Natřikrát – Objevování světa skrze pohyb

You don’t need much space to dance (Emma Gioia, Pablo Pilaud Vivien). Foto: Petr Kačírek.

V prvním večeru, který se konal již 8. října 2016 v Divadle na Orlí, vystoupila taneční společnost Artyci se svou inscenací Pure. Pod vedením Milana Kozánka vzniklo představení bez příběhu, které si dalo za cíl zkoumat možnosti pohybu a vyjádření na scéně. Při tvorbě jevištních obrazů se tanečníci Radoslav Piovarči a Petr Ochvat spolu s choreografem rozhodli položit důraz na čistotu pohybu, jež se pro ně stala důležitější než slovo. V tvůrčím týmu zaujal své místo i hudebník Andrej Jurkovič, jehož citlivě elektronicky zpracovaná slyšitelná část performance se stala rovnocennou složkou. Hudba a tanec plynou paralelně vedle sebe a vytvářejí jevištní celek.

Choreografie se odehrává v minimalistickém duchu – jeviště je prosto jakýchkoli rekvizit a skýtá neomezený taneční prostor pro dvojici interpretů. V díle je patrné citlivé vnímání k pohybovým specifikům obou tanečníků, což je charakteristické pro práci Milana Kozánka. Nesnaží se interprety naučit svou choreografii, ale vychází z jejich přirozenosti. Jevištní tvar stojí na dvou rozdílných pohybových principech floorworku a výrazné práci horní části těla. V duetech navazují tanečníci spojení, ale nebojí se experimentovat ani s individuálním pohybem nezávislým na pohybu partnera.

Přechody jednotlivých scén předělují ticho a změny svícení, minimalistické party střídají pohyby maximálně využívající prostor i možnosti těla. Celá inscenace klade důraz především na taneční složku, nebrání se ani experimentace se slovem. To je použito v jakémsi zcizovacím efektu – tedy vystoupení z role „pohybujícího se tanečníka“ a vstoupení do role „tanečníka v zákulisí či v civilu“.

První večer festivalu se nesl v duchu hravosti, a přestože interprety byli muži, obešlo se představení bez velkých silových gest typických pro mužské duety.

Následující týden se v rámci festivalu na stejném jevišti představil další slovenský soubor – Divadlo Štúdio tanca z Banské Bystrice – se svou Očistou. Choreografka a režisérka Zuzana Ďuricová Hájková zde pracuje s představou očistného rituálu přinášejícího osvobození. Sáhla po hudebním doprovodu od Clauda Debussyho, který doplnila o současného experimentujícího multiinstrumentalistu Mateje Haásze. Ten má za sebou mnoho hudebních projektů a ve své tvorbě se soustředí na soudobou klasickou hudbu, jež propůjčila představení zvukově neotřelý zážitek.

Očista se odehrává v prostoru vymezeném napnutými textiliemi po stranách jeviště, jejichž transparentnost se proměňuje svícením. Prostor za látkami je využíván jako další scéna, nebo jako zákulisí, kam tanečníci odcházejí. Scénu tvoří i několik kusů kulatiny vertikálně umístěných v rohu jeviště. Tyto dřevěné kmeny symbolizují jakousi překážku, ale i bezpečí.

Choreografii tvoří několik obrazů oddělených zpravidla hudební změnou. Celá inscenace je pohybově postavena především na duetech. V nich převládá manipulativní pohyb, ve kterém je tanečnice jako loutka ovládána svým partnerem.

Manipulace vizuálně působí drsně a pohybově velice propracovaně. Stávající rozdělení rolí v duetu evokuje sexuální podtexty, posunuje tanečníky do nadřazené role a tanečnice naopak do role naivní oběti. Tomuto schématu přispívají i kostýmy, které zdůrazňují ženský a mužský princip. Tanečníci mají dlouhé kalhoty a košile s dlouhým rukávem, tanečnice jen šatičky, které v průběhu inscenace úmyslně odhalují klíny. Choreografie evokuje pocit strachu či stísněnosti a hudba dodává tajemnou a místy až nepříjemnou náladu.

Ani po závěrečném omývání tanečníků vodou v lavorech nepřichází katarze, nedochází k žádné patrné změně ani v pohybu, ani v hudbě, ani v ději. Nic se nemění – nepřichází úleva.

Třetí večer uzavírající festival byl vrcholem celé přehlídky. Přinesl netradiční pojetí pohybového a improvizačního divadla. Za konceptem francouzské produkce You don’t need much space to dance stojí členka souboru Les Joueurs Emma Gioia. Celé představení vznikalo v jednom z brněnských bytů při společném rezidenčním pobytu skupiny v létě roku 2015. Její členové – tanečníci, choreografové, herci a zpěváci – se rozhodli objevit toto město, podle kterého v minulosti náhodně, téměř dadaisticky (otevřená strana v atlase), pojmenovali jiný projekt.

Nová inscenace pojednává o Brně viděném očima cizinců. Nešetří diváky a s realitou experimentuje a různě ji uzpůsobuje. Mezi listováním v českých knihách a jejich podrobným „pročítáním“ se pomalu dozvídáme příběh jednotlivých rekvizit. Zpočátku se příběhy zdají reálné, pochybovat začínáme až při zjevných lžích pronesených s naprosto důvěryhodnou vážností – jako výroky „moře nedaleko Brna“ či „džungle, která město obklopuje“.

Oscilace mezi brněnskými historkami, politickými skutečnostmi a příběhy z ulic města se odehrává na velké posteli zaplněné knihami a jinými rekvizitami, ale především těly umělců spolu s figurínou. V rámci jednotlivých replik i přechodů tak samovolně vzniká kontaktní improvizace, která je dále rozpracovávána. Vrcholem performance je choreografie pod peřinou. Za doprovodu moravské lidové písně sledujeme pohybující se nohy a ruce, které zpoza ní vyčuhují.

V intimním bytovém prostředí se inscenace postupně samovolně začíná prolínat se skutečností a realitou přítomných diváků. Překračuje hranice mezi divákem a hercem – mezi divadlem a životem, nejprve skrze komunikaci, nakonec vybízí i k akci. Intimní atmosféra se prohlubuje a vyústí v přirozený závěr, kdy diváci i interpreti opouštějí společně dějiště inscenace – tedy pokoj, poté i byt – a pokračují ve vzájemném předávání informací při obyčejném posezení u piva.

Netradiční performance se stala osvěžujícím momentem festivalu, stejně jako brněnské kulturní scény, a přiblížila divákům další současný trend v oblasti současného umění. Skupina mladých Francouzů studujících své obory na různých místech Evropy se zabývá průzkumem těl v pohybu napříč rozličnými esteticko-politickými horizonty. Mají za sebou již několik představení na pomezí tance a divadla, která se odehrála v prostorech, jako je čerpací stanice, kino, farma, cirkus nebo byt.

Jejich koncepce experimentující s novými formami divadla, tance, improvizace, pohybu i netradičním prostředím zapadla do dramaturgie brněnského festivalu Natřikrát. Ten letos nabídl pestrou škálu konceptů tvorby a práce s lidským tělem.    

Natřikrát – 18. mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla
8.–22. října 2016  

Pure
Námět a choreografie: Milan Kozánek
Spolutvůrci a interpreti: Radoslav Piovarči a Petr Ochvat
Hudba: Andrej Jurkovič
Dramaturgická spolupráce: Ján Zaťko
Světelný design: Ján Čief
Premiéra 19. prosince 2015  

Očista
Choreografie a režie: Zuzana Ďuricová Hájková
Hudba: Claude Debussy a Matej Haász
Výprava: Marek Gašpar Šafárik
Světelný design: Ján Čief
Premiéra: 22. dubna 2016  

You don’t need much space to dance
Koncept: Emma Gioia
Produkce: Juliette Malot
Premiéra: listopad 2015