Jana Ryšlavá k 10. výročí MOVE Festu: „Baví mě dramaturgické myšlení.“

Jana Ryšlavá. Foto: Kamil Hauptmann.

Autor Josef Bartoš

Slavíte letos 10 let. Jak MOVE Fest vznikl?
Tenkrát jsem bedlivě pozorovala situaci kolem festivalu Tanec Ostrava. Dostala jsem totiž lákavou nabídku od kulturního centra Cooltour, který festival pořádal, na proměnu konceptu celé této akce. Měli zájem pokračovat s taneční dramaturgií, ale zajímal je jiný, bohatší pohled. Byla jsem ráda za projevenou důvěru, a také mě těšila možnost otevřít taneční spektrum směrem k pohybu jako takovému. Přišlo mi důležité pracovat s celou škálou, jelikož pouze tanec nebo nový cirkus nemá šanci se uživit. Aktuálně jsme v jiné situaci, tenkrát to ale rozhodně možné nebylo.

A jak ta situace tedy vypadala?
Na festivalu se podílela Eva Friedlová a její dramaturgie byla velmi specifická, mnohem více se zajímala o experiment a méně pracovala s diváky. Přišlo mi, že těch možností, jak zpřístupnit pohyb divákovi a začít s ním nějaký dialog, je mnohem více.

Když mluvíš o experimentální tvorbě, znamená to tedy, že byla méně divácky přístupná?
Ano. Měla jsem ale pocit, že tehdejší koncept nebyl srozumitelný ani samotnému pořadatelskému týmu Cooltouru, a proto hledali jiné cesty, jiné možnosti. Musí tomu věřit celý tým, všichni musí vědět, proč to dělají. Přišlo mi, že přesně to tam chybělo.
Ostravou zároveň tou dobou tepala tvůrčí atmosféra. Bylo to krátce poté, co město prohrálo kandidaturu na evropské hlavní město kultury. Ostravané sice nevyhráli, ale nechtěli se vzdát, chtěli využít detailně zpracované kulturní strategie. Zkrátka bylo na čem stavět. Město se proměňovalo, strhávalo ze sebe nálepku hornické periferie a stávalo se spíše studentským, kulturním centrem. Ta doba s sebou nesla obrovský potenciál.

Kdyby ses měla zamyslet nad nějakými „highlighty“ za tu dekádu, jaký by byl tvůj osobní výběr?
Považuji za úspěch například to, že na mezinárodních setkáních velké kapacity oboru MOVE Fest znají. Je to neuvěřitelně naplňující a motivující, zároveň to znamená, že se nám podařilo zpřítomnit naši misi, v rámci které se snažíme propojit Ostravu se světem.
Zároveň je patrné, že se festival stal důležitou událostí pro mnoho lidí. Například když jsme z důvodů grantových podmínek posouvali festival z květnového termínu na podzimní, mnoho lidí začalo pátrat po tom, kdy se festival odehraje a zda vůbec.
Můj osobní highlight je pak to, že se daří zapojovat studenty konzervatoří do tvůrčího procesu a zároveň že jsou i na taneční scéně vidět.

Koho máš na mysli?
Například Viktorie Georgievová teď je součástí Young Blood v La Putyce. Eduard Adam Orszulík se pohybuje v Berlíně, ale také spolupracuje s Janou Burkiewiczovou. Bára Rokoszová spolupracovala s Lenkou Vagnerovou. Nejsou to určitě zásluhy MOVE Festu, je to tvrdá práce každého z nich. Mluvím spíše o nějakém impulzu, o nějakém bodu na jejich cestě v propojení s profesionální scénou.

Máte od začátku jasně definované dramaturgické pilíře, nebo je dramaturgie spíše volná a časem se proměňuje?
Existuje jedna hlavní zásada – snažíme se přivážet i vyvážet dramaturgii rovnoměrně složenou ze současného tance, nového cirkusu a fyzického divadla. A vedle toho také klademe důraz na site-specific projekty, chceme vyjít z divadel ven mezi lidi.

A kromě toho má každý rok stanovené téma. Podle jakého klíče témata vybíráte?
V rámci celého týmu se bavíme o potřebách tanečního oboru, sledujeme jej během celého roku a pak společnou debatou vybíráme to, co s námi rezonuje nejvíce. Zasahují do toho ale také témata, která se řeší například na mezinárodních setkáních nebo v rámci debat regionálních zástupců Nové sítě. Zkrátka se snažíme oboru naslouchat a jeho potřeby pomocí festivalu reflektovat.

A jak tedy vzniklo letošní téma péče a kultivace?
Covid. Válka na Ukrajině. Přišlo nám, že tyto dvě události na sebe téměř navázaly a nikdo neměl možnost se zastavit a nadechnout se. Cítili jsme vnitřní potřebu společného objetí a bytí spolu, strávit společný čas. Zároveň i vyplula na povrch nevědomá inspirace, kterou jsme načerpali na Trans Europe Halles network setkáních ve Studiu ALTA, která se podobnému tématu věnovala lehce odlišným způsobem. Vedle toho se věnujeme ještě jinému projektu, jehož hlavním tématem je well-being v kultuře, a to s naší partnerskou organizací Die Bäckerei v Innsbrucku.
Postupně jsme došli k tomu, že právě to zmíněné objetí je fyzickým projevem péče. A nejde jenom o objetí druhého, ale i sám sebe. Zároveň je to něco, co můžeme udělat hned, nemusíme na nic čekat.

Od samého začátku jste byli spojeni s Cooltourem, který ale zavřel. Jak jste zvládli přechod do jiných prostor? Bylo složité je najít a vyjednat podmínky?
V době přechodu se jednalo spíše o prostor virtuální, protože se to odehrálo během koronavirové pandemie. Ale v podstatě nám nastalá situace otevřela další možnosti. Vedla nás ke komunikaci s dalšími ostravskými prostory, čímž vznikly nové formy spolupráce, a zároveň jsme také začali objevovat nové prostory, které jsme do té doby neznali. Samotný přesun do jiných prostor pak přinesl i nové diváky, protože každý z těch hostitelských prostorů má svou vlastní cílovou demografickou skupinu. Na druhou stranu je to náročnější pro náš produkční tým, a to nejenom v komunikaci, ale i v plánování. Plánovat pětidenní festival pro vlastní divadlo, které dobře znáš, je něco velmi odlišného než plánovat totéž pro prostor, do kterého zavítáš jednou za rok.

A jak na vaše žádosti reagovali zástupci jiných prostorů? Nevnímali vás přeci jenom jako možnou konkurenci?
Vždy se nám podařilo dojít k nějaké formě konsenzu. Všichni se nám snažili vyjít co nejvíce vstříc. Samozřejmě není lehké najít například termíny, jelikož ty prostory mají svou dramaturgii, ale vždycky jsme našli společnou řeč a možnosti, jak situaci vyřešit.

V posledních letech jste se rozšířili i do jiných měst – konkrétně do Valmezu a Košic. Co vás k tomu přimělo?
V obou místech nás oslovili. Líbil se jim koncept kompaktní pohybové dramaturgie. Navíc Košice mají i podobnou historii, jedná se o industriální město postupně transformující se na kulturní a studentské centrum, s podobným počtem obyvatel, na úplném východě Slovenské republiky.

A jak to proběhlo ve Valmezu? Přeci jenom tam již existuje festival TANEC VALMEZ.
Z Valmezu nás oslovil Petr Hajdyla. Také si přáli mít pestřejší nabídku pohybových žánrů a být v co nejtěsnějším propojení s městem skrze site-specific projekty.

TANEC VALMEZ se odehrává v říjnu. To znamená, že se jedná o dva tanečně-pohybové festivaly za velmi krátkou dobu. Jak to funguje?
Taneční základna ve Valmezu je natolik široká, že to nemusí být nutně problém. Navíc dramaturgie obou akcí je velmi odlišná, takže mít dva festivaly může být naopak velmi přínosné a pro diváky atraktivní.

Znamená to, že se festivalu daří? Rozšíření do dalších dvou měst je během deseti let poměrně velký úspěch.
Přiznám se, že tohle bilancování na mě přišlo až se současnou desetiletkou. Doteď jsme řešili spíše aktuální věci, jak uzavřít předchozí ročník a naplánovat novou edici. Ale je pravda, že jsem nedávno psala seznam bývalých spolupracovníků a co se nám vše za uplynulých deset let podařilo, a musím přiznat, že to je neskutečně naplňující.

Zajímalo by mě, co to přináší tobě osobně? Přeci jenom dělat takový festival není jen tak…
Baví mě dramaturgické myšlení. Dělá mi radost, když se mi v hlavě tvoří představa dramaturgického konceptu, do kterého jednotlivá představení dobře zapadají. Zároveň jakýkoliv festival má být oslavou. Vzhledem k tomu, že máme i celoroční činnost, tak pro mě je festival také slavností, vyvrcholením celé sezony.
Navíc je pro mě důležité, že díky určitému setu produkčních a manažerských schopností mohu neustále být v kontaktu s oborem, který jsem vystudovala. To mě neskutečně naplňuje.

Mluvila jsi o celoroční činnosti. Co se pod tím všechno skrývá?
Každý měsíc uvádíme alespoň jednu pohybovou inscenaci v Ostravě, vychází to na deset uvedení za rok. Kromě dovážení se zaměřujeme také na tvorbu vlastních inscenací, se kterými pak jezdíme po regionech. Vedle toho máme ještě vzdělávací linii aktivit, v rámci které pořádáme čtyřikrát do roka intenzivní víkendové workshopy. Aktuálně připravujeme také projekt Bez nálepky ve spolupráci s Janáčkovou konzervatoří, ve kterém se snažíme ukázat studentům, jaké možnosti po absolvování konzervatoře existují. Snažíme se „přenálepkovat“ negativní tím pozitivním, tedy ve smyslu „kým můžu být“ nebo „kým chci být“.

Kolik takový regionální festival celkem stojí?
Každý rok je to jiné, navíc v každém městě se to také pohybuje jinak.

Vezměme si tedy za příklad ostravský festival jako vlajkovou loď MOVE Festu.
Určitě se pohybujeme v milionových částkách. Vloni například s rozpočtem šachovala energetická krize, kvůli které nečekaně narostlo mnoho položek.

Finanční prostředky čerpáte ze státních, krajských a městských zdrojů. Je představitelné, že by byl festival plně soběstačný a uživil se ze vstupného?
Musela bych začít přemýšlet jinak, a to zejména nad odlišnou dramaturgií, která by byla divácky ještě přístupnější. Aktuální dramaturgie není postavená tak, aby vydělávala horentní sumy peněz. Navíc některá díla uvádíme ve veřejném prostoru, což samo o sobě není výdělečná akce. Placený program pak od tohoto roku funguje ve formátu zaplať, co můžeš. Velmi se nám to osvědčilo v celoroční činnosti. Máme pět cenových kategorií a diváci si sami volí, jakou částku mohou a zároveň chtějí zaplatit. Jsme velmi potěšení, že většina volí střední nebo vyšší cenovou kategorii.
Baví mě na tom ale i to zapojení se, aktivizace diváků. Oni volí, do jaké míry se zúčastní. Zároveň máme po prostoru rozmístěné QR kódy, takže pokud se jim představení líbilo a rádi by ho podpořili více, tu možnost mají i později.

Domníváš se, že je vůbec možné, aby se podobný festival uživil sám?
Snažím se, aby dramaturgie byla vyvážená a obsahovala alespoň jednu inscenaci, která je divácky i finančně vstřícnější. Ale nedá se říci, že by takto vystavěná dramaturgie mohla vydělávat sama na sebe. Bez podpory to není realizovatelné. Alespoň to není realizovatelné tak, abych za tím mohla stát já a měla v dramaturgii naprostou důvěru.

Jaké máte s festivalem plány do příštích let?
Samozřejmě chceme dále růst, ale ne do šířky, spíše udržovat a zvyšovat kvalitu, zajímá mě kontinuita. Festival je určitě highlightem, ale stejné možnosti bych si přála pro celoroční činnost, kterou vnímám jako zásadní pro růst nejenom místní komunity. Rádi bychom proto také upřeli pozornost na intenzivnější zapojení lokálních tvůrců tak, aby se rozvíjelo i zázemí nezávislé scény v ostravském regionu. 

Jana Ryšlavá
Tanečnice a pedagožka. Vystudovala pedagogiku tance na HAMU a SEAD Salzburg Experimental Academy of Dance, kde studovala pod vedením pedagogů jako Matej Kejžar (SLO), Libby Farr (USA/GER), Milan Kozánek nebo Jozef Fruček. Je iniciátorkou platformy MOVE Ostrava a kurátorkou festivalů MOVE Fest. V nedávné době byla na stážích v Norsku a Grónsku, intenzivně se věnuje projektům na pomezí tance a cirkusu – AcroPartnering, The Urge.