Andrea Opavská: Každý projekt pro mne bývá zajímavou výzvou

Andrea Opavská.

Byla jste oceněna mezinárodní porotou letošní České taneční platformy jako Tanečnice roku. Určitě máte velkou radost. Jak sama reflektujete toto ocenění ve vztahu k představení La Loba a k choreografce Lence Vágnerové?
Samozřejmě, že mám radost. I když je to individuální cena, vnímám ji spíše jako ocenění celého představení. Postava Loby je vystavěna na dualitě se svým všudypřítomným alter ego, které je její neodmyslitelnou součástí a bez kterého by nebyla celá. V představení je tato paralela vyjádřena zvláštním spolubytím pohybu a hlasu na jevišti. Uvědomuji si, jak charismatický zpěv Jany Vébrové je nepostradatelný pro mne i celkové vyznění pohybových sekvencí. Dalším důvodem je komplexnost tohoto představení ve smyslu vyváženosti a vzájemné souhry jeho jednotlivých složek (hudební, scénografické, světelné, zvukové i taneční), které se podařily Lence velmi citlivě sladit.

Tančíte s několika soubory, ale vaše domovské právo je u Lenky Vágnerové?
Domovským právem bych to nenazývala. S Lenkou jsme se poprvé setkaly před šesti lety a po tříleté odmlce mne oslovila znovu do svého pilotního projektu Jezdci pro nově založený soubor Lenka Vágnerová & Company. Lenka je nesmírně tvůrčí, pracovitý a inspirativní člověk s přesnou choreografickou vizí a citem pro detail, což je ojedinělé propojení. Dokáže odkrýt pohybově-herecké schopnosti interpretů a zároveň je posunout do různých kvalit, představit je v jiném světle. To jsou důvody, pro které si jí vážím, proč s ní ráda spolupracuji a chtěla bych i nadále. Podstatné pro mne a náš vztah je, že k tomu, co a jak každá z nás dělá (a to i mimo soubor), máme vzájemný respekt.

Jak spolupracujete? V La Lobě jsou jednotlivé party rozsáhlé… Nechá vás něco improvizovat, nebo samostatně dodělat?
Lenka má jasnou a promyšlenou představu. Je vždy připravená i v krokových kombinacích, které sama staví a ukazuje. I když byla při tvorbě La Loby těhotná, pracovala stejným způsobem. Přesto se v choreografické struktuře Jezdců, La Loby nebo Mah Huntu vždy objevují také improvizované pasáže na základě přesně daného principu, například scéna „vykostění“.

Máte za sebou mnoho interpretačních zkušeností na půdě současného tance, v jakém pořadí nebo závažnosti byste seřadila své taneční role a další divadelní příležitosti?
Neumím sestavit seznam prioritních choreografií a ani nemohu říct, že představení, která jsem dělala před deseti lety, jsou pro mne méně důležitá než ta, která dělám nyní. Každý projekt pro mne bývá zajímavou výzvou, která přišla v určité fázi pracovního nebo osobního života. Pokaždé mi něco přinesla – posun ve způsobu uvažování o věcech či pohybu, setkání se zajímavými lidmi, otevření dveří do jiných oblastí… Naštěstí tou hlavní motivací, „proč vstoupit do projektu“, vždy mohl být – a byl – pouze můj vlastní zájem.

Jak jste vlastně s tancem začínala? Možná málokdo ví, že jste vlastně dvakrát magistrou, že máte vystudovanou nejen HAMU, konkrétně obor pedagogika tance, ale i historii a filozofii na Univerzitě Palackého v Olomouci…
Pocházím z Ostravy, kde jsem dlouhá léta tancovala a spolupracovala i na různých divadelních projektech v souboru vedeném Lenkou Dřímalovou. Mezitím jsem vystudovala FF UP a začala učit současně na gymnáziu a Janáčkově konzervatoři. Brzy jsem však narazila na své limity a pochopila, že potřebuji vzdělání i v tanečním oboru. Odtud přirozeně vedla cesta do Prahy a tady jsem zatím zakotvila. 

Začala jste teď učit na HAMU, kde je podivně rozčeřená atmosféra po odchodu prof. Ivanky Kubicové. Co si myslíte o situaci na taneční katedře HAMU?
Odchod prof. Ivanky Kubicové je stále bolestivé téma a názory na něj mohou být různé. Nepopiratelným faktem je, a nikdo to nezpochybňuje, že se nesmazatelně zapsala do historie katedry, dlouhá léta ji profilovala a spoustu dnes běžných věcí musela pracně prosazovat. Jako málokterý člověk u nás v republice má přehled a názor na to, co se děje v tanci napříč žánry, a to jak ve světě profesionálním, tak i amatérském. Pro mě osobně má Ivanka Kubicová ještě jeden rozměr, a to je její obrovská lidskost. Je to vzácná kombinace a ten hlavní důvod, proč se na ni obracím, když jsem nerozhodná v některých věcech, a proč mi tam chybí.

Není to tedy nepříjemné učit tak říkajíc na jejím místě, když už tam nepůsobí?
Byla to právě Ivanka Kubicová, která mi vymluvila mé pochybnosti a podpořila v rozhodnutí přihlásit se loni do výběrového řízení na interního pedagoga současného tance na katedru tance HAMU. Z vlastní zkušenosti sice věděla a upozorňovala mě, že obecně vysokoškolský pedagog je profese v naší společnosti velmi podceňovaná, ale zároveň že je to jedna z cest, jak rozvíjet a „pomoci“ tanečnímu umění u nás. Věděla, že HAMU je pro mě citová záležitost a pedagogiku vnímám především jako poslání. Bylo to v době, kdy tam vyučovala a sama usilovala o doplnění pedagogického týmu. 

Zároveň vyučujete druhým rokem na DAMU na katedře alternativního a loutkového divadla (KALD). Jaký rozdíl je mezi studenty obou škol? Je přece velký rozdíl v možnostech studentů a i jejich cíle jsou odlišné…
Studenti KALD jsou budoucí performeři, zatímco studenti HAMU, které učím, se připravují na pedagogickou dráhu. Interpretační obor katedra tance postrádá. Rozdíl tedy vidím například v nedostatku společných tvůrčích hodin, které by studenty katedry tance přiměly k větší otevřenosti, vzájemné spolupráci, častější konfrontaci názorů a kreativitě. Na druhou stranu mají větší disciplínu. Myslím si, že pro obě fakulty by byla inspirativní a přínosná větší spolupráce v rámci společných workshopů a projektů, které by propojovaly studenty napříč AMU.

Jak byste to ale chtěla docílit, když jsou rozvrhy dost striktně dané? Každý workshop a vzájemná spolupráce jsou inspirativní. Z mých dlouholetých zkušeností je to v skrovném počtu týdnů semestru docela velký problém pro omezení vlastní výuky…
Domnívám se, že to závisí na otevřenosti a flexibilitě pedagogů, ale také na upřímném zájmu ze strany samotných studentů. Na toto téma a o konkrétnějších možnostech jsme nedávno už mluvili s vedoucím KALD Jirkou Havelkou. Důležité je promyslet a vytvořit zajímavý koncept, který by byl přínosný pro oba obory, a potom na něj získat grant. 

Je řada projektů, kde herci tančí, a to nemyslím muzikály. Co si myslíte například o spolupráci hereček Markéty Frösslové a Terezy Voříškové v Jezdcích – představení Lenky Vágnerové, kde tančí vedle vás a dalších profesionálních tanečníků? Stačily profesně a vybavením fyzicky náročné choreografii?
Myslím si, že jim na tomto projektu velmi záleželo a záleží. Tereza i Markéta jsou pracovité a zároveň mají v sobě velkou pokoru. Lenka jako choreografka jim dala důvěru a zbytek týmu se snažil pomáhat. Výsledkem je, že jsou v Jezdcích vynikající a nepřehlédnutelné, i když každá jinak. Obě za ten rok a půl urazily „v pohybu a ve smýšlení o něm“ velký kus cesty a za to mají můj obdiv.

Na čem pracujete teď? Máte před sebou nějakou další premiéru?
V dubnu jsem dokončila jeden dlouhodobější projekt a záměrně si dávám pauzu. Chtěla bych daleko více času trávit se svou dcerou, protože jí to dlužím a mně osobně „být s ní“ velmi chybí. Od poloviny července mne pak zase čeká maraton představení. Nejprve budeme hrát Jezdce, Mah Hunt a La Lobu v Praze v rámci mezinárodního projektu Divadelní Odysea pořádaného Šárkou Pavelkovou z ProFitArt, poté strávíme s Jezdci a La Lobou měsíc na festivalu Fringe v Edinburghu a koncem prázdnin jsme dostali pozvání na Tanzmesse do Düsseldorfu. To je můj program na nejbližší letní období. 

Myslím, že o tom moc nemluvíte, ale nedávno jste dokončila televizní seriál Expozitura 2, kde hrajete jednu z hlavních rolí…
Ano. Režiséra Jirku Chlumského zaujaly fotografie z La Loby a měl i tu odvahu postavit mne poprvé před filmovou kameru.