Rebel, Niveau Stable, Manifest možností – Nu Dance Fest za sucha i za deště

Rebel. Foto: Barbora Dolinajová.

Vzdor těla a mysli

Představení s příznačným názvem vyzývá publikum k znovuobnovení postavy rebela – člověka, který vnímá rozpor mezi tím, kým je, a tím, kým by chtěl být, dává výrazně najevo svou nespokojenost, odlišuje se od společenského úzu a se silným vnitřním přesvědčením a s vírou v lepší zítřky bojuje za změnu stávající situace.

Na temné prázdné scéně A4 se objeví Vilma oblečená do celotělové teplákové kombinézy popsané heslovitými nápisy a rebelskými výkřiky. Kýčovité květinové náhrdelníky, které jí visí kolem krku, připomínají oranžové promo ozdoby jägermeister.

Jako čepel rozčísne ticho apel na hraně výhružnosti, arogance a ironie. Performerka v roušce předstoupí před publikum a promluví. V anglickém úvodu nesmlouvavě zdůrazňuje, co všechno se během představení smí a nesmí a jaká pravidla je nutné dodržet: „Máte roušky? Máte vypnuté mobily? Všichni jsme kolektiv, všichni tvoříme toto společenství. Cítíte se být součástí kolektivu? Musíte respektovat pravidla, nechci vidět žádné čouhající nosy z roušek. Protože pokud nebudete respektovat pravidla, nebudete součástí kolektivu. Nikdo nechce být mimo kolektiv.“

Zazvoní jí telefon. Rozhodne se, že ho vezme. Vzápětí názor změní a mobil využije jako kameru. Vysvleče se do spodního prádla a usedne doprostřed jeviště. Prsa jí zakrývají květinové řetězy. Telefon používá ke snímání nápisů a hesel na svém těle a natáčení je přenášeno na velké bílé plátno v pozadí scény. V zoomingu se objevují výkřiky jako „anarchy is another kind of organisation“, „individual and collective values are not antagonistic“, „the only kind of discipline is the self-discipline“.

Rebelii performerka proměňuje v osobní rituál, ve kterém získává přední místo hudba a pohyb (za kompletní zvuk je zodpovědný Rokas Petkevicius). Stejně jako každá generace měla své písně vzdoru, které vyjadřovaly únik nebo rebelskou pevnost (od Janis Joplin až po feministické punkové hnutí Bikini Kill či Pussy Riot), přichází také Pitrinaité s přehlídkou buřičských songů dnešní doby, tedy „těch, které se chtějí odlišovat“. Dá se však ještě mluvit o rebelství nebo buřičství ve výše definovaném smyslu slova?

Vilma si oblékne lesklé fialové kalhoty a ležérní černou mikinu s kapucí a stává se rapující rebelkou. Z reproduktorů začíná hrát Room song. Performerka tancuje a zahajuje absurdní bleskový rap, ve kterém se mezi nesrozumitelnými slovy a zkomoleninami cyklicky opakuje věta „I am in the room, room is in me“.

Rebelství, které bylo kdysi vnímáno jako provokativní forma protestu proti společenské, náboženské nebo politické situaci, se stává pózou, prázdnou formou, jež strhává pozornost sama na sebe a sama v sobě se cyklí. Ve zvukové smršti rychlých nesourodých vět pronikají hlasité výkřiky („Would you like some milliards if you have millions?“, „I am so pretty“, „You don’t love the system, but the system loves you“) a další provokativně laděné apely ironizující globalizační hysterii. Hudba přestává hrát, tanec ve stejně zběsilém tempu pokračuje dál.

Reproduktor se rozezní dalším songem. Everybody wanna be like me přináší hodně rychlého, směs těkavého i cíleného pohybu, otočky, pružné změny po vertikální i horizontální ose. Performerka chvílemi rapuje bez pohybu, jindy se hýbe beze slova, jako by dělala vše a nic zároveň, tělo předbíhalo mysl a forma se sarkasticky vysmívala obsahu.

Hudba nakonec ztichne, stmívá se, Pitrinaité v postavě rebela stojí v pozadí, černá kapuce jí zakrývá temeno. Pravou ruku má zdviženou a pěstí lehce pulsuje nahoru a dolu, jako by skandovala, z jejích úst však už nevyjde ani hláska. Celá scéna zešeří a ozvěna vitality zvuku i pohybu doznívá prostorem až do úplného setmění.

Projekt Rebel se do publika obrací s otázkou, co to znamená být rebelem v dnešní době, zda vůbec existuje způsob, jak vystoupit z konformity a do jaké míry je rebelie ovlivněná stavem izolace. Vilma Pitrinaité předvedla skvělou energickou a dynamickou show s důsledně propracovaným temporytmem, v němž velmi přesně skloubila slova s pohybem. Vhodně zvolila úvodní pomalé tempo, které se po celou dobu zrychlovalo. Performance v závěru vyeskalovala ve vulkán impulsů chrlícího akce a reakce, který prosytil ovzduší vůněmi tužeb, vizí a bdělého snění v kombinaci se smradem beznaděje a kyperpunkové dystopie a nakonec za doprovodu doznívajících explozí a repetitivního minimalistického pohybu pomalu vyhasínal.

Jako tekoucí řeka

Venkovní site-specific verzi svého autorského tanečního představení Niveau Stable představila slovenská choreografka Lucia Holinová. V projektu pro čtyři tanečníky ve dvou generacích se Holinová inspirovala plynutím neustále měnící se řeky Dunaj. Taneční performanci složila z obrazů setkání a vzdalování se, tu vážných, tu nepodstatných nedorozumění, vzájemné manipulace a proplouvání mezi vzpomínkami.

Dva páry v černých úborech (Lukáš Bobalík, Barbora Janáková, Renata Ptačin, Daniel Raček) přicházejí v rituálním průvodu do parku na Račianskom mýtě ke kruhové fontáně vedle záhonu s růžemi. Nad sebou nesou lehkou a splývavou vlnící se plachtu v příznačném tvaru modrého kruhu. Provázeni publikem a hudbou Vlada Holiny, v podobě minimalistických perkusí linoucí se z bezdrátového reproduktoru, plynule pokračují v chůzi mezi stromy v parku.

Modrý kruh položí do trávy na blízkou mýtinku několik desítek metrů opodál. Postupně jeden po druhém vnikají do ohraničeného prostoru kruhu. Nejprve na něj pomalu vstupují, potom svižněji, nakonec po kruhu přebíhají, přičemž se vždy všemi čtyřmi končetinami dotýkají modrého pole a dynamická akce vrcholí. Z floorworku se tanečníci dostávají do výrazových freezů ve stoje a jakmile jsou nahoře, tempo se zpomalí, téměř zastaví, jako když do řeky padne kámen a kolem se rozestoupí mírné prchavé kruhy. Vzápětí však přichází nová vlna energie, hudba se změní a poskytne nový impuls ke svižným kontaktním chvatům. Rychlé výpady a úniky, přibližování, sbližování a vzdalování se, skoky a zastavení, v nichž se zrcadlí nahromaděná tenze. Celá akce připomíná rozvlněné říční plynutí, chvílemi rychlé, záhy pomalé. Když se napětí nahromaděné vodní energie nakumuluje do maxima, v jeden okamžik přeroste za rytmu neustále se zrychlující hudby ve vířivý výrazový tanec v párech, který všechny zúčastněné silně vtahuje, podobně jako proud mohutného Dunaje.

Jako řeka neslyšně plyne, tak i čtveřice se potichu posune parkem dál. Přemisťuje se s modrou kruhovou plachtou po trávnících, organicky se na určitém místě zastaví, zatančí několik sólo výrazových a párových etud a zase se pohne o pár metrů dál. Modrý kruh symbolizuje nekonečný cyklus řeky Dunaj a jeho hladinu, která se vždy na chvíli zastaví, otevře, na moment ustrne a pak se opět uzavře pohlcujíc vše staré, vzpomínky, věci a možná i lidi samotné.

Čtyři profesionální a umně sladění tanečníci v nové venkovní site-specific verzi projektu Niveau Stable ukázali divákům nejen skvělou práci s objektem, dovedně provázaný výrazový tanec obohacený o akrobatické prvky, ale i nápaditou kontaktní improvizaci. Pokud tvůrcům nešlo o širší společenský přesah, získalo venkovní Niveau Stable zcela jistě pozitivní ohlasy díky lyrizované a technicky precizní taneční estetice inspirované poetickým obrazem Dunaje. Jen škoda, že představení muselo kvůli silnému dešti a bouřce skončit o dvacet minut dříve.

Generační konfrontace

Jeviště je úplně temné. Pouze stoličky ve tvaru kvádrů, na nichž sedí dvě starší postavy, svítí. Úzkou stružku před nimi, světelnou brázdu přetínající šířku jeviště, vyplňuje záplava malých průhledných kuliček připomínajících perly. Žlábek odděluje jeviště od hlediště a symbolizuje nesčetné možnosti porevoluční doby (tj. doby po roce 1989). V zadní části scény je zavěšený podélný pruh plátna, na kterém běží zhuštěně jako titulky dokumentační textová videoprojekce. Přináší neustávající sled dobových textů, záznamů a dat událostí, polistopadových politických vyhlášení a zveřejněných faktů o důsledcích mečiarovské privatizace a nástupu novopodnikatelů, čímž naznačuje rozsah a hloubku širokospektrální společenské destrukce.

Ve společensky angažované pohybové inscenaci Manifest možností choreografka a režisérka Petra Fornayová přímočaře nastavila zrcadlo současné slovenské i české společnosti. Představení uvedené v prostoru současné kultury A4 analyzuje dnešní sociální prostředí. Jedna běžkyně středního věku, dvě starší dámy a tři mladé herečky představují různé role. Prostřednictvím slovní demonstrace, rychlého pohybu i mlčení vyjevují osobní rodinné příběhy a manifestují úhly pohledů, z nichž se na revoluci a období po ní můžeme dívat a hodnotit jej. Herečky využívají univerzální jazyk a suše vyjevují tragické zlomy v životech svých postav, které silně poznamenal nástup predátorských podnikatelů.

V úvodu se všechny performerky zapojují do cyklického pozvolného běhu po obvodu jeviště. Každá volí jiné tempo, z nasazení je však patrné, že jde o běh na dlouhou trať. Následně obsazují tři kvádry nasvícené bílým světlem a rozmístěné po scéně. Kvádry rozčleňují prostor a fungují jako stanoviště i piedestaly pro tanečnice, které se mezi vyprávěním uchylují k běhu, výraznému tanečnímu a fyzickému projevu nebo zastavení, posazení či statickému výstupu na kvádr.

Ve vytrvalém pozvolném joggingu, který kontinuálně plyne po dobu celého představení, pokračuje pouze Soňa Macejáková, zosobňující dámu středního věku. Její běh je pomalý, lehký a neustávající. Zobrazuje vytrvalou snahu o splnění dávného snu – osvobození se.

Jana Machútová v elegantním černém sáčku sedí distingovaně ve středu prostoru v botách s podpatky i koleny u sebe a hází kuličky do osvětleného a nazvučeného žlábku. Vystupuje jako svědkyně dění minulého i současného. Krása její důstojnosti i nadhled, kterou vyvolává její dominantní statičnost, implikuje měřítko nadčasových a trvalých hodnot. Okolo Machútové se odvíjejí příběhy, obkružuje ji fyzický běh i metafyzický běh událostí a dějin.

Šedovlasá vypravěčka Libuša Puškárová, jež také zastupuje starší generaci, sedí poklidně a vyrovnaně na dalším kvádru. Její oblečení je jednoduché a prosté, pozoruje diváky a dění na jevišti. Působí jako moudrá stará paní, se kterou se život nemazlil a jejíž srdce je zjizvené, ale silné a bohabojné. Ve vhodnou chvíli bez dojímání odvypráví citlivě a věcně tragický příběh svůj i své sestry.

Aktivní, rychle běžící a vůdčí mladá vypravěčka Anna Čonková propojuje minulost s přítomností. Její koncentrované vyprávění je hlavní tažnou linkou, jež v sobě soustřeďuje rodinný polistopadový příběh. Čonková se osobně angažuje v textu i jej odosobněně konstatuje.

Silvia Sviteková se po scéně pohybuje rychlým, fragmentárním, neustále zastavovaným a opětně revitalizovaným pohybem, jako by se chtěla svobodně rozletět jako pták, jemuž však přistřihli křídla a nemůže vzlétnout a doletět tam, kam chce. Svou živelností a dynamickým rozervaným tancem symbolizuje bujaré mládí, které chce jít vpřed, chce něco změnit, ale v nepřehledné změti pravidel a zákonů vše válcujících, transnárodních sil tržního globalismu neví co, ani jak. Třetí z mladé trojice je zrzavá, nakrátko ostříhaná Soňa Kúdelová, která decentními a přesně rytmizovanými pohyby a gesty elegantně a systematicky doplňuje celý pohyblivý obraz a vyniká zejména při skupinových tanečních souhrách.  

Vyprávěný text je prokládaný pohádkou Sůl nad zlato od Boženy Němcové, připomínající, že sůl je pro život a zdraví nezbytná. Klasická pohádka nese morální ponaučení, že často opomíjené, prosté a všední věci jsou svou hodnotou pro život mnohdy důležitější než sebelepší šperk či drahá ozdoba. Sůl nad zlato je paralela k přeházenému žebříčku lidských hodnot. Symbolizuje dnešní absenci morálky a současný rozvrat etických a odvěkých lidskoprávních pravidel.

Logickou linku inscenace udržuje cyklická hudební struktura, vytrvalý běh po obvodu scény, fragmentární taneční pohyb, souvislý tok videoprojekce a zvuk dopadajících a kutálejících se průhledných kuliček do žlábku. Generační konfrontace tří dam důstojného věku a tří mladých žen vytváří zneklidňující nadčasové přemostění a významné zamyšlení nad tím, zda globalizace není jen totalitárním prodloužením logiky globálních finančních trhů na všechny aspekty současného života.

Ústřední hodnotou revoluce byla svoboda. V mnohých vyvolávala pocity solidarity, lidskosti, znovunabyté lidské důstojnosti a vzájemnosti. Našly tyto etické hodnoty místo v nově vzniklých porevolučních zákonech?

V Manifestu možností nás šest performerek vybízí k otázce, jaké je etické ukotvení svobody v dnešní době, ve světě globálního trhu se vzrůstající mocí nadnárodních firem. Názory, které tvořily východní blok, byly po revoluci přetvořené, aby vyhověly západnímu neoliberálnímu systému a podřídily se režimu uvolnění trhu, deregulace a privatizace. Globalisté, noví páni světa, nemají potřebu přímo vládnout. Úkolem spravovat záležitosti jejich jménem jsou pověřeny zdánlivě svobodné národní vlády, které jsou však v reálu zotročeny globálními „vyššími zájmy“, na jejichž finančních tocích jsou přímo závislé. Přislib svobody se zredukoval na bezbřehé volné tržní hospodářství, které vrhá jednotlivce do vynucené cizosti. Fyzická hustota populace začala významně převyšovat její hustotu morální a dalece přerostla absorpční schopnost lidské důvěrnosti a dosah přediva osobních vztahů. Výsledkem je rozpad lokálních vazeb a národní kultury. Inscenace Manifest možností rozehrává hru se skleněnými perlami svobody a věcně a bez patosu přináší nadhled a hluboké pochopení pro silné osobní příběhy, jež jsou pro období po roce 1989 symptomatické.

Psáno z představení 12. a 13. srpna 2020, Nu Dance Fest.

Rebel
Autorka a performerka: Vilma Pitrinaité
Zvuk: Rokas Petkevicius
Video: Zoltan Molnar

Niveau Stable
Režie a choreografie: Lucia Holinová
Tanec a pohybový materiál: Lukáš Bobalík, Barbora Janáková, Renata Ptačin, Daniel Raček
Hudba, scéna: Vlado Holina
Námět a dramaturgie: Zuzana Očenášová Vasičáková
Kostým: Veronika Keresztesová

Manifest možností
Režie, koncept, texty, choreografie: Petra Fornayová
Interpretace: Anna Čonková, Soňa Kúdelová, Soňa Macejáková, Jana Machútová, Libuša Puškárová, Silvia Sviteková
Dramaturgie: Peter Šulej
Video: Boris Vitázek
Hudba: Ambróz Šulej, Rage Against The Machine, Ernst Busch, Mireille Mathieu, Birds Built Nests Underground, Carlos Puebla
Scéna: Petra Fornayová, Boris Vitázek
Kostýmy: Iveta Haasová
Premiéra: 17. 11. 2019