Andrea Opavská o Gossipu, nominaci na Thálii a České taneční platformě

Andrea Opavská. Foto Archiv Národního divadla

Autor Daniela Machová

Andreo, veliká gratulace k nominaci na Cenu Thálie! Jaké byly první dojmy?
Pro mě to bylo velké překvapení. Nesmírně si té nominace vážím a cítím to bez jakékoli skromnosti jako ocenění celého inscenačního týmu v čele s Lenkou Vagnerovou a samozřejmě ostatních interpretů Gossipu. Gossip je kolektivní záležitost a myslím si, že výkony nás všech jsou tam velmi vyrovnané.  

To sice ano, ale něco za tím musí být, proč vybrali právě tebe. To nebude jenom o ocenění celé inscenace. Jak vůbec nominaci na Thálii vnímáš?
Svou nominaci vnímám i na jiné úrovni, a to jako ocenění českého současného tance, který se rozvíjí mimo soubory kamenných divadel. V třiadvacetileté historii Thálie se to událo jen v několika málo případech a kromě Nataši Novotné tuto cenu nikdo z „alternativního“ prostředí současného tance nezískal. Přitom v zahraničí jsou kvalita mnohých českých inscenací a profesionální úroveň interpretů souborů, např. LV&C, VerTeDance, ME-SA, Farma v jeskyni, Nanohach či Spitfire Company, paradoxně vysoce hodnoceny už dávno. U nás stále ještě bojujeme s tím, za jakých podmínek musí probíhat tvorba. Nemáme možnost kontinuálně pracovat.  

Jaké si dáváš šance na získání ceny?
Já o tom vůbec takto neuvažuju. Když se točil medailonek k Thálii, tak se mě ptali, jestli je pro mě Thálie ta „meta“. Není. Pro mě je v životě metou vychovat z dcery dobrého člověka a metou v práci mít ještě příležitosti k setkání se zajímavými a inspirativními lidmi, být součástí tvůrčího procesu, který probíhá v příjemné atmosféře, zanechat alespoň nepatrnou pedagogickou stopu ve svých studentech, ale ne primárně shromažďovat ceny.  

Gossip nebyl vybrán odbornou porotou na ČTP, což bylo vzhledem k velmi pozitivním diváckým a i kritickým ohlasům velkým překvapením. Pro mě jste byli dokonce jedni z jasných favoritů na Inscenaci roku, která se v rámci ČTP uděluje. Jak si to vysvětluješ?
Když jsem si výsledky nominací na ČTP přečetla, tak jsem se sama sebe ptala, jestli to ve mně vyvolalo nějakou emoci, jestli se cítím uražená, překvapená, zklamaná, nebo nazlobená. Žádná z těch emocí se nedostavila. Myslím si, že jakýkoli „výběr v rámci umění“ je projevem subjektivního názoru, konkrétního estetického vnímání nebo společně dohodnutých preferencí dané odborné komise, co podpořit v rámci české současné taneční scény. Její členové vyjádřili svůj názor, tak jako to udělala i divácká porota. 

Čím je pro tebe Gossip?
Gossip patří mezi inscenace, které jsou podle mého názoru (i ten je subjektivní) velmi invenční po stránce choreografické, jsou hudebně jedinečné, interpretačně náročné v udržení pohybových kvalit a vzájemné napojenosti tanečníků. Podle dosavadních ohlasů a reakcí právě tyto momenty zaujaly mnohé z odborné veřejnosti i laického publika. Je to fyzické divadlo, které pro mě osobně patří k dalším „Vagneřiným“ výzvám. Když to porovnám s ostatními jejími projekty – La Loba, Jezdci a Mah Hunt –, je Gossip opět jiný. Ačkoli se člověk na jevišti objevuje a zase mizí, má každá postava svůj charakter, ale zároveň prochází i určitým vývojem. Nejde o uzavřené obrazy, do nichž člověk vstupuje s různou atmosférou, v různých postavách a v různých rolích, jako je tomu v Jezdcích. Gossip na mě jako interpreta klade daleko větší herecké nároky, je nutné udržet roli i jinými výrazovými prostředky, než jsou jen pohybové, a přitom stále respektovat fyzický prožitek dané situace.  

Jsi tanečnicí, která na jevišti disponuje nejen výbornou technikou, ale právě i dramatickým výrazem. Kde se to vzalo? Vedl tě k tomu někdo, nebo je to ten otázka nějakých vrozených vloh?
Je pravda, že ona „divadelnost“ byla vlastní i Tanečnímu divadlu Zóna Lenky Dřímalové, v němž jsem kdysi v Ostravě začínala. Inklinovali jsme spíše k pohybové sdělnosti než k abstraktnímu tanci, který se opírá o technickou dokonalost. Určitou teatralitou však „trpíme“ všichni v rodině. Byl to hlavně tatínek, který chtěl původně studovat herectví. Neumíme se doma vyjadřovat bez emocí, což je občas náročné.  

Pravou hereckou polohu sis vyzkoušela v seriálu Atentát, který je pokračováním Expozitury. Jak ses k této roli vlastně dostala?
Byla to právě La Loba, pro mě i z tohoto hlediska osudná role. Její generálku fotografoval David Musil a z našeho povídání vyplynulo, že je kreativním producentem, který právě připravuje druhou řadu Expozitury, a že momentálně hledají někoho na casting. Řekla jsem, že nejsem herečka, a pustila tu informaci z hlavy. Nicméně za pár týdnů, když jsme účinkovali s Jezdci na Fringe Festivalu v Recklinghausenu v Německu, mi po několika odmítnutých telefonátech z neznámého čísla přišla SMS, abych se dostavila na casting pořádaný režisérem Jiřím Chlumským. Vnímala jsem to jako něčí legraci. Tereza Voříšková mě však tehdy přesvědčila, abych na casting šla, protože taková nabídka se neodmítá. Poslechla jsem ji. Důvodem, proč si mě vybrali, bylo podle režiséra to, že mám svaly, umím rychle běhat a nikdo mě nezná.  

Co ti tato herecká zkušenost přinesla?
Byla to náročná a obrovská škola, jedinečná zkušenost, ale i setkání s nádhernými lidmi, s nimiž jsem v kontaktu dodnes. Přišla jsem jako tabula rasa, do té doby jsem natočila jen dva pětiminutové taneční filmy se studenty FAMU. Celou dobu jsem bojovala se stydlivostí. Navíc postava, kterou jsem v Atentátu měla ztvárnit, byla mým téměř povahovým opakem. Nejpřirozenější je pro mě komunikovat prostřednictvím pohybu, často celého těla, ale kameru zajímají v projevu nenápadné detaily. To, o co jsem se mohla s jistotou opřít, co je mi vlastní, mi bylo odebráno. Musela jsem si hledat jiné cesty a navíc za pochodu.  

Chtěla by ses herectví věnovat i nadále?
Moc mě to láká. Fascinuje mě, jak se s velmi jemnými výrazovými prostředky dá vytvořit nepřeberná škála emocí, citových a fyzických stavů těla. Jsou to drobné „tělesné“ nuance, které umí navodit představu úplně jiného psychického rozpoložení. Je to něco, co bych chtěla více prozkoumat, do čeho bych chtěla proniknout. Možná to souvisí i s jistou osobní životní zkušeností. Člověk život nejen prožívá, ale od určitého věku je schopen ho z nadhledu pozorněji nahlížet a uvědomovat si pestrost jeho barevné škály.  

A poslední otázka: Na čem nyní pracuješ a co tě čeká v nejbližší době?
Nyní „pohybově“ spolupracuji na Brechtově inscenaci Baal, kterou ve Švandově divadle režíruje Marek Němec. Rýsuje se možná další interpretační spolupráce s Lenkou Vagnerovou v opeře v ND. Pravidelně hraji představení LV&C, především v La Fabrice a v divadle Ponec. Učím na HAMU, ve studiu Emotions nebo v rámci Archa.labu. V Divadle Minor repetuji Robina Hooda. Oproti poslednímu půl roku mám pracovně diář zaplněný jen nepatrně, plný je však časem, kdy mohu být se svou dcerou.

Mgr. MgA. Andrea Opavská, Ph.D., vystudovala historii a filozofii na FF UP v Olomouci a pedagogiku tance na HAMU v Praze, kde loni dokončila doktorské studium na taneční vědě. Působí jako pedagog současného tance na katedře tance na HAMU a externě i na KALD. Je členem souboru LV&C, ale s Lenkou Vagnerovou úzce spolupracuje i na jiných projektech. Jako interpret se představila v choreografiích Nanohach, VerTeDance, ME-SA, DOT504, Mirky Eliášové, Lenky Dřímalové, Rasmuse Ölmeho. Podílela se na pohybové spolupráci v představeních s režiséry, např. Štěpánem Páclem, Martinem Stropnickým, Martinou Schlegelovou nebo Markem Němcem.