Honza Malík nejen o NANOHACH česky 2015: „Považuji za podstatné obracet se k tzv. amatérské scéně…“

Když jsme si spolu povídali naposledy, bylo to u příležitosti přehlídky NANOHACH česky 2013.Když jsme si spolu povídali naposledy, bylo to u příležitosti přehlídky NANOHACH česky 2013. Tehdy jsem vznesla otázku, zda touto akcí rozjíždíte nějakou novou tradici, a tys mi řekl, že nemáte v plánu pokračovat.

7. 10. 2015 rozhovory

Honza Malík, Foto: Alena Vašatová

Autor Daniela Machová

A ejhle, píše se rok 2015 a máme tu znovu NANOHACH česky…
Možná jsi tu myšlenku zakořenila ty (smích). Na počátku to určitě nebyl záměr. Přehlídku jsme brali jako jednorázový výtrysk nových možností a představení naší práce v koncentrované podobě. Nakonec to bylo v té různorodosti, intenzitě a v realizaci ve třech městech tak motivační pro další práci, že se nám to vloni znovu rozleželo v hlavě. Chtěli jsme ukázat naši aktuální tvorbu v dalších městech, kde je současný tanec skoro doma, kde už je součástí umělecké rozmanitosti obce. Vedle Prahy, kde se festival koná i letos, padla logicky volba na Plzeň jako na evropské město kultury. Dále jsme vybrali Pardubice.

A bude tedy NANOHACH česky 2017?
To zatím nevím. Záleží na čase, aktuálních projektech a dalších okolnostech. Aby se z toho stala za každou cenu nějaká tradice nebo repetice, to není nutné.

Máte za sebou pardubickou část festivalu. Jaké jsou dojmy?
Dojmy jsou určitě dobré, nenapadá mě nic nelichotivého snad kromě toho, že diváků nebylo po ty tři dny mnoho. Nechci se těmi důvody zabývat, neboť je to demotivující. Mám asi určité limity, do jaké míry diváky propagačně atakovat. Stále tak nějak doufám, že koho tanec zajímá, ten ho dokáže sám vyhledat.

A nějaké pozitivní zážitky?
Pozitivní zážitky pramení hlavně z prvního veřejného uvedení Dialogů. Koncepce záměru tohoto umělecko-vzdělávacího projektu je úplně jiná, než jak jsme doposud pracovali. A pro nás jako tvůrce je velmi důležité, že k němu došlo. Do projektu jsou kromě choreografů z NANOHACH zapojeni amatérští tanečníci z tanečního oddělení karlovarské ZŠ a ZUŠ, které vede Petra Blau, a tanečnice z plzeňského souboru NoTa, kde působí Lenka Jíšová. Nejde jen o představení, program trvá celý den, probíhají kreativní taneční dílny, neformální debaty, projekce tanečních filmů. Je to pro nás všechny programově náročný den, proto to bylo spojeno s velkým očekáváním, jak to dopadne. Atmosféra byla sice malá, ale velmi přátelská a osobní – a to je to hlavní. To, co jsme tam předvedli poprvé, bylo pro nás svou úrovní velmi vysoko.

Proč padla při vzniku Dialogů volba zrovna na tyto regiony a vůbec amatérskou scénu?
Tuto scénu sledujeme dlouhodobě v rámci různých přehlídek, takže jejich tvorbu známe. Z mnoha těchto měst přichází nastupující studenti do Duncanu, kteří jsou místními pedagogy skvěle připraveni. Známe tvorbu jak Petry Blau, tak i Lenky Jíšové. Částečně v tom hrála roli i intuice. Považuji za podstatné obracet se k amatérské scéně. I ve světě je to velmi časté, jen se o tom u nás neví. Je důležité hledat možnosti a příležitosti, kdy se profesionální scéna potkává se scénou mladou, zatím amatérskou, a neuzavírat se před druhými světy. Poznávat sebe a svoji práci navzájem zevnitř je náročné, ale obohacující a snad i může bránit stereotypům. Souvisí to i s místní snahou dostat tanec do škol.

Dalším bodem programu je večer nazvaný Příští přísliby, v jehož rámci účinkují se svými choreografiemi studenti Duncan Centre. Můžeš program trochu přiblížit?
I před dvěma lety byli studenti Duncanu součástí pražské části festivalu. Nejen můj dojem byl, že se jednalo o velmi výjimečný večer. Studenti mají takto šanci zažít to, co je čeká v budoucnu, mají možnost sdílet společný večer s ostatními. Bylo samozřejmostí zakomponovat takovou událost i tentokrát. Letos je navíc vezeme do všech tří měst. Tři choreografie, které jsou na programu, jsme vybrali na základě klauzur a absolventských koncertů. Skladba večera je velmi rozmanitá. Představíme díla dvou absolventek, které od října pokračují ve studiu v salcburském SEAD. Půjde o sólo Johany Pockové a duet Michaely Kadlčíkové. Bude uvedena i maturitní práce, trio Jitky Čechové.

Stále tedy platí, že pouto mezi NANOHACH a Konzervatoří Duncan Centre, ze které jste všichni vzešli, je velmi silné…
Jsme odchovanci Duncanu, máme stejnou filozofii, je to logicky něco, v co věříme. Není to nic, co je potřeba neustále zmiňovat, ale je to něco pro nás samozřejmého, vždyť tam většina z nás učí.

Zdá se mi to, nebo se interpreti NANOHACH letos v nových dílech dostávají z rolí interpretů spíše do pozic choreografů, konzultantů, myšlenkářů, byť v případě Michala Záhory a jeho díla Devoid to zrovna neplatí?
Nevím, jestli to je vývoj, možná spíše náhoda. Letos se to stalo spíše nedopatřením kvůli krácení grantu, kdy jsme jeden projekt, kde bychom byli v pozici interpretů, museli zrušit. Nicméně všichni ze souboru jsme zároveň tvůrčími tanečníky i choreografy, neboť jsme ze školy, která je tvůrčí a vychovává jak interpreta, tak i autora. A jde o souhru času a období, kdy se k jaké roli přimkneme.

Nakolik NANOHACH ještě ovlivnilo, že jste na rok 2015 nedostali žádnou grantovou podporu od hlavního města Prahy? Je na tom alespoň něco pozitivního?
V závěru nakonec platí, že všechno špatné je pro něco dobré. Na konci loňského roku jsme neplánovaně přihlásili projekt Michala Záhory ještě pod pracovním názvem Dopisy (choreografie Devoid, pozn. aut.) do evropského programu Be SpectACTive!. Vyšlo to a Michal dostal prostor se tomu věnovat. Naše časové možnosti jsou omezené, takže je otázka, zda bychom v případě dotační podpory od magistrátu dokázali nakonec zrealizovat vše, co bylo v plánu, plus tento velký mezinárodní projekt. Takže v závěru jsou věci tak, jak měly asi být. Nicméně projekt Dialogy, který nebyl magistrátem podpořen, neboť byl vnímán grantovou komisí jako krok zpět, se podařilo uskutečnit a to je pro nás hodně důležité, neboť jsme mu velmi věřili. Možná je to nakonec něco, co bude pro taneční scénu inspirativní. Všichni umělci se vlastně obracíme k nastupující generaci. Obracíme se k nim hlavně jako k divákům, ale my s nimi nově spolupracujeme i jako s autory, spolutvůrci a aktivními lidmi.

Honza Malík (*1975) – tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, producent projektů současného tance a spoluzakladatel souboru NANOHACH. Od roku 1999, kdy absolvoval Konzervatoř Duncan Centre, je na volné noze v oblasti současného tanečního divadla. V roce 2004 byl u zrodu souboru tanečního divadla NANOHACH, který od počátku směruje a ve kterém působí jako tanečník, produkční a manažer. Zaštítil vznik všech představení NANOHACH, stará se o jejich pravidelné uvádění v ČR a v zahraničí. Získal nominaci na Cenu za nejlepší interpretaci 2008 (DeRbrouk), nominaci na cenu Tanečník roku 2010 (pohybová skoroopera Zločin a trest) a v Rusku byl oceněn Best Actor Critics Award 2011 (DeRbrouk). V roce 2014 mu byla udělena Pocta festivalu …příští vlna/next wave… V letech 2011–2013 byl iniciátorem práce a tvorby choreografky MAIA (Praha/Basilej), jejíž činnost produkoval. Iniciuje také zavedení programové sekce pro současné taneční divadlo pod názvem space4dance pro festival Prague Pride (od roku 2013). Vedle těchto aktivit se věnuje studiu českého folkloru (v letech 1981–2005 byl členem Souboru písní a tanců Rokycany, který současně od roku 1996 umělecky a choreograficky směroval). Spolupracuje s Vojenským uměleckým souborem Ondráš v Brně, plzeňským lidovým souborem Mladina, pražským souborem Gaudeamus a etnografkou a choreografkou Danielou Stavělovou a od roku 2007 vyučuje lidový tanec na Konzervatoři Duncan Centre a dalších místech ČR.