Bilancující Stanislav Fečo

Stanislav Fečo. Foto: soukr. archiv S.F.

Autor Lenka Dobešová Trubačová

Gratuluji k narozeninám. Bilancujete u příležitosti tohoto významného jubilea?
Děkuji za gratulaci, a že jste si na mě v Tanečních aktualitách vzpomněli. Ta padesátka mi pořád nejde do hlavy, a tak se přiznám, že jsem na nějaké bilancování nemyslel. Bylo by na co zavzpomínat, jak v roli tanečníka, choreografa, pedagoga nebo asistenta choreografa, a ve všech těch polohách se mi podařilo i něco dokázat. Většina těch vzpomínek je pro mě určitě šťastných.

Za svoji kariéru jste získal různá ocenění, které pro vás nejvíc znamená?
Mám několik zahraničních ocenění a jsem za ně vděčný. Jediné ocenění, které jsem v Česku získal, je Phillip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího tanečníka ČR. Na ceny jsem nikdy neměl moc štěstí, vždycky mi ty medaile a ceny nějak unikaly nebo jsem prostě o ně byl okraden. Tenkrát mě to zamrzelo. Dnes chápu, že důležitý byl ten proces a ta nespravedlivost, která mne vždy nějak posílila. Největší ocenění pro mě je nadšený divák z nového díla nebo i řadového představení a šťastný a kvalitní tanečník, se kterým jsem pracoval.

Je nějaká profesní meta, na kterou byste si ještě přál dosáhnout?
Člověk by asi nikdy neměl přestávat snít o tom, čeho by chtěl v životě dosáhnout. Dřív jsem snil o tom, být ředitelem nějakého velkého baletního souboru. Jinak se mi podařilo spolupracovat či vystupovat s největšími tanečními hvězdami různých generací, byly to třeba Isabelle Ciaravola, Světlana Zacharova, Ivan Vasiliev, Natalia Osipova, Elisa Carrillo Cabrera, Julio Bocca, Evelyn Hart, Polina Semionova a další.
Tančil jsem v baletech choreografů, jako Roland Petit, Jiří Kylián, Hans van Manen, George Balanchine a Miroslav Kůra. Dával jsem tréninky, zkoušel, tančil či stavěl balety ve významných divadlech po celém světě, v Pařížské opeře, Velkém divadle v Moskvě, v Teatro Colón nebo Mariinském divadle. Reprezentoval jsem svou vlast na významných mezinárodních projektech: Gala des Étoiles v Montréalu, World Ballet Stars v Soulu, na festivalu Dance Open v Petěrburgu nebo ve Spoletu. Zjistil jsem, že jsem šťastný pouze tehdy, když se plně oddávám své milované profesi a mám pocit, že jsem potřebný.

Chtěl byste šéfovat některému tuzemskému baletnímu souboru?
Jak jsem již řekl na začátku, dříve jsem o něčem takovém snil a bral to jako automatické naplnění mého osudu a mise. Nicméně život vše zamotal úplně jinak. Ze zkušeností a známostí se šéfy různých souborů vím, že to je velmi těžká práce vyžadující denní konfrontace s tanečníky, nemožnost se plně věnovat umělecké práci, ale je to hlavně o shánění peněz a vyplňování různé administrativy.
Za život jsem měl několik nabídek – být šéfem v zahraničním souboru a jednu nabídku stát se kandidátem na ředitele divadla v Česku. Dvě jsem odmítl z důvodu radikální změny v životě, ke které jsem nebyl ještě připraven a bylo třeba se rozhodnout rychle, a tu poslední proto, že se cítím být kompetentním v oblasti baletu, nikoli už v jiných žánrech. Podle mě by měl být ředitelem divadla spíš manažer než kumštýř.

Nyní jste se vrátil z Kazachstánu, kde jste na baletní akademii inscenoval premiéru. O jaký projekt se jednalo?
Ano, měl jsem to štěstí stát u zrodu unikátního představení Romance poupěte růže a motýlka v choreografii Vasilije Medveděva. Je to poslední balet Mariuse Petipy, který díky různým okolnostem nikdy neměl premiéru. V roce 1904 proběhla jen generální zkouška na scéně Ermitážního divadla v Petěrburgu. Překrásnou hudbu k tomuto baletu napsal Riccardo Drigo. Vasilije Medveděva, se kterým spolupracuji více než 30 let, pozvala světoznámá balerína Altynai Asylmuratova, nyní rektorka Kazašské národní akademie baletu v Nur-Sultanu a také umělecká ředitelka baletního souboru v Astana Opera. V tomto představení účinkovalo víc než 130 studentů všech ročníků akademie z celkově neuvěřitelných 500. Představení bylo vytvořeno na motivy originálního libreta Petipy. Myslím, že se podařilo zrealizovat grandiózní imperátorský balet v té nejlepší petipovské tradici a vzbudit i velký ohlas v zahraničí díky online přenosu.
Kromě práce na tomto baletu jsem ještě jako pedagog hostoval v souboru Astana Balet, což je velké taneční těleso v Nur-Sultanu, které sídlí ve stejné budově s akademií. Myslím, že jen málokdo si dokáže představit podmínky, jaké obě instituce mají. Většina studentů a tanečníků bydlí přímo v komplexu, kde se také bezplatně stravují, mají k dispozici bazén, doktora, maséra či 24 obrovských baletních sálů. Nic takového se jen tak nikde neuvidí. V duchu jsem se zasmál, když jsem si vzpomněl, jak jsme jako studenti konzervatoře přejížděli dvakrát až třikrát denně do různých prostor po celé Praze.

Do jaké míry ovlivňuje vaši profesi covidová situace? Přešly některé vaše aktivity do online prostředí?
Nejdřív mě tato šílená situace kompletně paralyzovala a minimálně na rok mi sebrala veškerou práci. Online prostředí jsem si samozřejmě zažil asi jako všichni a je to dodnes velká výzva, snažit se někoho tímto způsobem kvalitně naučit tanci. Přiznám se ale, že nejvíc mi nesedělo, když se každý tanečník rozhodl, že je vlastně také pedagog, a pak trénink online neučil snad opravdu jen někdo velmi líný. Nebylo lehké sledovat, jak nám pedagogům vlastně tanečníci doslova vyfoukli práci, jelikož dnešní generace si raději než s kvalitním pedagogem zacvičí se známou hvězdou. Hlavní je potom předvést tuto práci na sociální síti. Je to fenomén, který mi trošku vadí, ale pochopil jsem, že nemá žádný smysl s tím nějak bojovat. Je třeba přizpůsobit se a jít s dobou!

Vy sám jste začal s baletem na konzervatoři v Praze, poté jste se stal sólistou Národního divadla v Praze. Brzy jste se však odjel věnovat kariéře do Ruska, kde jste působil v řadě divadel. Co vás k odjezdu vedlo?
S baletem jsem začal nejdříve v baletní přípravce Národního divadla u dam Páskové, Sobotkové, Špryslové. Přivedla mě tam moje maminka a potom obětavě celé roky doprovázela na taneční hodiny a na představení. Po čtyřech letech v přípravce mě přijali na konzervatoř, kde mě vedli skvělí profesoři Kliková, Halász, Vlášková, Urbanová, Danko a další. Poté jsem byl přijat do souboru baletu ND v Praze, kde jsem již po půl roce dostal sólovou smlouvu a byly mi svěřeny významné role, za což jsem vděčný tehdejšímu šéfovi Vlastimilu Harapesovi. K odchodu po dvou snových sezónách mě vedla touha naučit se víc, seznámit se s baletními tradicemi v Rusku a setkat se s těmi tanečníky, které jsem znal jen z videa nebo z televize.
V mém rozhodnutí odejít do Ruska sehrálo velkou roli představení baletu Don Quijote, ve kterém jsem tančil Basila po boku hostující primabaleríny z Mariinského divadla Ljubov Kunakove. Tehdy jsem si uvědomil, jak málo toho vlastně umím a jak mnoho jsem se naučil za těch pár zkoušek po jejím boku pod vedením Vasilije Medveděva.

Byl jste partnerem řady předních ruských primabalerín. S kterou z nich jste tančil nejraději a proč?
Ano, měl jsem obrovské štěstí být partnerem takových baletních legend, jako Mezenceva, Kunakova, Těrechova, Ležnina, Machalina a mohl bych pokračovat dále. Tančit s nimi byla velká zodpovědnost a všechny byly fantastické.
Z našich předních balerín, se kterými jsem měl to štěstí tančit, to byly Hana Vláčilová a Jana Kůrová. Ony měly tu stejnou kvalitu jako baleríny z Ruska a nebude to náhoda, jelikož obě dvě po ukončení konzervatoře v Praze byly na stáži v Moskvě či tehdejším Leningradě. Jana Kůrová si mě navíc také vzala pod křídla hned po nástupu do divadla a pozvala mne, abych byl jejím partnerem na tříměsíčním turné po USA spolu se sólisty Velkého a Mariinského divadla. Ta intenzivní práce s ní a paní Manšingerovou mě určitě tenkrát posunula o dost nahoru. Byla to pro mě nesmírná čest.

Když jste měl v zahraničí takové možnosti, proč jste se rozhodl vrátit v roce 1997 do Česka?
Nejdůležitější roli v tom sehrál Petr Weigl, který mi poslal dopis do Ruska a nabídl mi znovu spolupráci. Tentokrát si přál, abych tančil Romea v jeho nově připravované inscenaci. Nemohl jsem odmítnout, jelikož pan Weigl byl pro mne člověkem, kterého jsem si nesmírně vážil, a byl to on, kdo na mě měl obrovský vliv jako na umělce již od prvního setkání, když si mne vybral do role Armanda v Dámě s kaméliemi. Do ND jsem jezdil celou sezónu hostovat a nakonec mě oslovil pan Harapes, že by byl rád, kdybych se vrátil do ND jako sólista.
S vedením ND v Praze jsme se domluvili na podmínkách i na tom, že budu moct jezdit hostovat do jiných souborů a na turné jako doposud. Byly to pro mě šťastné roky na naší první scéně a hlavně jsem byl doma. Rád vzpomínám třeba na pana Michala Šebora, s kterým jsem vždy moc rád zkoušel a který mě uměl povzbudit a podržet.
Nečekaná změna šéfa baletu přinesla bohužel spoustu nedorozumění a já jsem postupně nemohl dál snášet dusnou atmosféru. Paradoxně ten poslední rok jsem zažíval asi nejlepší představení za celé období a byl jsem na svém vrcholu také na mezinárodní úrovni, kdy jsem dostával pozvánky na nejprestižnější gala večery ve společnosti těch nejlepších světových tanečníků. Určitě taky sehrálo roli to, že jsem nebyl nikdy velkým diplomatem a říkal jsem to, co si myslím.

Po dobu působení v ND v Praze váš repertoár zahrnoval všechny velké role klasického repertoáru, jako jsou Princ v Louskáčkovi, Labutím jezeře. Poté jste se začal věnovat také pedagogice, bylo to pro vás logickým krokem?
S tou pedagogikou to začalo daleko dříve, ale oficiálně jsem byl pozván jako asistent choreografa do Petěrburgu, a to do Michajlovského divadla pro balety Dáma s kaméliemi a Salomé v roce 1995. Po skončení kariéry tanečníka jsem pracoval jako pedagog-repetitor mnoho let v předních ruských baletních souborech, jako v Permu a Jekatěrinburgu. Vychoval jsem celou řadu umělců, kteří jsou hvězdami divadel jak v Rusku, tak i v zahraničí. Podařilo se mi ale v obou divadlech také postavit několik baletů: Bajadéru, Korzára, Palladio, Poslední ukolébavku. Často jsem hostoval jako pedagog, stejně tak i jako choreograf nebo asistent např. ve Státním baletu v Berlíně, Národním baletu v Mexiku, Národním baletu v Panamě, Slovenském národním divadle nebo byl permanentním pedagogem světoznámého festivalu Dance Open v Petěrburgu, u jehož založení jsem stál.

Studoval jste také v Petrohradu choreografii na Akademii ruského baletu A. Vaganovové. Našel jste tam inspiraci pro své další taneční projekty?
Celé studium bylo inspirativní a člověk hlavně skutečně dostal skvělé informace. Jde o nejslavnější baletní školu na světě s nejdelší tradicí. Znát dokonale metodiku vyučování klasického tance nebo tance s partnerem se mi v životě dost hodilo a cítil jsem se pevněji v kramflecích. Mojí diplomovou bakalářskou prací byl balet Giselle, který jsem postavil v estonském divadle Vanemuine v Tartu ve vlastní verzi. Později jsem získal titul magistra umění, a dokonce jsem pokračoval ještě rok v aspirantuře. Studia jsem potom zanechal, jelikož jsem pochopil, že jsem praktik a mám jiný úkol ve svém životě než psát nudné vědecké práce o tanci.

Podle čeho vybíráte Petipovy balety, které se rozhodnete uvádět v původní verzi?
Tady spíš vybírají divadla podle možností a trendů. Někdy se stane zázrak a je možné uskutečnit vysněný projekt tak, jako to bylo teď s posledním baletem Petipy. V některých baletech, jako Spící krasavice nebo Don Quijote, jsme se snažili s Medveděvem vrátit některé scény, pantomimu, čísla, která z nějakého důvodu zmizela. Poslední dobou pracujeme častěji jako tým a spoluautoři, i když samozřejmě choreografem je z velké většiny Vasilij a já se mu snažím být oporou, konzultantem a maximálně mu pomoci během vzniku choreografie a potom představení dotáhnu kvalitním nazkoušením.  

Co je podle vás u rekonstrukce Petipových baletů nejdůležitější? Z čeho vycházíte?
Upřímně řečeno netroufám si nazývat naši práci kompletní rekonstrukcí. Podle mě s Medveděvem vytváříme velmi uvěřitelnou stylizaci Petipy, ovšem podle dnešních možností tanečníků a estetického vnímání. Ze zkušenosti vím, že 99 % odborníků nepozná, že je to Medveděv a ne Petipa, což mě vždy pobaví. Odrážíme se od dostupných informací. Většinou je možné najít historické návrhy dekorací a kostýmů a klavírní výtah, v lepším případě rovnou celou partituru. Někdy existují taneční notace, které jsou ovšem možná určitou inspirací, ale není možné přesně obnovit všechny pohyby, jelikož většinou nejsou dokonale zapsány.

Chystáte v nejbližší době nějaký nový projekt?
Momentálně se snažím trošku odpočívat, neboť v podstatě od března, kdy jsme začali s nastudováním nové verze baletu Esmeralda pro Chorvatské národní divadlo ve Splitu, jsem se nezastavil. Zpestřením pro mne a pro Vasilije byl balet Sen Piláta na motivy Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Premiéra se uskutečnila v Sofii v Národním paláci kultury ve spolupráci s baletním souborem Státní opery Stará Zagora. Bylo to něco úplně jiného, spíš bych to nazval takovým tanečním muzikálem. Premiéru natočila bulharská televize a měla ohromný ohlas u diváků i odborníků. Byl to první originální bulharský balet po 40 letech, tudíž i velká událost. Poté následoval Kazachstán, o kterém jsem již vyprávěl. Doufám, že příští rok přinese neméně zajímavé projekty.

Stanislav Fečo
Vystudoval pražskou Státní konzervatoř, studia ukončil v roce 1990 a ještě v tomtéž roce se stal sólistou baletu Národního divadla. Od roku 1992 pracoval v Rusku jako hostující sólista v mnoha baletních divadlech a souborech (Petrohradský klasický balet, Ruský balet, Divadlo choreografických miniatur, Divadlo Musorgského, Ruské státní baletní divadlo, Moskevský komorní balet). Stanislav byl partnerem předních ruských balerín. Účastnil se také mnoha významných baletních festivalů a galavečerů (Glasnost Ballet s hvězdami Kirovova a Velkého divadla – USA 1991, Notte di Stelle v Cagliari 1996, 1997 a 1998, Hvězdy Petrohradského baletu – JAR 1998, USA 2000 a další). Od roku 1997 opět pracoval jako sólista v Národním divadle v Praze, nejdříve v nové inscenaci baletu Romeo a Julie, posléze také v mnoha dalších představeních. Jeho repertoár zahrnoval všechny velké role klasického repertoáru, jako jsou Princ v Louskáčkovi, Labutím jezeře a Šípkové Růžence, Oněgin nebo Albert v Giselle.
Stanislav Fečo získal Cenu R. Nurejeva v Kazani v roce 1993, v roce 1999 získal Cenu Philip Morris Ballet Flower Award jako nejlepší tanečník České republiky, v květnu 2000 byl v USA odměněn cenou Pushkin Legacy za interpretaci Oněgina. Za tutéž roli byl u nás již o rok dříve nominován na Cenu Thálie. Zúčastnil se také řady zahraničních turné po Evropě, USA, Asii i Africe. Od roku 2002 působil v Národním divadle jako baletní mistr. Poté vystudoval choreografii na Akademii ruského baletu v Petrohradě. S Vasilijem Medveděvem spolupracuje na uvádění Petipových baletů v jejich původní verzi. Fečo s Medveděvem připravili Louskáčka a Korzára pro brněnské Národní divadlo. Tato tvůrčí dvojice nastudovala v letošním roce také novou verzi baletu Esmeralda pro Chorvatské národní divadlo ve Splitu.

Zdroj: ND, Taneční aktuality