Setkání s Filipem Barankiewiczem: „Celý život jsem dělal to, co miluji.“

V úterý 12. září 2017 se v kavárně Café Nona na Nové scéně Národního divadla v Praze uskutečnila komorní tisková konference, setkání nového uměleckého šéfa baletního souboru ND Filipa Barankiewicze s několika novináři. Sympatický bývalý sólista Stuttgartského baletu si našel čas ve svém přeplněném diáři, přispěchal z inscenační porady ohledně Marné opatrnosti, která bude uvedena v dubnu 2018, a po zodpovězení otázek opět chvátal do divadla, kde se konal casting do plánované říjnové premiéry Timeless. Během setkání bylo otevřeno mnoho pracovních i soukromých témat. Hovořilo se anglicky, ale Barankiewicz přiznal, že se snaží učit český jazyk. Má pocit, že dokud nebude mluvit česky, nemůže porozumět místní kultuře.

14. 9. 2017 reportáže

Filip Barankiewicz. Foto: Roman Novitzky

Autor Monika Čižmáriková

Neobvyklá, leč exkluzivní situace

Rodák z Varšavy se poprvé na pražské scéně představil v roce 2003 v díle Zkrocení zlé ženy po boku Terezy Podařilové. S aktivní taneční kariérou skončil v osmatřiceti letech v roce 2015, a jak se sám zmínil, často se ho lidé ptají, proč přestal tak brzy. Dodal k tomu: „Chtěl jsem skončit, když jsem mohl, ne když už bych nemohl. Není to podle mě fér, za prvé zabíráte místo někomu jinému a za druhé je hloupé takto klesnout. Tvrdě pracujete, abyste dosáhli nejvyšší úrovně, a najednou cítíte, že jste jako potápějící se loď. To nebylo pro mě.“

Barankiewicz se ujal řízení baletního souboru Národního divadla v Praze po Petru Zuskovi, jenž ho vedl patnáct let. O tom, že bude novým uměleckým šéfem, se rozhodlo již v prosinci 2014. Nový šéf tak mohl sledovat soubor dva a půl roku před svým nástupem a připravovat se na jeho převzetí. Tuto situaci zhodnotil sice jako velmi neobvyklou, ale naprosto exkluzivní, neboť řada věcí se řeší dlouhodobě. Proto již v roce 2015 začal plánovat a oslovovat choreografy na letošní sezonu 2017/2018. Ta se už odvíjí zcela v jeho režii.

Barankiewicz bere post šéfa jako velkou odpovědnost. Spolu s ním přicházejí samozřejmě změny, které mohou vyvolat různé rozepře. A tak se soubor ocitá ve fázi testování vzájemných hranic, což není nic neobvyklého, když někteří z tanečníků znají Barankiewicze jako interpreta nebo hosta. Jiné to je, když ho najednou vidí sedět před sebou jako šéfa.

Nové výzvy

Stav, kondici a postavení baletu ND Praha ve světě vidí Barankiewicz velmi pozitivně. Přiznal, že měl možnost postavit vlastně zcela nový soubor, jelikož řadě tanečníků skončily s odchodem Petra Zusky smlouvy, ale neudělal to. Do souboru vybral čtrnáct nových adeptů. Jako přednost pražského ansámblu označil národnostní různorodost, která je pro všechny výzvou a velmi zdravým soupeřením.

V následné diskusi se otevřelo téma odchodu Alexandra Katsapova z postu prvního sólisty baletu. Zatím za něho Barankiewicz nehledal náhradu a dodal: „Je lepší dát šanci celému souboru. Tanečník musí do nejvyšší pozice dozrát, dokázat, že je prvním sólistou. A to nějakou dobu trvá.“ V baletu Národního divadla jsou tedy nyní čtyři první sólistky a pouze tři první sólisté, což Barankiewiczovi nevadí. Ve střídání partnerů v zavedených párech naopak vidí profesní růst.

V této sezoně baletní soubor uvede tři premiéry: složený večer Timeless sestávající ze Serenády, Separate Knots a Svěcení jara (choreografie George Balanchine, Emanuel Gat a Glen Tetley), dále Marnou opatrnost (choreografie Frederick Ashton) a Slovanský temperament (choreografie Katarzyna Kozielska, Andrej Kaydanowský a Ondřej Vinklát). Ihned padl dotaz, zda na začátek sezony není Balanchinova choreografie příliš těžká. K tomu se Barankiewicz vyjádřil: „Hned na začátku sezony se tančila La Bayadère a to je náročné dílo. Náročnější než premiéra, která přijde za šest týdnů. Věděl jsem, že to soubor přivede po prázdninách zpět do formy.“

Druhá premiéra sezony, Marná opatrnost Fredericka Ashtona, se plánuje přenést na scénu Národního divadla se všemi detaily, jež měla při svém prvním uvedení v roce 1960. Tuto inscenaci vidí nový šéf jako další výzvu pro soubor ND. Zda bude zvát v letošní sezoně nějaké zahraniční interprety na hostování, zatím prozradit nechtěl.

Jednou z dalších věcí, na které se Barankiewicz těší, je otevření Státní opery Praha po její rozsáhlé rekonstrukci, ačkoli není jasné, kdy k němu dojde: „Je privilegium mít tak krásné prostory jako Národní divadlo, Stavovské divadlo a Státní operu. Myslím, že si to naši tanečníci ještě neuvědomují, měli by na to být hrdí.“

Filip Barankiewicz působil jako vyrovnaný muž. Nebyl to asi jenom dojem, který mohl vyvolat, když na dotaz na svůj splněný sen, odpověděl: „Nechci, aby to znělo arogantně, ale můj život je jako sen. Měl jsem kariéru, kterou jsem si nedovedl předtím ani představit, mám rodinu, což je podle mě to nejlepší, co mám. Mít ženu a dvě děti, tomu se nic nevyrovná. Celý život jsem dělal to, co miluji, a to je prostě čiré štěstí.“