Zdravé tělo – zdravý tanec

Zdravé tělo – zdravý tanec

Autor Barbara Mikysková

Na základě odpovědí ze vstupního registračního dotazníku vyvstala témata svědčící o palčivosti daných problémů.  

Témata byla uspořádána do celkem šesti bloků a nejprve diskutována v menších skupinkách, jejichž účastníci je později v širokém plénu komentovali.

Pedagog architektem sebevědomí

Prvnímu bloku vládly dílčí otázky směřující především k psychickému zdraví a mentální práci. Dominovaly pojmy sebevědomí, sebereflexe a sebehodnocení. Jak rozvíjet pozitivní a zdravý přístup ve vnímání svých schopností a sebevědomí? S jakými individuálními potřebami se studenti často potýkají? A jsou v tanci a tanečním vzdělání hendikepem?

Mezi různými příspěvky se mihnul velmi zajímavý model:

Pedagog vychovává diváka + primárním divákem je rodič = pedagog může přes diváka/rodiče ovlivňovat a zpracovávat pocit úspěchu a sebevědomí tanečníka.

Mirka Eliášová, choreografka a pedagožka ZUŠ i HAMU, shrnula svůj názor na toto téma takto: „Tanec má potenciál k tomu vychovávat v dětech zdravý přístup k tělu, vnímat tělo pozitivně a přijímat ho takové, jakým jsme byli obdařeni. Možná to vnímám spíš u amatérského tance. V momentě, kdy přichází profesionální hledisko, je tlak mnohem víc směřován na tělo, které vytváří produkt, na výkon a výkonnost.“

V tomto i v ostatních blocích bylo téma nahlédnuto nejen z pohledu tanečníka, ale také pedagoga. V kontextu psychologie vyvstávaly otázky týkající se nedostačujícího vzdělání pedagogů tance v oblasti vývojové psychologie. Jednoznačně potřebná se ukázala otázka dalšího sebevzdělávání pedagoga v oblasti psychologie, zejména diagnostiky. A to nikoli s utopickým cílem (ještě více) rozšířit pole práce pedagoga na psychologa či terapeuta, ale směřovat jej k roli bytosti, která je schopná zaregistrovat problém a následně taktně, empaticky a vnímavě zareagovat.

Druhý blok stál na otázkách genderové problematiky. Diskutující se zde trochu víc zaměřili na roli pedagoga a na jeho schopnosti sebereflexe při zacházení s genderovými stereotypy a očekáváními. Dále také na schopnost vyučujícího vyhodnotit vhodnost dané taneční techniky po stránce genderové (například genderově specifikované figury v lidovém tanci, v klasickém tanci) a opět míru vzdělání pedagoga v oboru vývojové psychologie.

Probrány byly negativní aspekty momentů, kdy pedagog nevhodným rozhodnutím může přispět k motivačním problémům („ne všechny dívky chtějí/mohou být éterické tiché víly a ne všichni chlapci zvedači/stěhováci“) nebo ještě hůř: ke zraněním.

Z diskuse jednoznačně vyplynul požadavek/přání, aby pedagog byl méně předpojatý a poskytoval studentům tolerantnější a flexibilnější nabídku tvůrčí, umělecké seberealizace s ohledem na individuální a věková specifika. Lucie Charouzová, tanečnice a pedagožka ZUŠ, k tomu dodává: „Pedagog by měl nejdřív poznat sám sebe. Zda on sám řeší svoje stíny a jestli je náhodou nepouští dál. Je v pořádku dělat ‚chyby‘, jen je potřeba si je uvědomit a snažit se je neopakovat. Dovolit si více dechu, hravosti, autentičnosti a tvořivosti s respektem ke svému já (tělo, mysl, duchovno a emoce). Nechat se překvapovat.“

Svatá trojice: pedagog, žák a rodič

Třetí blok se stočil k choulostivým a mnohdy vlastně tabuizovaným otázkám (intimita, etika, fyzický kontakt). Možná právě proto zde bylo několikrát zmíněno téma otevřené komunikace vedené s taktem a empatií, konkrétně komunikace v rovinách pedagog–žák, žák–žák, pedagog–pedagog (kolega), pedagog–rodič. Ve všech čtyřech případech se zdá, že platí fakt, že čím dříve v průběhu tanečního vzdělávání se komunikace zahájí a čím otevřenější bude, tím lépe. Včasným zahájením dialogů lze naučit mladého tanečníka formulovat dojmy a případné problémy, tím je včas zaregistrovat a zabránit jejich prohlubování.

Zejména v dětském věku by měla probíhat komunikace na rovině pedagog–rodič (–žák). V tomto věku rodič (ještě) hraje v tanečním vzdělávání významnou roli. V dialogu s rodiči (ale i s žáky) by především nemělo chybět téma taktilních oprav (proč je třeba opravovat dotykem), vzájemného souhlasu a především důvěry. Dobré základy, které si tanečník v tomto ohledu vybuduje a zažije už v útlém dětství, si ponese dál a schopnost otevřeně komunikovat se mu bude hodit například při tanci s partnerem nebo v kontaktní improvizaci. Zejména v období puberty již komunikace přes rodiče z velké části přestává fungovat. V této věkové kategorii dominuje vliv pedagog–žák, případně žák–žák. Z pléna zazněly hlasy rodičů, že „rodič nemá šanci komentovat“, když se jedná například o vhodnost kostýmu nebo pohybového materiálu choreografie vzhledem k věku a vyspělosti žáků, o způsob verbální a neverbální komunikace nebo kritiky.

Proto se nejpozději zde dostává na pořad dne otázka kontroly. Tu v dětském věku určitým způsobem zajišťuje stabilní trojice pedagog–rodič–žák (v případě problému je velká šance, že se jeden z článků ozve). Jenže s dospívajícími žáky z tohoto mechanismu rodič vypadne a snáze dojde k dysbalanci. Zde se ukáže kvalita komunikace mezi pedagogy, případně na rovině pedagog–vedení školy. A může zafungovat mechanismus korekce, prevence vážnějších problémů či dokonce následků na psychickém zdraví mladých tanečníků.

Klíčový ale zůstává fakt, že fyzický kontakt je samozřejmý (návyk od úplných tanečních počátků) a je postaven na důvěře a komunikaci mezi všemi osobami v tanečně pedagogickém procesu. K těm by nezbytně měli patřit také spolupracující odborníci z oboru rehabilitace, fyzioterapie nebo masáží, kurzy na toto téma by pro taneční pedagogy měly být zásadní. „Pedagogická práce na konzervatoři obnáší slučování několika profesí v jedné osobě = taneční pedagog = specialista na danou taneční techniku + choreograf + fyzioterapeut + psycholog + výživový poradce... Pomohla by nám školení a přednášky uzpůsobené svou odborností na potřeby tanečního školství a vzdělávání,“ zdůrazňuje Iva Musilová, taneční pedagožka se zkušenostmi ze ZUŠ, taneční konzervatoře i vysoké školy.

Čtvrtý blok se věnoval tématu, které respondenti v úvodním dotazníku označili jako nejakutnější k diskusi a řešení: úrazy, prevence a rekonvalescence. Sara Puchowska, tanečnice, choreografka, cvičitelka a expertka na taneční medicínu, téma uvedla takto: „Pro mě osobně je zdravý tanečník takový, který zná své tělo, své limity a maxima po fyzické stránce, ale zároveň o sebe umí pečovat po stránce psychické: umí odpočívat, relaxovat. A také dodržuje vhodnou, pro ni/něj správnou dietu.“

Aktuálně velmi zřetelně pozorovatelný úkaz se projevil i v naší diskusi: co je možné ve sportu, není možné v kultuře, resp. tanci. Konkrétně podmínky pro rehabilitaci a kompenzaci zátěže, ohledy na rekonvalescenci a odborná podpora v oblasti medicíny jsou pro tanečníky nesrovnatelné s těmi u sportovců.

Na straně pedagogů se opět ukazuje kritický nedostatek vzdělání v tomto oboru. Počínaje znalostmi anatomie, fyziologie, základní diagnostiky problémů pohybového aparátu, znalostmi vývojových specifik věkových kategorií přes schopnost sestavovat tréninkové plány až ke struktuře lekce a významu jejích částí.

Ani na profesionální úrovni (konzervatořích), natož v rovině zájmové činnosti, nelze říct, že by fungovala spolupráce pedagoga se specialistou/lékařem. V důsledku toho příliš často nastávají situace přecházení a podceňování zranění nebo jejich předstadií. A na ně navazují vzorce chování, kdy se jedincům zdá atraktivní, chvályhodné a obdivuhodné prezentovat svá zranění (modřiny, puchýře…) a bolest při tanci brát jako samozřejmost a cestu k pokroku.

Pod nánosem těchto přístupů se v praxi setkáváme také s modelem strachu ze selhání, strachu přiznat slabost a únavu. Strach nahlas přiznat signály těla před spolužáky, před pedagogem, někdy i před rodiči bylo téma, které zaznělo během diskuse opakovaně.

Po procházce dalším blokem se tedy opět dostáváme k tématu rodičů a komunikace. Když už ne jinde, tak alespoň v oblasti tělesného zdraví by měla komunikace fungovat recipročním způsobem v již výše zmíněné trojici žák–pedagog–rodič, a to, pokud možno, od samých tanečních začátků.

Kreativní filtrace společenských trendů a norem

V pátém bloku jsme se věnovali vlivu médií, působení současného publika a schopnosti reakce a implementace trendů do tanečního vzdělávání. Není divu, že se centrum diskuse posunulo k velmi specifické aktuální situaci. Mezi fenomény, které distanční výuka do tanečního vzdělávání vnesla, byla zmíněna například možnost autentičtější tvorby a choreografické práce žáků a štědřejší časové možnosti pro zpětnou vazbu a analýzy. Paralelně s tím vynikla důležitost schopnosti metodicky relevantně, kriticky a konstruktivně přebrat a vhodně komentovat videomateriály ze sociálních sítí s cílem jednat v souladu s jejich tělesným, technickým vývojem, ale i s ohledem na vývojově psychologickou vyzrálost a schopnosti estetického vnímání. Johana Jonáková, tanečnice a expertka na sociální integraci, k tomu říká: „Je třeba nabourávat diskurz o povinné estetice v rámci tance. Nejde ani tak o současné trendy, ale o zastaralé stereotypy, které si vyučující přinášejí z doby vlastního studia.“ I v tomto kontextu vyplynula smysluplnost a důležitost komunikace s rodiči a jak najít vhodný způsob je informovat a případně zapojit do pedagogického procesu.

Kvalitní komunikace s rodiči je žádoucí i v kontextu vypořádávání se s hodnocením žáků (například také na přehlídkách, případně soutěžích).

Šestým blokem se vinuly otázky výživy, stravování v tanečním prostředí a s tím spojenými patologiemi body image a poruchami příjmu potravy. Zde se ukázal rozdíl v nazírání na problémy nejen z perspektivy studenta a pedagoga, ale zejména v rovině profesionální a amatérské.

Zatímco v oblasti profesionálních tanečníků na sebe nahlas upozorňují především problémy výživy (stravování na konzervatořích – vhodné složení jídelníčku pro dospívající se zátěží na úrovni vrcholového sportu, čas a podmínky konzumace…), tak v oblasti amatérského tance se tichounce šíří a bují latentní poruchy příjmu potravy, tedy ty, které zvenčí téměř nelze zaznamenat, ale v psychice už dávno páchají dlouhodobou neplechu a málokdo by je tam, například na ZUŠ, čekal.

„Bohužel je to právě pedagog, kdo má v rukou rozhodnutí ohledně tematizace problematiky, tedy jestli, kdy, jak moc a hlavně jak bude se studenty o tomto neustále znova aktuálním tématu mluvit,“ argumentuje Barbara Mikyska, taneční pedagožka, autorka výzkumu poruch příjmu potravy u tanečníků.

Diskuse se dále orientovala na problematiku prevence poruch příjmu potravy a negativních faktorů ve vnímání obrazu vlastního těla. Právě nyní, když se studenti postupně vrací po dlouhé době izolace a redukce běžného, každodenního pohybu na taneční sály, se víc než kdy dříve ukazuje jako nezbytně nutná vnímavost, citlivost a taktnost ve vyjadřování ke studentům, ve formulacích týkajících se těla a také zvýšená pozornost vůči rizikovým faktorům (zrcadla, oblečení upnuté na tělo, srovnávání tanečníků a velikostí jejich kostýmů…). A i zde je většina zodpovědnosti opřena o pedagoga.

Superschopnosti pro zdravý tanec

Shrňme si: pedagog sice není ani psycholog, ani ortoped, není ani výživový poradce, ani kostýmní výtvarník. Přesto se ale někdy ocitá v situacích, kdy se zdá, že se od něj tyto kompetence očekávají. „Širokozáběrová superschopnost“ učitelů a učitelek nespočívá v obsažení všech výše zmíněných odborností, ale ve schopnosti situaci na tanečním sále pečlivě číst a eticky na ni reagovat.

V úplném závěru se řeč stočila na aktuální problematiku návratu studentů z covidové izolace na taneční sály. Zde diskusí prosvitlo také téma radosti z tance: „Děti se už tak těšily, až zase budou moct na sál a tančit!“ (A je jedno, jestli na ZUŠ, nebo konzervatoři.)

Přiznám se, že tématem radosti z tance se v mých očích jako by najednou samy zodpověděly mnohé otázky z celé diskuse. Jako by radost z tance, zdravý pocit radosti, vedl k autokorekci mnoha problémů. Takže: zdravé tělo = zdravý tanec.

Psáno z panelové diskuse 7. května 2021. Online setkání se konalo v rámci projektu Zaostřeno na tanec v režii Tanečních aktualit, ve spolupráci s NIPOS a za podpory Umělecké rady ZUŠ, Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hlavního města Prahy. 

Videozáznam z diskuse můžete zhlédnout ZDE: