„Výdech“ festivalu Natřikrát nabídl taneční filmy i fyzické divadlo
Umbilicus: O samotě a uspěchanosti života
V anotaci k dílu stojí, že se jedná o „tanečně divadelní představení o lapáliích mladého energického muže, který se pokouší najít přátele a zůstat věrný vlastním zásadám. Jak to ale udělat, když celý svět blázní a my taky?“…
V úvodní pasáži se autor a interpret v jedné osobě ocitá v roli velmi zaneprázdněné osoby, která hledá práci, přičemž jde o parodii na současný hektický způsob života, kdy se snažíme dělat co nejvíce věcí současně, ale ve výsledku nám to stejně k ničemu není. Atmosféra se ale promění, když performer rozmetá vše okolo sebe a začne tančit valčík s batohem. Ten se stane důležitou součástí představení: nejdříve si jej interpret nasadí na hlavu a změní se tak v podivné zvířete – obrovskou mouchu, posléze v aportovací předmět v tlamě psa, jenž navazuje kontakt s diváky, a ti na něj rozličně reagují. Hra skončí rvačkou, kde je batoh soupeřem a nakonec svého soka dusí. Břichomluva za zvuku klasické klavírní hudby se přelévá v akrobatickou pasáž a končí komickým dialogem s divákem, ve kterém se snaží navázat kontakt přes facebook, google plus, linkedin. Komedie pokračuje otázkou: „Kdo chce být můj nejlepší přítel?“ Náhodně se přihlásí mladá dívka, se kterou chce Golfier oslavit své nejlepší přátelství – jak jinak než – tancem… – čili opakováním pohybů na disko hudbu. Celý příběh končí telefonováním, kdy performer sbírá kontakty na sociální sítě, a na závěr si všechny možné otvory těla ucpe papírem.
Celé sólo vyznívá velmi aktuálně jako zesměšnění současného způsobu života a samoty v něm, kdy se marně snažíme navázat opravdová přátelství přes sociální sítě. Po interpretační stránce jak tanečně, tak i akrobaticky a herecky byl Golfierův projev velmi vyzrálý a ucelený, což je příslibem pro jeho budoucnost.
Večer tanečních filmů Ozvěny festivalu Nu Dance Fest
Festival uvedl kromě tanečních představení i Ozvěny festivalu Nu Dance Fest. I když byl večer 10. listopadu 2015 inzerován jako přehlídka tanečních filmů z bratislavského festivalu konaného od 4. do 8. listopadu, první tři projekty vznikly v jeho produkci a další dva patřily Filigránu. Jeden z nich byl promítnut ve večeru filmů této skupiny, na závěr se pak představily tři nové snímky studentů ateliéru autorského a fyzického divadla Divadelní fakulty JAMU.
Úvodní film s názvem Viesť a nasledovať v choreografii Zuzany Žabkové a režii Marka Valovčina byl zajímavou studií a hříčkou, která se postupně dynamicky rozvíjela od chůze v různých uskupeních, přes běh až k pohybové hře s dlouhým provazem, končící tanečnicemi v obrovské látce. I když příběh byl jednoduchý, film působil kompaktně a uceleně. Další snímek, Uletená pieseň choreografa Tomáše Krivošíka a režiséra Mateje Ferenčíka, se odehrával na hradě Červený Kameň a přecházel do prostředí opuštěné zchátralé továrny – oba světy propojoval tanečník na invalidním vozíku. Z promítnutých prostředí i pohybových omezení vyplývala samota, kterou v průběhu filmu evokoval i samotný text.
Snímky z festivalu Nu Dance Fest uzavřel The Trickling Expanse choreografky Hany Polanské Turečkové a režiséra Vladimíra Houdka. V úvodu se objevily záběry lidského těla – začaly u trupů tanečnic, pokračovaly švenkem na třící se prsty u nohou. Vystřídaly je obrazce a točivé pohyby mužského těla tanečníka na velké spirále či obrovská sukně interpretky s pohyby paží naznačujících spirálu v různých podobách. Nevšedně zapůsobily pohledy na výtvarně zajímavé obrazce snímané z ptačí perspektivy. Příběh uzavřel pád muže do tmy.
Následovaly dva filmy skupiny Filigrán. První z nich s názvem A Triptych of Relations and Silence v režii Tomáše Hlaváčka a choreografky Lucie Sendlerové se vyznačoval střídáním různých externích prostředí, od horkých pískovcových skal, přes bujnou jižní přírodu až k chladnému Severnímu moři. Zajímavé byly také způsoby filmování, například obraz otočený o 180 stupňů, kdy tanečnice ve skalách vlastně chodila obráceně po římse, nebo snaha umístit celé tělo tanečnice na hrot velkého kamene. Film se jevil spíše pohybovou studií.
Filmové dílo Vlněně se odehrávalo v bývalé textilní továrně. Počátečním objevováním prostoru a rychlým střídáním dynamických pohybů několika tanečníků jsou zákoutí tovární haly postupně využívána pro drobné a dynamické taneční etudy jednotlivých tanečníků, kteří se v závěru setkávají ve společných pohybových sekvencích.
První z duetů studentů DIFA JAMU pod názvem RGB režisérky Petry Bučkové a s choreografií Jazmíny Piktorové a Martina Šalandy byl nevšedním výtvarným pojetím, kdy se v bílém prostoru taneční technikou kontaktní improvizace vzájemně proplétalo tělo modrého tanečníka s červenou tanečnicí. Zahalené tváře vyvolávaly dojem naprosté anonymity a soustředění se na pohyby dvou lidských těl.
Druhé dílo, Paraziti, stejné režisérky a choreografů Viktora Černického a Kateřiny Plechkové bylo vtipnou groteskní etudou o medvědovi a zajícovi ve výtahu páternoster, do které jsou zahrnuti i návštěvníci budovy. Třetí režií Petry Bučkové a závěrečným dílem celého večera se stal kosmický duet na bázi kontaktní improvizace Too Wild Space for Love choreografů Tomáše Janypky a Marie Svobodové.
Psáno z druhé části festivalu Natřikrát – Výdech 4.–14. listopadu 2015, továrna MEZ a Kino Art Brno.
Natřikrát / Výdech – mezinárodní festival současného tance 4.–14. listopadu 2015, Brno
www.natrikrat.cz
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?