Jiří Turek: „Chceme, aby divákům bylo na festivalu příjemně”

Jiří Turek. Foto: František Ortmann.

Autor Barbora Truksová

Když Letní Letná začínala, nebyl žánr nového cirkusu nijak známý, natož rozšířený. Co vás motivovalo k založení novocirkusového festivalu?
Před dvaceti lety se výraz nový cirkus vůbec nepoužíval, a to i přesto, že tento žánr je asi 40 let starý. Pro mě znamenal nějakou kontinuitu s tím, co jsem dělal předtím. Začínal jsem s moderním tancem, pak jsem dělal pantomimu, vedl jsem až do jeho zavření v roce 1992 Branické divadlo a pak jsem založil Kašparův kolínský mimoriál, což byl festival nonverbálního divadla a pantomimy. Když se podíváme do historie, tak nový cirkus se objevil už v roce 1994. Název žánru se ale zaběhl mezi diváky, ale i odbornou veřejností ve chvíli, kdy se v televizi objevil Cirque du Soleil, který představil sice cirkus, ale jiný, než jaký byl do té doby našemu diváctvu znám. Ve Francii jsem zjistil, že pantomima není jen o klasickém Pierotovi, ale že tam existuje škála od pouličního divadla po cirkus. 
A proč festival? Na začátku 90. let jsem se seznámil s americkým artistou Danielem Gulkem, když hrál na Staroměstském náměstí. Od té doby jsme spolu dělali sólové věci, workshopy a pomáhal mi dovážet zajímavé kusy ze zahraničí. V roce 2003 si Daniel založil soubor Cahin Caha a dělal představení Grimm, které jsem sem chtěl přivézt. Jenomže kolínský festival trval pouze čtyři dny a každé představení se hrálo pouze jednou. Ekonomicky a produkčně nemělo smysl přivést toto představení kvůli jedné repríze. 
Z toho vznikla představa udělat festiválek v Praze, kde by byla dvě malá šapitó, k tomu představení pro děti, koncerty… První ročník měl velký úspěch a bylo vyprodáno, proto jsme se rozhodli udělat další ročník. Souběžně s tím ale ještě dva roky probíhal Kolín, což bylo náročné, a bylo jasné, že pokud chceme vozit zahraniční produkce, tak ani udržitelné. Tak tedy vznikla Letní Letná. 

Zpočátku se hrál tedy jeden zahraniční titul a zbytek obstarala česká produkce?
Nový cirkus tu tehdy nebyl, takže jsme vybírali z oblasti českého pohybového divadla. Ze zahraničí jsme vozili zpočátku jeden titul a pak to začalo narůstat až k současným čtyřem zahraničním produkcím. 
Lidé od pohybového divadla začali nový cirkus objevovat a zajímat se o něj. Uběhlo deset let, během kterých proběhlo několik projektů, a pak vznikl skvělý projekt Cirqueon, Cirk La Putyka, poté například Losers Cirque Company... 
Je třeba si uvědomit, že jsme zde neměli a nemáme žádnou školu, všichni jsou v podstatě samouci, kteří se učí jeden od druhého. Přitom soubory jsou konkurenceschopné a vystupují po celém světě. Je fantastické a obdivuhodné, že je zde v těchto podmínkách tak obrovská komunita nového cirkusu, a to nejen v Praze, ale i v Ostravě, Brně, v Plzni… A síť se rozrůstá, vznikají další festivaly v Ostravě, v Trutnově… 

Ovšem právě Letní Letná byla tím, co tuto vlnu odstartovalo.
Našlápnuto bylo už dávno před Letní Letnou. Vezměte si Ctibora Turbu, který hodně pracoval právě s cirkusáky. Například Johann Le Guillerm dělal sólo a byla zde řada dalších skvělých projektů. Tahle generace pak vytvořila společné představení, ovšem byly to silné osobnosti, takže se poté rozdělily a s vlastními projekty pak vystupovaly na Letní Letné. 

Takže bylo na čem stavět? 
Pro mě osobně to byl přirozený krok a viděl jsem možnosti, které mohou posunout celý žánr pohybového divadla někam dál. A samozřejmě ho i zpopularizovat. Pokud má člověk rád kulturu, jde nejčastěji na činohru, protože zná herce z televize. To je v pořádku, ale je skvělé si rozšiřovat obzory, protože pak třeba zjistíte, že něco krásného vás míjí. Pantomima byla spíše pro odborníky a lidi od divadla. V tradičním cirkusu mnoha lidem vadilo a vadí využívání zvířat. Nový cirkus se pro ně stal skvělou alternativou.  

Základy popularity a vytvoření novocirkusové obce tedy vycházely z české pantomimické tradice než z tradičního cirkusu?
Tradiční cirkus se přenáší v rodinách z generace na generaci. Proniknout do nich je pro člověka z ulice obtížné, i když ne nemožné. My jsme přispěli k tomu, že lidé, kteří se věnovali něčemu jinému a měli vlohy, získali o nový cirkus zájem a začali se o něj pokoušet. 
Zpočátku se vycházelo z toho, co dělali předtím: pohybové divadlo, tanec, gymnastiku… Nový cirkus byl něco jiného, plný adrenalinu a svobody. Tito nadšenci se začali sdružovat, a tak to začalo celé vznikat.

Jaký byl zájem diváků v prvních ročnících? Byli to spíše lidé od divadla, anebo se už na začátku dařilo přivádět diváky „z ulice”, kteří nyní Letní Letnou navštěvují?
Chvíli trvalo, než se podařilo vytvořit cílovou skupinu, kterou by netvořili pouze lidé z oboru. Hlavní úkol bylo získat „běžného” diváka, který přijde zase příště, anebo si zajde na nový cirkus i během roku. Můžeme mít pocit, že to trvalo dlouho, ale dvacet let není tak dlouhá doba. Nyní na Letnou chodí malé dětí i století stařečci, studenti i manažeři z velkých firem. Vědí, že uvidí něco kvalitního. A už nyní nahlížejí na věci kriticky, proto je třeba o to více dbát na dramaturgii festivalu.

 

Nabídka Letní Letné je hodně široká, nevybavuji si, že by se objevily v jednom ročníku dva typově obdobné zahraniční tituly. 
I to je jeden ze záměrů, aby si každý objevil to své, protože každá company má svá specifika a dává důraz na jinou složku. Jsme velký festival, takže musíme dovážet i velké show, protože kdo jiný by pro to měl podmínky. Ale vedle toho zveme i komornější kusy pro náročnější diváky. Takže jsme zde letos měli NoFit State, kde vystupuje čtyřicet lidí. Někdy mají diváci pocit, že si přeci platí za hodně artistů a velkolepost. Ale pro někoho je to popík. Kdyby ale nezkušený divák šel prvně na Collectif Malunés a Movedbymatter s jejich BitByBit, což jsou dva bratři, artisté zavěšení a spojení lankem na zubech, nejsem si jistý, že by se stal hned milovníkem žánru. Je to nádherné představení, ale už pro náročnější obecenstvo, které má nějakou zkušenost a dokáže ocenit hodnotu vystoupení. Je tedy důležité být z hlediska dramaturgie vyvážení, aby i diváci mohli dělat drobné krůčky k poznávání žánru. 

Stalo se někdy, že by z hlediska diváckého zájmu někdy vybraná show nenaplnila vaše očekávání?
Nemám pocit, že by se něco takového stalo. Samozřejmě jsou představení, například Knitting Peace od Cirkus Cirkör, které miluje každý, a pak na některá tolik lidí nezavítá. Například už zmiňovaný Johann Le Guillerm je absolutní špička, skvělý artista, který si rád hraje s fyzikálními zákony. Ale jeho představení není asi úplně pro někoho, kdo jde poprvé. Rád si hraje s časem. Jedno jeho vystoupení například začínalo tím, že přinesl na scénu zarolovaný koberec, udělal pár grimas, odešel… Minutu, dvě, pět se nic nedělo. Vtip byl v tom, že po zarolování se v mezičase začne koberec sám rozbalovat Než se koberec rozbalí, připravuje si jiné číslo. Za mě je ta tvorba téměř geniální, ne každý divák je na to ale připravený. Počítáme v takových případech s tím, že někdo bude naštvaný, jiný bude chtít vidět vystoupení třeba čtyřikrát. 

Jakým způsobem vybíráte, koho na festival zvete? Jezdíte stále objevovat na festivaly po světě, anebo už máte takový přehled, že oslovujete konkrétní soubory?
Jak jsme již zavedení, dostávám samozřejmě od souborů informace o nových titulech, na které se pak jezdíme podívat, ale stále se snažíme objevovat i něco nového. Navíc si netroufám přivést něco, co jsem osobně neviděl. Že je jeden titul skvělý, ještě neznamená, že se podaří i další. Tak to v umění chodí, i když se vše dělá s veškerou energií a těmi nejlepšími úmysly. Jedno z našich zlomových představení bylo Wear it like a crown od Cirkus Cirkör, barevný kabaret na točně se skvělou hudbou a zajímavou scénografií a adrenalinem, kde se například žonglovalo s motorovými pilami. Bylo vyprodané, každý to chtěl vidět a diváci se začali nabalovat. Další jejich představení se ale tolik nepovedlo. Pak ale udělali Knitting Peace, který byl součástí projektu Lacrimae, na kterém pracovali ještě Cahin Caha s naším Cirk La Putyka, a který pak i pro Letní Letnou obnovili a byli zde s tím podruhé. 
Poetika každého představení je navíc jiná a musí zapadat do plánované dramaturgie. Je to samozřejmě můj subjektivní pohled a nemusím se trefit, ale musím být schopen si to obhájit. 

Ovlivňuje vás jako dramaturga váš umělecký vkus? 
Neřekl bych, že to zcela platí. Jelikož jsme velký festival, musíme dovážet velké i menší věci. Přivést velké hvězdy není vlastně těžké, všichni je znají, milují, ví se, co se může očekávat. Ale pro mě jako producenta a hledače je vždy nejkrásnější objevit něco nového, co má svou vlastní poetiku a jde vlastní cestou. Projektů vzniká obrovské množství, lidé vyjdou ze škol, jsou dokonale fyzicky vybavení, založí si vlastní company, ale jestli dokážou vytvořit něco unikátního, to už je těžší. Jak se říká, řemeslníků je mnoho, ale osobností málo.

Jistě je třeba přemýšlet i nad tím, jestli je produkčně vůbec možné dané představení přivést. 
Jezdit s šapitó je asi ten největší oříšek. Některé tituly jsou výjimečné a divácky populární, ale soubory je přestanou hrát, protože objedou všechny festivaly, které mohou. Hrát jen třikrát, čtyřikrát, všechno postavit, pak zbourat, je extrémně náročné i ekonomicky. My jsme v tomhle výjimka, že můžeme odehrát mnoho repríz. Mnoho představení se dnes hraje v divadle. My však nemáme žádné divadlo, kamennou scénu, takže řešíme, jestli je vůbec možné představení převést do šapitó.

Co se týká prostor, byla jsem naprosto unešená, když byl na Letní Letné dvakrát postavený spiegeltent.
Já také. Poprvé jsem ho viděl před třiceti lety v Paříži, kde stojí jako stálá scéna. Původně byly spiegeltenty pojízdnými tančírnami na začátku 19. století. Proto tam byla zrcátka, která odrážením světel vytvářela zajímavé efekty, které spolu s lóžemi přispívaly ke koketerii. Několik spiegententů stojí stále v Británii, Německu, ale také třeba v jižní Americe či v Austrálii. V Belgii je jedna firma, která je vyrábí už po čtyři generace a pronajímá je. Poprvé jsme si tak pronajali spiegeltent pro australskou svůdnou show Limbo, o rok později pak pro kabaret Barbu od kanadských vousáčů Cirque Alfonse. Rád bych, aby byl i častěji, ale je třeba pro něj vybrat ideální titul, která se bude do prostoru spiegeltentu hodit. Mým snem by bylo jeden mít, hrát v něm častěji, ale je to mimo moje finanční možnosti. 

A je něco, co vy osobně máte rád jako divák?
Baví mě show, které zajímavě pracují s prostorem, například když můžete vidět výstupy z různých úhlů a pokaždé si odnesete jiný zážitek. Zvláštní a náročné je ale hrát i v cirkusové kruhové manéži. Musíte se věnovat všem divákům, nehrát pouze na jednu stranu, vše se musí prolínat. To je těžká disciplína, kterou už dělá málo souborů. Proto mám rád Cirque Trottola, skvělá show, klauniáda, skvělí artisté, věci, které vznikly zdola. To je kombinace, která mě fascinuje. 

Máte nějaký sen, soubor, který byste chtěl na letní Letnou přivézt?
Když jsem kdysi dělal festival v Kolíně, říkal jsem si, že by bylo skvělé přivézt Cirque du Soleil. Tehdy ho tu ještě skoro nikdo neznal, nebyl v televizi, a pro mě byl zjevením. Psal jsem jim kdysi dopis, to ještě nebyly e-maily, ale samozřejmě bez odpovědi. Asi jim došlo, dřív než mně, jak moc to je nereálné. To ale byl sen, který mě časem přešel. Dnes už se jedná o tvorbu v rovině velké komerce, kterou já nechci dělat. Chci, aby zde byli stejně kvalitní věci, ale divák bude sedět metr od artistů, uvidí, jak se potí, bude to autentické. 

Letní Letná ale není pouze o vystoupeních. Každý srpen se letenské sady změní v malou cirkusovou vesnici, kde si mohou hrát děti, člověk se nají, zajde na koncert, tráví čas s přáteli… Oproti například Fringe Festivalu v Edinburghu je vše koncentrováno na jedno místo. 
To bylo důležité hlavně pro mě, v zahraničí mě vždycky štve, když je festival rozkouskovaný po celém městě. Od začátku jsem akci budoval tak, aby byla soustředěna na jedno místo. Inspirací mi byla Divadelní pouť na Střeláku, představení se každý večer opakovala, ale lidé se vraceli a chodili se bavit. To jsem chtěl mít i na Letné. Aby se lidé chodili setkávat, přišli, protože je to příjemné, romantické… Proto máme žárovičky, staré maringotky. Chtěl jsem vytvořit pozitivní, příjemný a svobodný prostor, který nebude postaven na tom, aby z vás někdo tahal peníze. I proto máme mnoho programu zdarma, zahájení, open air představení. Na něco máme granty, na něco je třeba si vydělat. Festival stojí velké peníze, ale pro nás je důležité, aby si každý mohl najít to, co pro něho bude dostupné. 

Může být i právě prostředí tím, proč se k vám zahraniční soubory tak rády vrací?
Když jsem začínal, tak mě nikdo neznal, hodně tedy pomohla spolupráce s Danielem Gulkem, díky které se pak nabalovaly reference. Důležitým faktorem bylo, že festival se koná v Praze, která připadala souborům lákavá. Velkou devízou je také to, že lze hrát tak dlouho na jednom místě, artisté se mohou zabydlet. Prolínají se s produkčním týmem i diváky, se kterými se mohou potkávat. Když si to srovnáme třeba s Fringe Festivalem, kde jsou mraky lidí, je to zde osobnější. Navíc je v Praze velice vřelé publikum, standing ovation není rozhodně nic výjimečného a artistům dodává spoustu energie. Šuškanda je také důležitá, když o nás soubory mluví dobře, rozkřikne se to. Každý den máme ve schránce e-maily od souborů, které nám chtějí nabídnout svou tvorbu. 

Letní Letná ale není pouze o zahraničních hostech, ale také o české scéně.
A je nesmírně důležité, že sem jezdí producenti ze zahraničních festivalů a sledují českou tvorbu.  Nabízíme premiéry i reprízy kusů, které vznikly v uplynulém roce. Tak se naše soubory mohou dostat do zahraničí, případně se stát součástí různých koprodukcí. Šířit český cirkus je pro nás důležité, už nechceme být pouze dovozci, ale chceme zasahovat i do mezinárodních projektů. 

Takže se dá mluvit o rozrůstání Letní Letné?
Leda v rovině všeobecné známosti. Někteří si myslí, že jsme větší a větší. Ale nejsme, prostor je pořád stejný, akorát nyní přibyl rybník. Nepotřebujeme se předhánět v nějakém nárůstu, ačkoli letos jsme například měli znovu rekordní účast při zahájení, kdy přišlo 25 tisíc návštěvníků. Chceme, aby se na festivalu cítili dobře, ne aby se mačkali a my tím trhali rekordy.

S financemi tedy Letní Letná nebojuje?
Vyloženě ne, ale s něčím se bojuje vždy, třeba s tím, abychom mohli být stále na Letné. Každý rok se musíme obhajovat, abychom dostali finance na pořádání. Když jsme měli dříve jednoleté granty, skončili jsme v září na nule a teprve pak se podávaly granty. Nevěděli jsme, jestli vůbec budeme mít peníze, a dovedete si představit ten risk: podepisovat v takové situaci smlouvu na 5 milionů s velkou produkcí… Nyní už máme naštěstí nějaké čtyřleté granty, každý rok žádáme na Ministerstvu kultury, což je nějaký základ, abychom mohli jednat s velkými soubory. A také proto, abychom mohli nabízet část programu zdarma. 

Jiří Turek
Začal kariéru jako profesionální mim. Mezi lety 1987 a 1992 byl ředitelem Branického divadla pantomimy, kde v roce 1991 zorganizoval svůj první festival Mimos. Od roku 1992 do roku 2006 vedl mezinárodní festival pantomimy Mimoriál v Kolíně. V 90. letech souběžně pracoval pro reklamní a PR agentury, přičemž se podílel na organizaci různých kulturních událostí. Po roce 2000 pracoval také pro Pražský magistrát. V roce 2004 Jiří Turek založil Mezinárodní festival nového cirkusu a pohybového divadla Letní Letná, který v roce 2023 oslavil už . ročník, stále pod vedením Jiřího Turka jako uměleckého ředitele a manažera festivalu. Letní Letná je největší festival v České republice a jeden z největších v Evropě. (zdroj: Cirqueon)