3x 3 otázky pro mladé choreografy projektu Occamova břitva

Nikol Šneiderová, foto: Jiří Thýn

Premiéra proběhne 23. ledna 2014… Jak jste využili čas a zkušenosti z provedení díla v předpremiéře?

Nikol Šneiderová: Několik dní před prosincovou předpremiérou jsem již měla možnost vyzkoušet si svou choreografii na jevišti divadla Ponec. Díky tomu jsem se mohla nad celým dílem zamyslet a více propracovat své představy. Jak už to zkrátka většinou chodí, i přes to pro mě ale bylo opravdovou generální zkouškou až samotné představení. Každopádně vánoční prázdniny, které následovaly, mi pak daly další prostor nad choreografií přemýšlet. Rozhodla jsem se ji lehce pozměnit. K této změně přispěla i trocha ohlasů, za které jsem opravdu vděčná, především od mé rodiny. Ta mi svou kritiku nastolí bez kompromisů.:-)

Šimon Kubáň: Předpremiéru jsem cítil jako „ukázku“ procesu tvorby, kdy choreografie byla v silném, emotivním, ale syrovém stavu. Teď po měsíci, s odstupem, mohu říct, že se nám samotná filozofie a odkaz mého díla vryly mnohem více pod kůži a nalezli jsme tu pravou podstatu. Avšak téma 2nd Chapter je velmi rozsáhlé – život, láska, náboženství, svoboda, seberealizace, změny, životní styl, naši andělé, naši démoni… Tyto věci nejsou nikdy stejné, jsou stále v pohybu. I proto bude každé představení jiné.

Paľo Kršiak: Urobil som malé choreografické úpravy, choreografiu sme čistili a nasávali hlbšie jej formu i obsah. Urobili sme malé zmeny vo svetlách a na jednom kostýme.

Jakým způsobem vás choreografická práce se souborem PKB posunula či ovlivnila?

Nikol Šneiderová: Choreografická práce s Pražským komorním baletem mi přinesla opravdu bohaté zkušenosti. Narazila jsem při ní na spoustu otázek, na které jsem si musela sama odpovídat. A cítím, že je to pro mě velmi užitečná škola, na které budu v budoucnu určitě dál stavět.

Šimon Kubáň: Určitě velkou výhodou a cenným plus bylo zajištění prostoru a času k tvorbě, světelného designéra, kostýmové návrhářky, propagace a samotné podpory ze strany PKB. Chtěl bych vyjádřit velké poděkování také technickému týmu divadla Ponec. Samotná práce mi napomohla nasměrovat se v cestě, po které budu kráčet.

Paľo Kršiak: Poprvé som tvoril niečo tak špeciálne pre viac ako tri ľudí, a to pre sedem tanečníkov. Za tú možnosť som veľmi vďačný. A posunula ma pre mňa už tradičným spôsobom, a to je uvedomenie, aby som ďalej robil to, čo robím… 

Co je podle vás na tvorbě choreografie nejobtížnější?

Nikol Šneiderová:
Nejobtížnější bod při mé tvorbě je pro mě nejspíš důvěra v tanečníky. Tím nechci říct, že jsem neměla dostatečnou důvěru ve své kolegy, ba naopak. Jen jsem byla doposud zvyklá svoji práci prezentovat převážně na sobě. Proto pro mě právě tohle byla současně asi ta největší zkušenost při tvorbě Intelektuála. Jsem zastáncem toho názoru, že opravdu vše je možné, jen se samozřejmě na některých věcech musí pracovat více a některé jdou snadněji, protože jsou již zažité. Pak už jen záleží na tom, jakým způsobem interpret převezme pohybový slovník choreografa.

Šimon Kubáň: Žít je občas obtížné, já každou novou práci beru jako výzvu. Nechám se vést intuicí a srdcem. Je pro mě velmi důležité mít intimní vztah s interpretem, je základním kamenem díla a mou součástí, je to ten, kdo bude prezentovat má slova svým vlastním výkladem. Vše je o vzájemné důvěře. Kdyby nebylo Jarky Janečkové, nebylo by 2nd Chapter.

Paľo Kršiak: Všetko okrem choreografie – to znamená: obecne možnosti, peniaze, tanečnici, priestory, kostýmy, svetlá a technika, produkcia… najťažšie je mať možnosť tvoriť, vďaka týmto všetkým a ďalším aspektom.