Exkluzivně se Sashou Waltz o věčném putování

Sasha Waltz

Autor Josef Bartoš

V rámci programu festivalu Tanec Praha 2015 bude uvedena vaše choreografie z roku 2004 s názvem Impromptus na hudbu Franze Schuberta. Jaká byla vaše motivace k výběru hudby romantického autora?
V podstatě se jedná o mou první choreografickou studii na klasickou hudbu. Po dlouhém období, kdy jsem pracovala se současnými skladateli a elektronickou hudbou, se naskytla příležitost vytvořit choreografii pro operu. Chtěla jsem nejprve udělat vlastní průzkum, jak zacházet s klasickou hudbou, a zároveň nalézt vlastní choreografické sdělení, které by souznělo s tímto druhem hudby. Rozhodla jsem se tedy pro hudbu Franze Schuberta; jednak z důvodu, že jeho hudbu mám velmi ráda, ale také z důvodu, že jeho hudba obsahuje jistou plynulost, jako by hudba sama dýchala, měla jsem zkrátka pocit velkého souznění. Bylo to tedy mé rozhodnutí, žádná nabídka, nic takového, byla to čistě má volba. Zároveň jsem již delší dobu měla myšlenku vytvořit duet tanečníků, které jsem již znala. Práce s hudební předlohou byla velmi složitá. V jednom momentu jsem dokonce vše odhodila, protože se mi to zdálo neživé, a na chvíli jsem od Schubertovy hudby upustila. Po nějaké době jsem se však ke skladbě vrátila a tentokrát již můj vztah s hudbou byl přesně takový, jaký jsem si představovala, a vytvořila Impromptus. Byl to tedy velmi komplikovaný proces.

Na tuto otázku se ptám zejména proto, že v roce 2013 jste k 100. výročí premiéry Svěcení jara Václava Nižinského vytvořila vlastní verzi této choreografie s názvem Sacre. Skladba Igora Stravinského je založena na velmi komplikovaných metrorytmických vzorcích… Jaké pro vás bylo pracovat s takto náročnou hudbou? Bylo pro vás složité najít relevantní pohybový ekvivalent?
Stravinského hudbu vnímám jako zlomový bod v hudební historii; pro mě značí přechod k moderní hudbě. Svěcení jara je rytmicky skutečně velmi podmanivá, energická skladba a tvořit choreografii na takovou hudební předlohu bylo naprosto skvělé. Stravinskij se dostal totiž přímo ke kořenům tance, k jeho skutečné podstatě. Proces tvorby byl zcela bezprostřední a přirozený, hudba Igora Stravinského mě vskutku inspirovala. Nicméně Sacre je diametrálně odlišné od Impromptu. To je Schubertův romantický svět znepokojení, rozrušení, samoty a nenaplněné lásky. Téma věčného poutníka či tuláka, který nikdy nedojde cíle své cesty. Tento romantický myšlenkový koncept je přímo obsažen v Impromptu. Pracuji tedy s různými tématy a každé dílo je velmi odlišné. Nechte se však překvapit! Při tvorbě Sacre jsem měla k dispozici dva hudební asistenty. Byli se mnou na zkouškách, když jsem vytvářela choreografii. Zároveň jsme porovnávali, v jakém momentu se choreografie i hudba nacházejí, a tak bylo propojení mezi hudbou a tancem opravdu úzké. Taková spolupráce se však vyvinula postupem času. Během tvorby choreografie Impromptu jsem nikoho neměla. Úzká spolupráce s hudebníky přišla v okamžiku, kdy jsem byla oslovena k tvorbě choreografie pro operu nebo při větších tanečních produkcích, kdy byl angažován velký počet tanečníků. Oproti tomu je Impromptus komorní dílo.

Co jste si odnesla ze spolupráce s klasickou hudbou? Nazíráte nyní hudbu současných autorů pod jiným zorným úhlem?
Určitě ano. Můj náhled na hudbu všeobecně se nepochybně proměnil, nyní jsem schopna vnímat společné rysy v tvorbě různých skladatelů nebo to, jak někteří skladatelé tíhnou k druhým, jednotlivé tradice – vnímám například velký rozdíl mezi francouzskou a německou barokní hudbou. Zkrátka mám nyní mnohem více informací. Je to jako při studiu umění – například, když nezasvěcený návštěvník galerie vidí obraz, řekne, že se mu líbí, nebo nelíbí. Avšak jakmile by se dozvěděl o obrazu více, začaly by se před ním rozkrývat jednotlivé vrstvy a nová tajemství, která předtím ani netušil. A to je přesně to, co mě na této práci s různými hudebními skladateli baví nejvíce. Pokaždé, když tvořím nové dílo, tak se učím něco nového.