Ostrava a Olomouc představily svá Balet Gala

Labutí jezero (Sawa Shiratsuki, Sergio Méndez Romero). Foto: Serghei Gherciu.

Jarní období se stalo oblíbeným časem baletních galavečerů a přehlídek toho nejlepšího z repertoáru nejen kamenných divadel. Letošní rok nebyl výjimkou. V poměrně těsném sledu za sebou představila svá Balet Gala Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a Moravské divadlo v Olomouci. Oba večery se v mnohém podobaly, přesto měl každý z nich svůj osobitý ráz. Jejich program odrážel aktuální repertoár obou divadel i provázanost s dalšími soubory, včetně těch zahraničích. A v obou případech vsadili organizátoři na neutuchající kouzlo klasického tance, přičemž ponechali prostor pro styl moderní a současný.

Domácí i zahraniční hosté

Olomouckému Balet Gala předcházela řada očekávání – jednalo se o první akci podobného druhu pod uměleckým vedením Michala Štípy a diváci se mohli těšit na jedno z jeho posledních vystoupení s Nikolou Márovou. Štípa svou úspěšnou taneční kariéru v Národním divadle v Praze před časem ukončil, rozhodl se však objevit se ještě jednou v rolích, díky nimž se etabloval jako danseur noble.

V Ostravě je baletní galavečer stálicí programu už několik sezón a jeho letošní formát se od předešlých ročníků příliš nelišil. Ukázky ze stávajícího repertoáru baletního souboru se střídaly se vstupy domácích i zahraničních hostů, převážně ze sousedního Polska a Slovenska, ale také ze Španělska.

Jak už bylo řečeno, ostravskému i olomouckému Balet Gala vládl klasický tanec, nejčastěji v podobě oblíbených pas de deux, která jsou základním stavebním kamenem velkých baletů 19. a 20. století. Tanečníci v nich mají možnost ukázat technickou bravuru jak v partnerské práci, tak v sólových variacích. V Ostravě jsme měli možnost vidět ukázky z ikonických baletů, jako je Labutí jezero, Spící krasavice, Esmeralda či Korzár, v podání umělců z různých souborů, ať už místního baletního ansámblu Národního divadla moravskoslezského, či Národního divadla v Praze, Slovenského národného divadla nebo souboru Polski Balet Narodowy. Jejich výkony byly na vysoké úrovni, a to nejen co se týče provedení choreografie, ale také jevištního výrazu a smyslu pro detail a charakter postav. Díky efektním a odvážným skokům a mnohočetným piruetám, které dominují závěrečným codám, si tanečníci vysloužili srdečné ohlasy diváků.

Od klasiky k současnosti

Olomoucké Gala vsadilo na baletní evergreeny od samého začátku. První polovina večera totiž patřila suitě z baletu Paquita, ve které se představili sólisté a sbor baletu Moravského divadla. Této nelehké choreografie se zhostili více než dobře a s velkým nasazením, ačkoli jsme přirozeně mohli vidět více i méně jisté výkony, převážně v sólových variacích. V druhé půli večera, podobně jako v Ostravě, přišly na řadu klasiky všech klasik – tzv. bílé pas de deux z baletu Labutí jezero a svatební pas de deux z baletu Louskáček v podání Nikoly Márové a Michala Štípy. Jejich dlouholeté společné působení na jevišti a vzájemné napojení bylo znát na první pohled, stejně jak radost (ale i dojetí) ze zřejmě poslední příležitosti si společně užít světla ramp. Dalších neméně známých tanečních čísel, jako je Pas de deux ze Spící krasavice a Dona Quijota či Grand pas z Bajadéry (ta je ostatně prvním celovečerním baletem, který Michal Štípa jako umělecký šéf s baletem Moravského divadla v této sezóně nastudoval), se opět zhostili sólisté a sbor olomouckého baletu. Je příjemné vidět, jak takové výzvy, jakou je právě Bajadéra, posouvají olomoucké tanečníky vpřed a je na nich znát, že si tyto příležitosti náležitě užívají.

Nesmíme zapomenout ani na další taneční žánry, které se na Balet Gala objevily. V tomto ohledu bylo ostravské Gala mnohem pestřejší, nabídlo choreografie neoklasické, například z dílny Krysztofa Pastora nebo Yuri Vámose, i současné, jako byla vystoupení interpretů ze špičkového španělského souboru Compaňía Nacional de Danza (ti přivezli například jeden z duetů Nacha Duata), ale i ochutnávky z nedávné premiéry ostravského baletu, složeného večera Vzlety a pády. V Olomouci jsme mohli vidět pouze dvě moderní čísla, a to duet Zrcadlení Petera Dedinského a duet, který si všude získává srdce publika – O Balcão de Amor Itzika Galiliho, s nímž se představili pro změnu tanečníci ostravští.

Obě Gala jasně odrážela směřování daných souborů – stylovou rozmanitost v Ostravě a zájem o klasické tituly v Olomouci, kde s novým uměleckým šéfem zavládla nová atmosféra. Adekvátní délka dvou hodin diváky příliš neuondala, a přesto obsáhla poměrně bohatou taneční přehlídku. V Olomouci příjemně překvapil rámec celého programu, tedy úvodní mluvené slovo a uvítání a závěrečná taneční děkovačka. Takovéto ukotvení v Ostravě bohužel chybělo.

Co ale působilo velmi rušivě v obou případech, byl hudební doprovod. Kvalitním tanečním výkonům neodpovídala často nevalná úroveň reprodukované hudby, která v případě galavečerů supluje živý orchestr. Občas zněla příliš potichu, jindy zase nahlas a troufám si říct, že s takovým doprovodem se dobře nepracuje ani samotným tanečníkům. Profesionálně připravený program tak pokulhával právě v této oblasti, ale doufejme, že to není neřešitelný problém do příštích ročníků.

Divácké uznání přišlo v podobě ovací vestoje v Ostravě i v Olomouci – jasnost sdělení a důraz na efekt, který v klasickém tanci vládne, stále funguje a fungovat bude, ať už jde o svátečního diváka (jichž galavečery přilákaly jistě mnoho) nebo o znalce. Své adresáty si, pevně doufám, našla také moderní a experimentální linka, protože úspěch dnes tkví právě v oné rovnováze mezi tradicí a progresem.

Psáno z představení konaných 17. dubna 2019, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava, a 23. dubna 2019, Moravské divadlo Olomouc.