Úvahy nad psaním o tanci umožnily nahlédnout do povolání tanečních kritiků

Debata Úvahy nad psaním o tanci (Lucie Hayashi, Anette Therese Pettersen, Hild Borchgrevink, Petra Dotlačilová, Emily May, Sanjoy Roy). Foto: Michal Hančovský.

Autor Daniela Machová

Autor Lucie Hayashi

Témata týkající se procesu tvorby reflexí související s ekonomickým postavením kritiků předestřela moderátorka Lucie Hayashi pětici diskutujících. Taneční historičku a publicistku Petru Dotlačilovou, která díky své zahraniční badatelské kariéře nabírá zkušenosti mimo jiné ve Švédsku a Francii, v diskuzi doprovodila Emily May, britská kritička působící momentálně v Berlíně. Podmínky práce kritiků v Norsku přiblížila Anette Therese Pettersen a Hild Borchgrevink. Dámskou sestavu doplnil respektovaný britský kritik Sanjoy Roy.

Debatu otevřela očekávaná otázka, jak se hosté k taneční kritice vůbec dostali a nakolik je to v současnosti jejich hlavní pracovní náplň. Cesty k taneční reflexi vedly buď logicky přes vlastní taneční zkušenost, nebo oklikou z jiných spřízněných oborů, např. z literatury či muzikologie. Ukázalo se ale, že taneční kritika je pro mnohé z ekonomického hlediska spíše koníčkem, kterému se věnují ve svém volném čase. Hlavní zdroj příjmů přitéká z jiných prací, při kterých ale často dokáží zužitkovat dovednosti z publicistiky, případně z finanční podpory spojené s doktorským studiem či postdoktorským projektem. 

Stěžejní část diskuse se pak zaobírala překážkami a složitostmi, které život kritika provází. Vědí kritici, kdo jsou jejich čtenáři? Mají šanci to vůbec zjistit? Publicisté se shodli na tom, že sice tuší své „cílové publikum“, ale text píší vždy tak, aby měl přínos jak pro diváky, kteří dílo ještě neviděli, tak pro tvůrčí tým, kterému mohou verbalizovat své dojmy z uměleckého zážitku. Posluchače diskuze zajímalo, jak se recenzenti vyrovnávají s negativními reakcemi na své texty. Přestože některé reakce ublížených umělců osočujících kritiky z nepochopení uměleckého záměru dokáží dočasně demotivovat od psaní, publicisté jsou většinou z polemiky nadšení. V textech vyjadřují svůj subjektivní názor a vítají, pokud se k němu někdo jiný vyjádří. Všichni se shodli na tom, že je dobré, aby publicistiku doplňovaly také diskuze s diváky nebo umělci, které umožní lidem přemýšlet o tanci a umělcům verbalizovat své myšlenky.

Petra Dotlačilová poznamenala, že ale oproti diskuzím je psaný článek něco, co je zachováno jako doklad o existenci díla i do dalších let, jako historička mnohokrát čerpala informace o uměleckém dění právě z dobových recenzí a kritik – a umění, o kterém se nepsalo, jako by ani neexistovalo. Navíc recenze kromě popisu inscenace a názoru kritika obsahuje i informace o kontextu díla, který není snadno odhalitelný ani v případě, že se inscenace dochová například na videu.
Dobrý článek vzniká několik hodin, v nichž i zkušený autor váží každé slovo a výraz, tvoří ucelené dílo inspirované viděným představením. Sanjoy Roy se svěřil, že jeden text píše až dvanáct hodin, a Emily May potvrdila, že čím kratší a zhuštěnější má formát být, tím je to pro ni náročnější.

Náročnost kritické tvorby nás přivedla k otázce ohodnocení práce kritika. Věděli jste, že v Norsku existuje asociace kritiků všech uměleckých oborů, která stojí za vznikem doporučeného ceníku práce publicistů? Anette Therese Pettersen a Hild Borchgrevink vyzdvihly fakt, že se ceník týká všech uměleckých kritiků, od designu přes scénická umění všech žánrů až po literaturu nebo architekturu. Tím, že jsou všechny obory postaveny na rovnou úroveň, si nedovolí deníky nedodržet stanovenou cenu asociace. Potvrdily také, že v Norsku mohou žádat kritici o stipendia na podporu své práce, stejně jako umělci. I ve Francii existují jisté tarify, podle kterých jsou odměňováni psavci různých žánrů. Naopak v Británii píší někteří renomovaní kritici do online platforem zcela zdarma, takový je přetlak těch, kdo chtějí umění reflektovat i přes minimální podporu státu.

Přestože se honoráře v jednotlivých zemích liší, minimem by podle všech měl být alespoň desetinásobek minimální hodinové mzdy v každé zemi. Aby se tedy publicisté mohli taneční reflexí uživit, museli by publikovat minimálně jeden článek denně. A pokud by mělo psaní představovat alespoň čtvrtinu jejich příjmu, znamenalo by to psát o divadle minimálně dvakrát týdně po celý rok. I pokud by umělecká produkce byla v dané zemi a městě do takové míry bohatá, je psaní natolik autorský a tvůrčí proces, že je takové nastavení nemyslitelné. Stejně jako se umělci nemohou živit tím, že vytvoří určitý počet minut nové choreografie každý týden. Dobrý taneční kritik se musí také vzdělávat, číst o současném dění, chodit i na představení jiných žánrů, mít přehled.

Podmínky tedy nejsou v žádném případě ideální. Přesto všichni cítí, že to má smysl. Proto všechny panelisty spojují zkušenosti s vedením seminářů kritického psaní o tanci. Lektoři potvrdili, že zájemců o taneční publicistiku je stále dostatek. To, co způsobuje pláč nad nedostatkem dobrých kritiků v mnoha zemích, jsou právě podmínky, které mnohé talentované autory odradí. Zůstanou jen ti, pro něž je psaní takovou vášní, že si na ně najdou čas a prostor i mimo své běžné zaměstnání, a dokonce cíleně vyhledávají zkrácené úvazky v příbuzném oboru tak, aby se mohli své zálibě i nadále věnovat. Rekrutovat mladé autory tedy není žádný problém. Pokud obor najde způsob, jak je zaplatit a udržet si je, taneční kritika v Evropě opět rozkvete.

Odpovědi na další otázky naleznete na záznamu diskuse, která poskytla jedinečný prostor pro upřímné sdílení toho, co zatím zůstávalo skryto, o čem se minimálně v Českém kontextu dosud nehovořilo.

Psáno z panelové diskuze Reflection on Dance Writing konané dne 24. dubna 2022 v tep39. Záznam ke zhlédnutí ZDE.