Zelená hora (Cie Fêtes Galantes). Foto: Dragan Dragin.
Městečko je v parné sobotní poledne vylidněné, jako by nic netušilo o nějakém festivalu. Průchod zámeckými hradbami mi ale situaci objasní: všichni obyvatelé jsou tady. Právě se na prvním nádvoří koná KoresponDance Battle 2023, scéna je tedy obklopená místní tancechtivou mládeží a jejich rodinní příslušníci fandí v publiku. Koutkem oka zahlédnu úryvek promyšlené partneřiny a plynulý floor work, za něž by se ani profesionální tanečníci nemuseli stydět. Improvizace streetařů nápadně připomíná contemporary dance jam session, s jediným rozdílem okamžitého hlasitého aplausu při zvlášť vydařeném momentu. Nadšení účastníků i diváků je nakažlivé a jen nerada se ubírám za cedulí průvodkyně k třetímu nádvoří, abych se ponořila do trochu jiné reality performance Šrámy/la débattue.
Stéphanie N’Duhirahe, švýcarská cirkusová umělkyně žijící v Praze, se viditelně v rámci rezidence se zámeckými zdmi sžila a nasála příběhy, které si šeptají. Během vyprávění o nejtěžších chvílích svých předků vede malou skupinku diváků různými zákoutími, které v parném dni poskytují překvapivý chlad, sbírá kameny, našlapuje na mech, vystrkuje údy z výklenků nad našimi hlavami, spouští se na laně mezi hradbami, vyhrabuje prsty kousky odpadávající omítky. Také zásluhou živého hudebního doprovodu Romana Džačara se ocitáme na půl hodiny v jiném časoprostoru našich společných pamětí. Cestou areálem zámku někdy zahlédneme jinou skupinku, která doprovází performativní procházku Ferst Dadler kráčí. Na první pohled není snadné odhadnout, kdo je performer a kdo divák, pohyby i linoucí se zvuky působí jako pozvánka k tomu, aby se k nim kdokoli přidal. Účastníky z řad veřejnosti a klubu seniorek doplňují sboristé i studenti tance. Společný zážitek z umělecké tvorby na chvíli rozezní některé z nádvoří, aby se opět posunulo dál.
Možnosti site specific, jaké zámek nabízí, nadšeně využila také holandská žonglérská skupinka Tall Tales Company. Inscenaci Square Two aktéři věnovali tentokrát ikonickému J. B. Santinimu a matematickým zákonům, které provází architekturu i žongláž. Diváky vybavili sluchátky a po úvodní komické předehře je vedli ze 4. nádvoří do útrob barokní konírny přes točitá schodiště, dlouhé chodby až po freskami vyzdobené prelatury. V každé místnosti předvedli jiné artistické číslo, precizně provedené a dramaturgicky propojené s konkrétním prostorem a vtipným audiokomentářem během přesunů. Mohli jsme obdivovat trajektorii vyhazovaných míčků z ptačí perspektivy, zadávat umělcům matematické kombinace k provedení i obdivovat choreografii žonglérského tria do rytmu znějících barokních melodií. Nálada bezstarostné hry, jakou soubor ve starých prostorech navodil, zahřála a polidštila zámecké chodby z historické zatuchlosti k labyrintu čekajícímu na nadšené prozkoumání návštěvníky.
Velkým lákadlem festivalu byl také nejnovější počin Elišky Brtnické Thin Skin. Systém lan zavěšený na dřevěných trámech zámecké jízdárny napovídal, že o závěsnou akrobacii určitě opět nebude nouze. Představení však mělo do tradiční cirkusové artistiky daleko a ohromilo dramaturgickým konceptem a jemným uměleckým tvarem, které nabízí.
Filip Zahradnický, Alžběta Tichá a Eliška Brtnická se soustředili především na jemnou práci s dlouhými, tenkými kovovými tyčemi, jejichž spleť vytvářela nejrůznější dojmy a obrazce. Myšlenky mi utíkaly od bičů, jejichž svist možná kdysi v jízdárně zněl, k proutkařům hledajícím vodu i tenkým liniím našeho osudu, od jehel bodaných pod kůži k oštěpům indiánů nebo rožni selecí pečínky i záchrannému lanu tonoucího. Připomínaly tenkou linii mezi životem a smrtí, na níž denně balancujeme jako provazochodci, křižovatky našich cest i stíny, které nás provázejí. Pomalý tok pohybů nepostrádal určitou rituální magii a light design Martina Špetlíka dodával náhodným i záměrně vznikajícím tvarům instalací výtvarnou hloubku. Se závěrečným zvratem diváci tísnící se v dusné jízdárně ani nedutali a dokázali, že nový cirkus, bez podmínky dechberoucí akrobacie, dokáže oslovit i regionální festivalové publikum.
Doba západu slunce patřila magickému výstupu na Zelenou horu, jejíž kapli rozezněly harmonie J. D. Zelenky v podání Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 pod taktovkou Diega Cantalupiho. Výjimečně citlivě, nevtíravě, hravě, a přitom magicky doplnila duchovní hudbu choreografickým ztvárněním francouzská choreografka, vracející se do Žďáru pravidelně, Béatrice Massin. Tanečníci ze skupiny Cie Fêtes Galantes se objevovali před oltářem i ve výklencích v prvním patře kaple a barokní spirálou v těle evokovali slavné katolické obrazy, čímž násobili dojem z hudby, aniž by jakkoli narušovali její spiritualitu.
Po sestupu z hory a svlažení hrdla místním vínem ale magie nepominula. Provizorní scénu na pivovarském nádvoří opanovalo francouzské duo Compagnie Monad, které v inscenaci Yin Zéro dalo ochutnat divákům kouzlo vířivého tance dervišů. V upnutých rolácích a dlouhých, těžkých sukních bez ustání třicet minut vířili a odhalovali kouzlo odstředivých a dostředivých sil působících na žonglérské míčky, části těla i sledující obecenstvo. To se ze zámeckého areálu, kde ještě probíhalo promítání tanečních filmů i party pod teplou letní oblohou, trousilo až kolem půlnoci.
V neděli jsem jen nerada opouštěla azyl kouzelného prostředí penzionu v kapli svaté Markéty, na jejímž dvorku jsem posnídala s francouzskou kulturní attaché. Dvacet čtyři hodin na zámku ve Žďáru nad Sázavou mě stačilo dokonale nabít pestrými kulturními zážitky, prázdninovou festivalovou pohodou i nadšením organizátorů a diváků. Už teď vím, že dva týdny po konci náročné divadelní sezony a akademického roku se sem za rok přijedu dobít zase znova.
Psáno z festivalu KoresponDance 15. a 16. července 2023, Žďár nad Sázavou.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?