Christian Spuck k české premiéře Leonce & Leny: „Změnil jsem se sám, a proto se musel změnit i můj náhled na vlastní dílo.“

Christian Spuck. Foto: Keystone.

Autor Josef Bartoš

Jak se cítíte před českou premiérou Leonce & Leny?
Skvěle, ale samozřejmě nás čeká ještě mnoho práce. A to zejména proto, že Stavovské divadlo je příliš malé a musíme některé části upravit. Tím ale získává kus na odlišné kvalitě, celá inscenace dostává nový charakter. A myslím, že to funguje velmi dobře.

Co vás vedlo k výběru právě tohoto dramatu Georga Büchnera? V čem je příběh Leonce a Leny tak zajímavý?
V roce 2008 jsem dostal zakázku od šéfa Aalto Ballett Theatre Essen Martina Puttkeho vytvořit komický balet. Když se nad tím ale zamyslíte, tak téměř nikdo nedělá opravdu vtipné baletní tituly. Samozřejmě, Zkrocení zlé ženy, La fille mal gardée a další, ale to je jenom pár výjimek. A tenkrát jsem si vzpomněl, že jsem viděl Leonce a Lenu jako divadelní hru. Její autor v ní předstírá, že se jedná o komediální příběh lásky mezi dvěma mladými jedinci, ale ve skutečnosti je hlavním motivem satira a karikatura tehdejší společnosti i praktické fungování Německa 19. století. Büchner se totiž velmi politicky angažoval, dokonce byl i ve vězení, a i z toho pramenila jeho potřeba psát kritické hry. Příběh má nádech romantismu, avšak v ostrém kontrastu s dobovou realitou. A to mi přijde fascinující.

Je vaše dílo politicky angažované i v kontextu současné společnosti?
Ano, domnívám se, že ano. Ale je to libretem, Büchnerovou hrou, která je nadčasová. Prim v něm hraje vládnoucí vrstva a je jedno, jestli to jsou králové nebo prezidenti. Všichni se chovají podobně. Vychází to z moci, kterou jim propůjčuje jejich sociální role. Jen málo z nich opravdu ví, co se v jejich područí děje, často jsou odpojeni od zbytku světa i od svého národa.

Tento titul jste vytvořil v roce 2008. Změnil se váš náhled na něj od té doby? Upravoval jste například choreografii nebo vyznění některých scén?
Samozřejmě. Změnil jsem se sám, a proto se musel změnit i můj náhled na vlastní dílo. Navíc Leonce & Lenu má na repertoáru mnoho souborů, což mě znovu a znovu přinutilo k zamyšlení nad vlastní kompozicí. Pokaždé jde také o test, jestli má choreografie stále funguje.
Pro mě je nejdůležitější, aby tanečníci pochopili, o čem tančí. Tento balet není o krásných piruetách nebo vysokých développés. Cílem je sdělit Büchnerův příběh se vším humorem i vážností, pouhá ukázka techniky je pro mě bezcenná. Ani se nejedná o čistou esenci klasického tance, ale různé formy pohybu, které se vejdou pod označení tanec. To, o co se snažím, je vyjádření charakteru dané postavy a myšlenky díla.

Liší se vaše pojetí od původní dramatické předlohy?
Děj zůstává stejný, ale zásadní rozdíl spočívá v tom, že původně se jedná o divadelní hru a my nepoužíváme mluvené slovo. A právě slovo je pro Büchnera zásadní – do své komedie zakomponoval mnoho nápadů a textů jiných autorů, například Shakespeara nebo scény z italské commedie dell’arte. A my jsme udělali totéž. V inscenaci lze rozpoznat konkrétní fragmenty z díla Johna Cranka, Kennetha MacMillana, Maurice Béjarta a dalších.

V soupisu vašich děl lze nalézt mnoho choreografií založených na literárních dílech.
Pro velké balety vždy hledám něco, o co se mohu opřít, nějakou základnu. A přesně to nacházím v literatuře. Nejsem velký fanoušek děl, jejichž základem je estetická krása. To mi nepřijde zajímavé. Mám potřebu divákům něco sdělit, a právě slovo je důležitým podkladem mé výpovědi.

Jak vybíráte hudbu pro svá díla?
Výběr hudebního doprovodu pro mě představuje velmi náročnou činnost a obvykle to trvá velmi dlouho. V případě Leonce & Leny mi trvalo dva roky, než jsem našel tu správnou hudbu. Leonce i Lena v původní předloze strádají melancholií, nudí se a nemají co dělat, nemají žádný životní cíl a všechno se točí kolem nich samých. Rozhodli jsme se pro absolutní kontrast, pro velmi rychlou a excitovanou valčíkovou a polkovou hudbu. Proto jsme začali používat hudbu Strausse, Schnittkeho, Zimmermana a dalších.

Jak se vám pracuje se souborem Baletu Národního divadla?
Spolupráce byla naprosto skvělá. Zpočátku mě tanečníci velmi překvapili, protože jsou velmi otevření a zvídaví. Snaží se porozumět tomu, co dělají, a naslouchají všemu, co k nim přichází. Každý z nich se snaží pracovat na maximum, ať už se jedná o prvního sólistu nebo nejnovějšího člena sboru.
Český soubor určitě momentálně patří mezi ty nejlepší evropské ansámbly. V Curychu mám juniorskou sekci souboru a mnoho z jejích členů za mnou chodí a zajímají se o více informací, protože by rádi do Prahy přišli. Vždycky je dobré znamení, když se o vászajímají mladí tanečníci.

Tančil jste v baletních souborech, ale také v těch zaměřených výhradně na současný tanec. Jak se toto stylové rozpětí projevuje ve vašem pohybovém slovníku?
Když jsem byl v Rosas, tak Anna Teresa de Keersmaeker po nás chtěla, abychom tvořili. Díky tomu mě také začala choreografie zajímat a mnoho jsem se naučil. A právě spolupráce se soubory současného tance i baletu mi otevřela oči. Nebojím se tak používat různé formy tance ve vší bohatosti.

Kdybyste měl možnost něco sdělit svým divákům, než Leonce & Lenu uvidí – co by to bylo?
Přijďte se pobavit!

Christian Spuck (*1969)

Po dokončení studií na John Cranko School ve Stuttgartu se stal členem Needcompany Jana Lauwerse a Rosas Anny Teresy de Keersmaeker. V roce 1995 se stal členem Stuttgartského baletu, kde byl v roce 2001 jmenován rezidentním choreografem. V tomto období vytvořil díla das siebte blau (2000), Lulu. Eine Monstretragödie (2003), Der Sandmann (2006) a Das Fräulein von S. (2012).
Christian Spuck vytvořil díla pro různé světové soubory (Aterballetto, Hubbard Street Dance 2, Royal Ballet of Flanders a Aalto Ballet). Jeho balet Leonce & Lena lze nalézt také na repertoáru souborů Les Grands Ballets Canadiens, Stuttgart Ballet a Ballett Zurich. Pro poslední zmíněný soubor vytvořil také Romea a Julii (2012), Sonett (2014) a Annu Kareninu (2014, koprodukční spolupráce s Norwegian National Ballet a Stanislavsky Ballet v Moskvě). Spolupracuje také s operou i filmem. Od roku 2012 je uměleckým ředitelem Curyšského baletu.

Zdroj: Prix de Lausanne

https://www.prixdelausanne.org/spotlight/christian-spuck/