo situace tanečníků v Japonsku. Vždycky mě bavilo, že Japonsko je na druhé straně zeměkoule, přitom je tam životní úroveň, kapitalismus a demokracie jako u nás. Jsou tam srovnatelné tendence se západní Evropou, ale kultura a filozofie se velmi liší. A to mě zajímá a inspiruje. Čisté japonštině se už ale nevěnuji a cítím, že mě i má osmiletá dcera začíná přeskakovat ve svých znalostech, tak se někdy učím s ní.

V souvislosti s vědeckým výzkumem, je tvým zájmem získat další akademický titul nebo cítíš jako vedoucí katedry tlak, aby ses například habilitovala?
Nejenomže cítím, ale já ten tlak i vyvíjím na ostatní. Jsem sama článkem této akademické struktury a vidím, nakolik je to důležité a nutné. Habilitace jsou podmínkou zachování všech akreditačních procesů a váhy oboru. Ve chvíli, kdy profesuru mají v celé ČR pouze lidé pokročilého věku, vzniká pro obor velká hrozba. Tlačím už roky na služebně starší kolegy Andreou Opavskou a Mirku Eliášovou, Honzu Kodeta, aby se habilitovali a rozšířili řady docentů. Já přijdu na řadu až poté, zatím při vedení katedry nevidím ani skulinku, kdy bych se něčemu takovému mohla věnovat. Nikdo z nás nemá chuť dělat docenturu jen pro to, aby ji měl. To se v tanci moc nenosí. Je to spíše určitá oběť pro obor.

Pojďme trochu zpět proti proudu času a podívejme se do rodného Zlína. Tam tě políbila taneční múza? Kdy došlo ke zlomu a touze vzdálit se od rodné hroudy? A kdy nastal přerod od tanečnice ke studentce taneční vědy?
Od útlého věku jsem byla dítětem, které při zaznění hudby neustále poskakovalo a vrtělo se. Ve třech letech mě rodiče přihlásili do moderní gymnastiky s nadějí, že se tam vyřádím. Byla jsem ale hned úspěšná, umístila jsem se na předních místech na celorepublikových závodech, jelikož jsem byla malinká, ohebná a ničeho jsem se nebála. Tehdy za totality se ještě moc nenosilo, aby děti kromě lámání se do krkolomných pozic posilovaly důležité svalové partie, proto jsem v šesti letech musela gymnastiky zanechat. Měla jsem velké bolesti zad, obrovskou lordózu a zákaz všech extrémních pozic. Potýkala jsem se s velkou hypermobilitou, se špatným postojem a brzo se přidaly i bolesti hlavy. Rodiče mě tehdy přihlásili do základní umělecké školy na taneční obor, kde jsem ale nesměla dělat záklony nebo mosty. Ze stejného důvodu mě rodiče odmítli dát na konzervatoř. Během základní školy jsem vystřídala všechny možné styly tanců, vyhledávala jsem vše, rock-and-roll, aerobik, společenský tanec a další. Slíbila jsem našim, že na balet nepůjdu, ale žadonila jsem aspoň o možnost jít na Ježkárnu nebo Duncan centre, ale rodiče mě nechtěli v patnácti letech nechat samotnou v Praze na intru. Přesto jsem o tanec pořád bojovala, i když mi šly jazyky, humanitní i přírodní vědy. Mluvila jsem ale pořád o tanci. Okolo maturity mě moje učitelky tance Hana Černá (nyní Vrbová), která mě vedla od dětství až do dospělosti a byla pro mě ohromnou inspirací, a její dcera Kristýna Černá (Martinovská) upozornily, že existuje obor taneční věda, kde bych mohla propojit svou vášeň pro tanec a intelektuální základ, který jsem měla z gymnázia.

Poté jsi tedy nastoupila do Prahy na HAMU?
Ano, dělala jsem přijímačky na vědu i pedagogiku, vybrali si mě na vědu. Přesto jsem ale chodila na všechny metodiky a všechny tréninky, které byly v rozvrhu. Vděčím za hodně Ivance Kubicové, která zřejmě byla první, která mi napravila záda. Cítila jsem, že mi velmi pomáhá Graham technika a pak jsem se zamilovala do techniky Lestera Hortona, což bylo přesně to, co jsem potřebovala na posílení postury. Aktivně jsem tančila ve všech možných studentských projektech. Postupně to ale začalo být trochu finančně neúnosné, být v Praze a jen tančit zadarmo. Zároveň mě rodiče stále tlačili do toho, abych studovala „něco normálního“. Jelikož jsem se vždy zajímala o Japonsko, tak jsem si řekla, že se japonštinu naučím a na přijímacích zkouškách na japanologii stačila perfektní úroveň dvou světových jazyků, což jsem měla. Stačilo se jen naučit japonskou abecedu.

Nedá se tedy říct, že bys s aktivním tancem vyloženě přestala ve prospěch teorie?
Já stále tančila, ale bavilo mě o tanci i hlouběji přemýšlet. Postupně jsem spíše zjišťovala, že tanečních teoretiků je málo a že jsou potřeba. Okolo mě na sále bylo spoustu výborných tanečníků, ale zájem o psaní o tanci měl málokdo. Cítila jsem, že obor to potřebuje a že pokud mám své schopnosti někde uplatnit, tak to udělám tím, že pomůžu tanci, který tak miluju. Tam jsem se našla, chtěla jsem myšlení o tanci změnit, tak aby na něj nebylo pohlíženo jen jako na nějaké „hopsání“, což se u části společnosti pořád objevuje. Toto mě stále žene kupředu. Chtěla jsem změnit ten nedostatek povědomí o tanci, který mohl způsobit, že mě rodiče od malička od profesionální dráhy odrazovali. A i v současné době nemá tanec stejnou prestiž jako jiné umělecké obory. A jestli mohu nějak přispět ke změně, to mě činí šťastnou.

Najdeš si v současné době chvíli na aktivní tanec, na prožitek těla v pohybu?
Cítím, že to potřebuji, ale čas hledám těžko. Není to ale tolik pracovním nasazením, jako spíše rodinnými povinnostmi. Po dvou dětech je ta původně přirozená pauza už docela dlouhá a není tak jednoduché se prostě převléct a jít na trénink. Párkrát jsem to zkusila, a přestože mi to dělá radost, způsobuje mi to i bolest. Kromě fyzické i psychickou, jelikož prostě nejsem schopná už takového pohybu jako před deseti lety. Najednou mě překvapuje, že se nedokážu zvednout z mostu, přitom byly doby, kdy jsem považovala za vtipnou kratochvíli chodit v mostu v noci na záchod. Potřebuji si určitě najít nějaký režim, kdy na sobě budu pracovat. Začala jsem sice běhat či chodit do fitka, ale na taneční sál se svým způsobem trochu stydím podívat, pokud nebudu mít zase zpět svoji formu.

Jakým způsobem balancuješ svou práci a rodinu? Máš na to nějaký recept?
Na to mám jedinou odpověď: manžel. Já jsem prostě našla ideálního manžela. Musela jsem si tedy pro něj jet až do Japonska, ale on je tou esencí mého „work-life balance“. Uvědomuji si velmi dobře, že kdybych ho neměla, tak už bych určitě vyhořela nebo se přepracovala. Je to on, kdo mi ukazuje druhou stránku života. Je nejenom mužským elementem, je i povahově opačný, nese si želví moudrost a klid, určitou usebranost, zatímco já jsem typ vrabce, který pořád poskakuje kolem. Když je Hideki doma, dokážu relaxovat. Když má ale třeba noční a jsem sama s dětmi doma, klidně se utrhnu a pracuji do čtyř do rána. Mému režimu se manžel absolutně přizpůsobil, on drží rodinu, veškerou péči o děti i domácnost sdílíme. Zároveň mě i zvládá povzbuzovat, a to i když přijdu s nějakým novým projektem, což samozřejmě znamená pro něj další zátěž. Ví, že mě to dělá šťastnou. A dodává mi klid, do kterého se vždy z práce vracím a můžu dobít baterky.

Zajímá mě ještě bilingvismus vaší rodiny. Už jsi zmínila, že japonská kultura je odlišná, jakým způsobem děti vedeš? Jak vnímají, že jsou napůl Češi a napůl Japonci?
Jelikož jsem v Japonsku nějaký čas pobyla, seznámila jsem se tam s mužem a delší dobu jsme i měli vztah předtím, než přišly děti, dopředu jsme plánovali, jakým způsobem k tomuto přistoupíme. Dohodli jsme se, že budeme žít v Praze, ale že jazykem domova bude japonština. Proto, aby měl Hideki určitý ostrůvek Japonska v Evropě. Bylo mi jasné, že děti automaticky češtinu pochytí ode mě, a navíc budou žít v Praze, kde budou obklopeny českými mluvčími. Bylo pro nás tedy důležité odmalička podporovat japonštinu. Manžel s nimi byl často, když byly malé, vždy jsme používali japonské knížky, hry, pohádky a v Řepích existuje japonská základní škola, zaštítěná velvyslanectvím Japonska, kterou dcera navštěvuje. Ty první roky v japonské škole mi přijdou důležité proto, aby se naučila, jak se učit znaky, jak jazyk funguje a měla nějaký základ. Navíc učivo české školy, zejména češtiny, jsem zatím schopná s ní dohánět doma. Pak ale chci, aby děti od 4. třídy chodily už do české školy, hlavně kvůli našemu vnímání dějepisu, zeměpisu, literatury. Slavíme také české i japonské svátky, přijde mi důležité tradice udržovat na obou stranách, právě proto, že děti mají v sobě kultury obě. Každý rok místo klasické dovolené jezdíme do Japonska, aby se děti seznamovaly s prostředím, protože je to pro ně důležité. Letos dokonce vyrazí jen muž sám s dětmi.

Závěrem se podívejme na tvou současnou práci pro Taneční aktuality. Čemu se chceš věnovat, kam se ubírá tvoje pozornost?
Jednou mi někdo řekl, že Taneční aktuality jsou moje dítě a vždy o ně budu mít starost a péči, i když už je odešlu do světa a předám je někomu dalšímu. A je tomu tak. Snažila jsem se odejít z vedoucích funkcí proto, abych jim dala nový život, ale stále sleduji to, aby se vyvíjely. V praxi to ovšem někdy vypadá tak, že dodávám nové nápady a někdo to pak holt musí dělat, což se nemusí vždy setkat s pochopením. Postupně jsem se odpoutala od psaní recenzí a kritik, na které jsem na začátku dávala důraz. Jsem ale v poslední době ve vícero veřejných funkcích a cítím určitý střet zájmů. Nepromítat do psaní snahu o diplomacii a politiku, zachovat si svůj názor je dosti obtížné a kritice to úplně neprospívá. Vnímám teď Taneční aktuality víc jako prostor, kde se může rozvířit dialog, komunikace o myšlení o tanci. To se mi líbí, a pokud mám v této oblasti nějaký nápad, snažím se zase zapálit někoho dalšího z redakce.

Jaký bude tvůj jubilejní rok? Jak pohlížíš na příchod čtyřicátin? Vnímáš je nějak přelomově?
Svůj věk jsem nikdy neřešila. Jsem ten typ, který narozeniny vždy vítá, protože je to taková záminka pro to, uspořádat party. Naopak se tedy těším, že zavolám lidem, které jsem dlouho neviděla a řeknu jim: „Hele, mám čtyřicátiny, musíme se potkat!“
Je pravda, že když mi bylo třicet, žila jsem trochu ve strachu. Hlavou se mi honily otázky jako: „Budu mít rodinu?“, „Dokončím doktorát?“, „Co budu dělat v Národním?“. Otevírala jsem různé dveře, ale nevěděla jsem, kam se moje cesta bude ubírat, přitom jsem chtěla všechno. Teď ve čtyřiceti jsem šťastná a spokojená, že jsem se našla a dokázala si vytyčit priority a moje životní puzzle zapadlo do sebe.
Některé zájmy, jako třeba psaní knih, jsem odložila na důchod a teď chci do tanečního oboru nalít veškerou svoji aktivitu a energii, která se teď uvolňuje tím, že mladší syn půjde letos v září do školy. Nestojím už dětem za zády, jsou z nich parťáci, kteří s námi mohou absolvovat různé aktivity, ale zároveň se sama vrhám zpět do života v takové druhé míze, plná nadšení a očekávání. Očekávám nové výzvy teď hlavně sama od sebe a těším se na ně.

Za celou redakci přeji Lucii mnoho nových výzev, hodně zdraví a stále tolik neutuchající energie!

Lucie Hayashi (9. 2. 1983)

Mgr. MgA. Lucie Hayashi, Ph.D., vystudovala doktorské studium taneční vědy na HAMU a japonská studia na Filozofické fakultě UK. Je zakladatelkou Tanečních aktualit, v letech 2010–2017 byla jednatelkou o. s. a následně ředitelkou o. p. s., do roku 2018 šéfredaktorkou.

Pracovala jako asistentka režie Opery Národního divadla v Praze a tajemnice katedry tance HAMU, od roku 2021 je vedoucí katedry. Je členkou rady Tanečního sdružení České republiky, dramaturgické rady České taneční platformy a členkou grantové komise Ministerstva kultury ČR pro profesionální tanec a nonverbální divadlo, festivaly a odbor zahraniční spolupráce. Kromě taneční publicistiky, PR a produkce se věnuje antropologickému výzkumu japonského tance, pravidelně přednáší na mezinárodních konferencích a publikuje odborné studie. Choreograficky spolupracuje na inscenacích japonského divadla, přednáší o japonském tanci a divadle na Ústavu Dálného východu FF UK a katedře tance HAMU, kde vyučuje také základy tanečního managementu a produkce.