Ján Nemec: „Mým cílem vždy bylo vychovávat děti k lásce k baletu.“

Giselle (J. Nemec , M.Hybešová). Foto: Archiv.

Milý Jano, je tomu již mnoho let, kdy jsme spolu působili na naší první scéně. Já ve funkci choreografa a ty jako skvělý interpret mnoha rolí. Zajímají mne počáteční impulzy ke tvému působení v tanečním umění. Jak vzpomínáš na své dětství v Košicích?
Narodil jsem se v rodině středoškolského profesora, jako druhorozený syn ze tří dětí. Díky tomu jsem měl svobodu v rozhodování, i když otec doufal, že budu veterinářem, ale podporoval mne ve všem. Byl úžasný a bohužel zemřel již v roce 1994. Matka byla názorově nekompromisní, ale svou volbu, jak řešit problémy, jsem si vždy prosadil. V současné době žije matka v domě seniorů v Betliari na Slovensku se zákeřnou Alzheimerovou nemocí. Rodina by bez starostlivosti lékařského personálu náročnou péči o ni nezvládla. I přes tuto nemoc je úžasná a mám ji moc rád.   

Jak ses dostal k tanečnímu umění?
Dcera sousedky mne přivedla v šesti letech do tanečního kroužku základní umělecké školy, kde jsem se poprvé seznamoval s pohybovou výchovou. Navíc otec dostával od svého zaměstnavatele lístky na kulturu, včetně vstupenek do divadla. Tím jsem měl možnost zhlédnout několik představení činohry a také baletu. To byl asi spouštěcí mechanismus k mému nasměrování k tanečnímu umění. Jako malý kluk jsem se obdivoval technice a fyzickým výkonům tanečníků.

Jaké baletní představení se tobě jako dítěti nejvíce líbilo?
V rámci návštěv divadla s otcem bylo pro mne zážitkem vidět poprvé balet Labutí jezero, které mě uchvátilo nádhernou hudbou i kouzelným příběhem. Pamatuji si, že ve mně představení zanechalo hluboký dojem. Kdybych tenkrát tušil, že jednou i já….

V té době měli manželé Halászovi hlavní slovo v košickém baletu. Choreograf Andrej Halász byl na konzervatoři tvým kantorem. Jak vzpomínáš na toto období?
Rozhodl jsem se, že se pokusím vystudovat v Košicích taneční oddělení konzervatoře. Bylo mi doporučeno se napřed přihlásit do tanečního studia při Státním divadle v Košicích, které vedli manželé Halászovi. Jednalo se o vítanou taneční praxi, kterou jsem velmi potřeboval.
V roce 1974 otevřeli manželé Halázsovi první ročník tanečního oddělení košické konzervatoře a o rok později jsem nastoupil vlastní středoškolské studium. Byla to náhoda, štěstí, osud? Během školy jsme se zapojovali do tanečních sborů baletu košického Státního divadla a vystupovali jsme v baletech Marná opatrnost a Louskáček.

Do jakého angažmá jsi po studiu nastoupil?
Po ukončení studia jsem zůstal v angažmá ve Státním divadle v Košicích jako sólista baletu. Byl jsem rád, že jsem dostal v Košicích takovou příležitost. Zároveň mi divadlo umožnilo podat žádost o stáž baletu v Sovětském svazu. To bylo všechno pozitivní, ale čekala mne povinnost absolvovat základní vojenskou službu. V roce 1980 jsem nastoupil do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze na Pohořelci. Bohužel mě kladně vyřízená žádost o stáž baletu v tehdejším Leningradu zastihla v říjnu na vojně. Je jasné, že tuto velikou životní šanci jsem nemohl využít.
Ničeho však nelituji, protože jsem v AUSu, pod vedením choreografky Jiřiny Mlíkovské, prožil skvělé dva roky. Bylo to právě tady, kde jsem se také seznámil se svojí nastávající manželkou Zdeňkou Mašitovou, která zde byla v angažmá jako tanečnice, repetitorka i pedagožka. Opět štěstí a náhoda! Musím říci, že jsem nezažil žádnou „mazáckou vojnu“. Naopak tam byl velmi dobrý kolektiv tanečních umělců, mimo jiné Míla, Jitka a Tamara Kornovi, a navíc inspirativní choreografka Jiřina Mlíkovská. Byli jsme mladý kolektiv, který pracoval na baletní klasice a zároveň se zdokonaloval v moderních technikách. První Vánoce v AUSu jsme například strávili s kolegou Martinem Beranem na baletním sále, kde jsme skákaly dvě hodiny luftky (tours en l´air) jako blázni.

V roce 1982 ses stal členem Baletu ND a v roce 1985 jsi byl jmenován sólistou.
Bylo to velice krásné období jak v osobním, tak profesním životě. V roce 1982 jsem uzavřel sňatek se Zdeňkou Mašitovou (spolu jsme byli 36 let) a nastoupil angažmá do Národního divadla v Praze. Při svém nástupu do ND jsem zažíval ještě soužití dvou až tří generací tanečníků v jednom souboru, což byla úžasná škola a myslím, že obohacovala obě strany – starší zkušené kolegy i nás mladší samozřejmě. V tomto období jsem měl možnost osobně poznat takové taneční osobnosti, jako byli Jaromír Petřík, Naďa Blažíčková, Marta Drottnerová, Miroslava Pešíková, Vlastimil Harapes, Jaroslav Slavický, Hana Vláčilová, Jan Kadlec, Aneta Voleská, Pavel Ždichynec a mnoho dalších. Bylo to opravdu krásné umělecké období, pod vedením národního umělce Jiřího Němečka.

I pro mne osobně bylo toto období velmi významné. Od roku 1983 jsem byl jmenován choreografem naší první scény a dostal jsem šanci inscenovat celou řadu původních baletních premiér.
Bylo to období příprav znovuotevření historické budovy Národního divadla po rekonstrukci. Svaz hudebních skladatelů vyhlásil tvůrčí soutěž a tím vznikla původní nová česká baletní tvorba. Cyklus premiér, který jsme zahájili v historické budově uvedením Páleníčkovy Kytice, nastudovali choreografové Miroslav Kůra s Jiřím Blažkem a ty jsi inscenoval baladu Poklad.
Na Nové scéně měl premiéru Riedlbauchův Macbeth ve tvé choreografii, Hanušův Labyrint byl uveden v Kůrově koncepci a Jennifer Ladislava Simona ve tvé choreografii v historické budově ND. Mimo tyto nové baletní inscenace jsme uvedli celou řadu klasických titulů – Paquitu, Baletní koncert nebo ověřené inscenace jako Z pohádky do pohádky či Špalíček. Od roku 1985 začalo období hostování zahraničních choreografů v Národním divadle. Připravovali jsme zajímavé baletní tituly. Šéf budapešťského baletu László Szeregi inscenoval skvělou inscenaci Sylvie, světově proslulý petrohradský pedagog Boris Bregvadze nastudoval Dona Quijota a Spící krasavici, francouzský choreograf Pierre Lacotte uvedl klasický balet La Sylphide.
Bylo to nesmírně obohacující období a zároveň období intenzivní práce. Jen si představ, že jsem v tomto období tančil až šestnáct představení měsíčně. Spolupracoval jsem s úžasnými balerínami: Pešíkovou, Drottnerovou, Voleskou, Černou, Vláčilovou, Kůrovou, Jandovou, Hybešovou, Podařilovou či Vítkovou. K tomu všemu jsem měl ještě to štěstí, že v osobě manželky jsem měl zároveň „osobního trenéra“. Základní nezbytnou podmínkou dobré spolupráce je, že na jedné straně je ten, kdo chce naučit, a na druhé ten, který chce být poučen. Základem je být ochoten vše přijímat a být otevřený. Bez takového přístupu by se má taneční kariéra nemohla vyvíjet a bylo by velmi těžké splnit náročné role, které jsem měl na repertoáru. Jeviště je rentgen a každá chyba a lhostejnost by se vymstila a byla by múzou tance potrestána.

Osobně jsem měl s tebou velmi dobrou zkušenost, když jsi v mé choreografii Macbetha ztvárnil roli krále Duncana.
Byla to úžasná práce na inscenaci, která vznikala v nádherné tvůrčí atmosféře, ve spolupráci s filmovým režisérem Antonínem Moskalykem a s celým tvým tvůrčím týmem. Myslím, že tvé taneční divadlo bylo po zásluze diváky patřičně oceněno.

Ty jsi měl ale i další představy vývoje vlastního uměleckého života.
V období aktivní práce sólisty Národního divadla jsem se rozhodl založit v roce 1992 soukromou baletní školu. Tehdy mi bylo 32 let a začal jsem přemýšlet o tom, jakým směrem se budu ubírat, až skončím s dráhou profesionálního tanečníka. V tomto období došlo k rozdělení divadla na dva subjekty – Státní operu Praha a Národní divadlo. To vše směřovalo k ulehčení mého rozhodování o ukončení aktivní činnosti.
V roce 1997 definitivně uzrál čas a dospěl jsem k závěru, že ukončím svou profesionální kariéru a začnu se naplno věnovat pedagogické činnosti. Neměl jsem a nemám ambice suplovat konzervatoř. Mým cílem vždy bylo vychovávat děti k lásce k baletu.

Za dlouhou dobu své pedagogické činnosti jsi jistě vychoval děti, které měly pro taneční umění vynikající předpoklady.
Samozřejmě se našly talenty, které jsem následně směřoval ke studiu na tanečních konzervatořích. Mezi talentované a pilné žáky, kteří prošli mou školou a následně se věnovali tanci profesionálně, patří nynější členové Baletu Národního divadla Jakub Rašek, Lenka Maříkova, v Plzni působící Lýdie Švojgerová a Michal Douša, který tančil v zahraničí, a dále Matěj Urban, který má v současné době angažmá v Les Ballets de Monte Carlo. Sleduji jejich kariéru a jsem rád, že mne kontaktují a sdílejí se mnou významné životní události. Mám velikou radost z jejich úspěchů.

S kolika pedagogy na své škole spolupracuješ a kdo choreograficky připravuje školní baletní představení? 
Když jsem zakládal baletní školu během profesionální kariéry, tak jsem si postupně na tuto práci zvykal. Po několika letech, když jsem nenápadně začal výuku rozšiřovat, tak jsem si ani neuvědomil, že veškerou pedagogickou a organizační činnost zvládám sám, s pomocí pár opravdu dobrých přátel. A tak prakticky funguje škola dodnes.

Je tomu již dva roky, co tě tvá milovaná žena Zdeňka navždy opustila. Jak vzpomínáš na dlouhá léta po boku skvělé pedagožky a repetitorky Baletu ND?
Nečekaný odchod manželky v listopadu 2018 byl pro mne velkým životním zlomem, naprostým životním předělem. Na jedné straně šok a bolestný smutek. Na druhé straně velká změna a musel jsem vlastní život uspořádat naprosto jinak. Myslím, že mi výrazně pomohlo štěňátko německého špice, kterého jsme si se Zdeňkou pořídili pár měsíců před jejím úmrtím. Samozřejmě výrazně vděčím svým věrným přátelům, kteří mi byli oporou a pomocí ve chvílích nejtěžších a motivovali mne k dalším aktivitám, a tak dali mému životu nový cíl. V neposlední řadě se věnuji baletní škole a svým žákům. 

Šedesát let života je sice dlouhá doba, ale mne zajímá, jaké máš sny. Co bys chtěl ještě, jako výrazná osobnost českého baletu, ovlivnit?
Nemám žádné ambice něco ovlivňovat, spíš jen přání. Přál bych každé nové generaci tanečníků, aby zažívala krásné momenty při studování nových baletů. Aby byl repertoár baletních představení složen jednak ze světové baletní tvorby, kterou by střídala národní tvorba. Aby měli tanečníci možnost více tancovat a méně zkoušet, a tak si mohli vychutnávat krásné chvíle při představeních.

Jak kulaté narozeniny oslavíš? Se svými kolegy z divadla, s absolventy své školy, nebo naprosto soukromě u své maminky v Košicích?
Řekl bych, že je to čas, kdy člověk vzpomíná a zároveň plánuje, co dál. Nejsem člověk, který by pořádal velké pompézní akce. Tak oslavím narozeniny v úzkém rodinném kruhu s několika nejbližšími přáteli. Jsem v kontaktu s některými svými kolegy, se kterými se občas vídám na společných akcích, kde vzpomínáme na časy minulé a samozřejmě komentujeme současný stav baletního umění. Myslím, že jsme byli super parta, a tak bych touto cestou rád všechny pozdravil.

Ján Nemec se narodil 22. srpna 1960 v Košicích. V roce 1979 absolvoval Taneční konzervatoř v Košicích. Během studií již účinkoval v tamním divadle, kde získal po ukončení studia angažmá (1979/80). V letech 1982–1997 působil v ND Praha (od 1985 sólista). J. Nemec představoval typ danseur noble, jehož jevištnímu typu vyhovovaly technicky náročné role romantických hrdinů, např. Princ v Labutím jezeře (1978, 1987), titulní role v Louskáčkovi (1978, 1985), Princ ve Spící krasavici (1990) a Popelce (1994), Duncan v Macbethovi (1984), Colin v Marné opatrnosti L. Hertela (1985, 1994), Albert v Giselle (1985, 1996), Aminta (1985) a Orion (1992) v Sylvii, Carevič v Ptákovi Ohnivákovi (1987), Basil v Donu Quijotovi (1987), James v Sylfidě (1988), Armand v Dámě s kaméliemi (1991), sólový part v Návratu do neznámé země (1992), Vlk Akéla v Mauglím (1996). Na celostátní baletní soutěži v Brně 1984 získal 2. cenu. Od 1992 učil s manželkou Zdenou Nemcovou ve vlastní soukromé baletní škole.

Zdroj: http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Nemec,_J%C3%A1n