Circus Loneliness (dadans). Foto: Libor Galia.
Nultý bod otevřel dveře návštěvníkům, kteří mohli jen nahlédnout a podle zájmu se vracet, ctít své tempo vnímání a nastavit si míru souznění s akcí nebo intervencí do prostoru. V kontrastu s předchozími lety festival metaforicky nabízel vzdušnější bubliny legitimizující individualismus a dbal o nápaditost až originalitu smyslové či multisenzorické aktivizace diváků. Zahajovací performativní instalace Circus Loneliness dánského uskupení dadadans umožňovala na základě konceptu Helle Bach a Siggi Óli Pàlmason návštěvníkovi vstupovat a pozorovat podoby samoty – osamělosti neomezeně po dobu tří hodin. V západním křídle Invalidovny, v zázemí Studia ALTA, se v komůrkách připomínajících i cely, v bývalých umývárnách nebo technickém zázemí rozehrávaly příběhy osamělých duší. Představitelé samoty sdíleli pocity s diváky skrze silné vizuální obrazy, někde vzájemně oddělení pletivem či mřížemi, jinde vydaní divákům všanc bez jakýchkoliv bariér. Například sama autorka Helle Bach ve smyčce pronášela monolog, diváci ji pozorovali skrze průzor ve dveřích, anebo zamřížovaným oknem vedoucím do spojovací chodby. Pod nohama měla umělý trávník, na nohou rudé dřeváky, sama v černém topu a šortkách kontrastovala s bílou zahradní lavičkou. Ve velmi křehce pronášeném verbálním projevu snižovala pořadové číslo imaginární řady čekatelů. Akcentovala slovo trpělivost a nuancemi ve svém proslovu dokázala magnetizovat naslouchající. Performer Lukas Blaha se hned vedle mezi zrezlými trubkami potýkal s ukotvením svých zápěstí a kotníků do konců pružných gum. Ty v industriálním prostoru vytvářely nesymetrickou pavučinu, v níž musel každým svým pohybem zákonitě uvíznout a hledat další východiska z naprosto neřešitelné situace. Fascinující poetika se otevřela i v pokoji s dámou v červených plavkách, hrající si s rudým nafukovacím srdcem uprostřed kovových drátů z odtočeného pletiva, anebo při pohledu na performerku stojící v úzkém průhledném tubusu s psí maskou namísto hlavy. I účastník se mohl spolupodílet na podobě tohoto site specific projektu, jenž se s kamennými prostorami Invalidovny velmi dobře sžil. Ve vybraných místnostech dostal šanci se z osamělosti vypsat či vymluvit nebo v ní jen pobýt. „Jen“ samotné sledování vývoje mnohovrstevnaté performance však poskytovalo dostatek hlubokých vjemů.
V obdobném módu z hlediska participace a práce se smyslovým vnímáním se opakovaně odvíjela komorní performance Lžička pod nos autora Nitishe Jaina a kolektivu pro jednoho až tři diváky. V minimalisticky vedené (převážně objektové) komunikaci se věnovali Erbenově Kytici. Divák, přesněji účastník, seděl sám u stolku omezený páskou přes oči, se sluchátky na uších oddělujícího od okolí a s rozevřenými dlaněmi přijímal podněty zvenčí, tekuté či sypké, teplé, voňavé a jiné a vytvářel si vlastní vnitřní příběh.
Třetí den festivalu uvedl oslavu mezinárodní pospolitosti a vzájemné pozornosti. Takové asociace probouzela volně plynoucí událost Y: The Ecology of Attention, realizovaná v příšeří Divadla X10 ve spolupráci s berlínským cyklem Montag Modus. Z umělců se představili Julian Weber (N) a Trigger Collective (CZ). Opět byl prezentován neuzavřený formát akcentující interaktivitu návštěvníků. Jednotlivci se například mohli začíst do spletence úvah o pomluvách, vyšívaných textů na tkanině zavěšené jako lanový kokon, pozorovat banner se šípem v srdeční svalovině či ulehnout na zlatá nafukovací lehátka, nasadit si sluchátka, zabořit zrak do stropu nad sebou a vyslechnout si zhruba šestiminutovou úvahu o ekologii, pozornosti, všímavosti doprovázenou videoartem. V určitých časech pak vyvřela na povrch organizovaná skupinová činnost komunikovaná uměleckými prostředky, nebo multimediální performance.
Nultý bod si za dobu své existence vybudoval renomé festivalu s odvážnou dramaturgií, která záměrně volila provokativní, šokující, diskutabilní formáty, které otevíraly pole k diskusi o propustnosti hranic divadla a performance, o vkusu a etice a které prezentovaly atypická zpracování aktuálních témat. Letos se první polovina festivalu zatím odvíjela v nekonfliktní komunitní atmosféře s úzkým záběrem na prožívání každého jednotlivého diváka – účastníka.
Psáno z 1. poloviny festivalu Nultý bod, 10. – 15. 7. 2021.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?