KoresponDance – Nejen tanec mezi kapkami deště ve Žďáru nad Sázavou

KoresponDance – Nejen tanec mezi kapkami deště ve Žďáru nad Sázavou

Autor Rozálie Andělová

Autor Lucie Hayashi

Za nevšedními zámeckými zážitky

Je radost sledovat, jak festival roste, prohlubuje kontakt s místním i přijíždějícím publikem a nebojí se překračovat hranice žánrů a forem. I letos nabídlo jak očekávané druhy, tak ponory do experimentální tvorby, které zaznamenaly nečekaně pozitivní ohlas. Jedním z takových ponorů byl projekt Bridging the Unknown, které českému publiku představilo rakouské uskupení 3STRANGERS. Bezmála dvouhodinové setkání umělců a diváků okolo dlouhého, plně prostřeného stolu bylo více spontánním happeningem a méně imerzivním představením tak, jak tento široký pojem většinou chápeme. Svébytný site-specific počin – jednoznačně nejvíce místně ukotvené dílo, které letos festival nabídl – vznikl v průběhu několika týdnů přímo v zámeckém areálu a pro žďárské publikum. Centrem dění netradiční akce se stal trávník s vyřazeným zámeckým nábytkem pod širým nebem, jeho formou náhodné, ale o to pozoruhodnější propojení navzájem si cizích lidí. V uzavřeném, dojem soukromí navozujícím III. nádvoří byli zapojení diváci vlídně pobídnuti k zasednutí u společné tabule a ke sdílení svých vzpomínek, zážitků, obav a přání souvisejících s prostředím, v němž žijí – bez ohledu na místo bydliště, národnost, či rodný jazyk. Jak ovšem přimět nově příchozího, aby se otevřel zcela cizímu člověku? Právě na tuto otázku se tvůrci snažili společně se svými „hosty“ najít odpověď. Celý koncept vznikl s myšlenkou posunutí, či v tomto případě pokusu o smazání hranic mezi jevištěm a hledištěm. A to do takové míry, že do příprav i samotné realizace byly výrazně zapojeny i dvě asistentky produkce festivalu, jež se staly tvůrcům kreativními spolupracovníky a rovnocennými partnery. Zářnější příklad úspěšného sdílení dojmů si lze jen těžko představit! Čtveřice performerů se „cizinců“ společně ujala v rolích hostitelů-průvodců s úkolem vytvořit bezpečné, stimulující a zároveň konejšivé prostředí pro krátkodobé společné bytí. A to se do jisté míry podařilo. Jako prvotní impuls ke vzájemnému sdílení často niterných zpovědí sloužil neotřelý koncept: kolektivní hraní pexesa s hledáním podobných, nikoli stejných obrázků (konkrétně fotografií žďáreckého zámku a okolí) na základě jakýchkoli asociací, jež z pomyslného publika vzešly. Tyto asociace pak byly použity v dalším bodu programu, který zahrnoval jejich zaznamenání na z provozu vyřazené dveře. Nápad zajímavý, byť v praxi nevyhnutelně poněkud chaotický a místy zdlouhavý. Ovšem myšlenka sdíleného prostoru, nápadité využití performativity společného stolování a celkově uvolněná atmosféra spontánních a často dojemných rozhovorů vyplnila trhliny v dramaturgii, která do značné míry závisela na nevypočitatelnosti lidského faktoru. Koneckonců, nespočívá právě v náhodě kouzlo neznámého?

Také multižánrové představení Panta Rhei Martina Říčana nabídlo divákům nečekaně kouzelný zážitek, tentokrát z útrob žďárského zámku. Studenti múzických umění ze tří evropských zemí nastudovali pod uměleckým vedením místního rodáka ódu na barokní umění i zámek samotný, která sázela na jedinečného genia loci zámecké prelatury. Pozoruhodná umělecká liturgie kombinující barokní hudbu, současný tanec a filmovou projekci vycházela ze spojení starého a nového, klasického a moderního. A o spojení šlo skutečně těsné: členové českého sboru Cantu Gaudeamus a rakouského Landesjugendchor NÖ totiž nerozpohybovali jen své hlasivky, ale celá svá těla. Společně s pěticí tanečníků a sépiovým vizuálním šumem filmových záběrů promítaných na bílé plátno v pozadí rozdmýchali na kamenných dlaždicích oválného sálu hypnotický rej, organizovanou entropii těl, tónů a sugestivních obrazů. Jak předesílal již název samotný, „vše plynulo“ – byť místy ne zcela hladce. Podle slov tvůrců byl společným jmenovatelem a zároveň leitmotivem představení princip dekompozice, tedy proces rozložení, přeskupení a opětovného skládání jednotlivých dílčích prvků (hudebních, tanečních a filmových) v jeden multimediální celek. Záměrná fragmentace s cílem spojit současné umělecké postupy s prvky baroka se ovšem vyplatila hlavně v rovině hudební. Stylově různorodá taneční mozaika, v níž se v části druhé představila pětice interpretů, stavěla na hravém, dynamickém kontrapunktu ladnosti a prudkosti typickém jak pro baroko, tak pro současný výrazový tanec. Častá obměna vertikálních poloh, horečnaté poskoky a aristokratické držení těla i končetin odkazující na historické barokní tance působily v samostatných sólech každého z tanečníků uceleně, ve společných výstupech se zpěváky pak složka pohybová ustoupila do pozadí. Osobitá hlasová krajina byla díky aktivnímu zapojení zpěváků a zpěvaček do dění obohacena o další rozměr. Členové chóru hlasů, s kamenným výrazem a vzpřímeným postojem, se jako rozutíkané tóny v měnícím se rytmu rozptylovali po stísněné dlaždicové ploše a tančící těla svou přítomností zpovzdálí podtrhovali či místy přímo obkličovali, čímž jim záměrně omezovali rozsah pohybu. Důmyslná práce s prostorem, které mohlo být využíváno více. Nejpůsobivějším okamžikem byl ovšem samotný úvod, kdy diváci ve změti tónů re-aranžované skladby Jana Dismase Zelenky vstupovali z podloubí na III. nádvoří zámku skrz masivní dveře na zpěváky a zpěvačkami lemované točité schodiště pod prelaturou. Do výšin stoupající hlasy mladých interpretů v kombinaci s jemným rudým oparem vytvořily netradiční, až nábožnou atmosféru, kterou se i v části druhé, odehrávající se přímo pod bohatě zdobenou klenbou prelatury, podařilo udržet. 

Dalším site-specific projektem byla světelná instalace Pavly Beranové Zažít zámek jinak, jež sloužila jako netradiční úvod pro venkovní představení odehrávající se na IV. zámeckém nádvoří. Minimalistická výstava nabídla intimní vhled do zámeckých prostor skrze čočku projektorů. Ve třech vyprázdněných místnostech měli diváci možnost zhlédnout v libovolném tempu sérii videonahrávek promítaných na vrstvy textilií různých propustností a materiálů. Jinak opuštěné prostory Beranová roztančila delikátní hrou osamocených lidských těl, přecházejících ze světla do stínu a zpět v nekonečné smyčce zpomalených pohybů. Z rozostřených siluet postav zachycených v piruetách, kotrmelcích či jen obyčejných otočeních hlavy čišel přízračný, vizuální magický realismus. Efekt projekcí na poloprůsvitná plátna, bílé stěny a okenní tabulky ovšem do značné míry závisel na světelných podmínkách za zdmi zámku. Diváci odpoledních představení tak částečně přišli o důležité momentum, které pozdějším večerním představením poskytla venkovní tma. Největším a také realizačně nejnáročnějším lákadlem letošního KoresponDance se ale dozajista stala multimediální show Vento francouzského uskupení Groupe ZUR. Navzdory (či snad díky) nevyzpytatelným povětrnostním podmínkám vyznělo hodinové představení ansámblu tvořeného multiinstrumentalisty, filmaři a tanečníky vyloženě symbolicky. Z plánovaných dvou uvedení se na Pivovarském nádvoří nakonec uskutečnilo jen páteční, sobotní kvůli vytrvalému, i na vkus účinkujících až příliš silnému větru a dešti nebylo možné realizovat. Zážitek to byl tím víc jedinečný. Milostný dopis nevyzpytatelné přírodě, konkrétně větru, sázel na souhru originálních světelných efektů prostřednictvím několikavrstevných projekcí, zvukové stopy tvořené v reálném čase a zpřítomněné křehkosti lidského těla. Jak je u experimentálně laděných počinů tohoto uskupení dobrým zvykem, i v této inscenaci (na repertoáru od roku 2021) šlo o nekonvenční propojení rozličných uměleckých médií a netradičních materiálů. Na veřejnosti přístupném workshopu, připraveném speciálně u příležitosti žďárského festivalu, tvůrci prozradili své myšlenkové pochody a účastníci dostali možnost nejen nahlédnout pod pokličku inscenace, ale také seznámit se blíže s užitými rekvizitami a postupy. Šest technických fukarů, 16milimetrový filmový projektor, digitální kamera, syntetizér, bezmála tucet hudebních nástrojů a pětice performerů tančili pod rouškou noci v uchvacujícím víru živých obrazů. Kromě „klasického“ projekčního plátna se tak místy až příliš abstraktní óda na neviditelný živel promítala na cáry recyklovaného plastu či lehké poloprůhledné textilie všech délek i barev. V kombinaci s různými typy a úhly osvětlení se před očima diváka odehrála velkolepá, pocitově však stále intimní hra s hranicemi performativního umění, byť v rámci hodinové stopáže působilo opakované užití stále stejných principů dramaturgicky místy monotónně. Jak tvůrci sami v úvodu představení předeslali, žánrově fluidní Vento bylo skutečně nejblíže audiovizuální „básni“, dílem volně vlajícím ve větru jako spadané listí, zcela otevřeném interpretaci.

Korespondující tanec

Během festivalu se nicméně objevilo i několik titulů, které tematizovaly samotný pohyb a akcentovaly jeho prožitek jako výpovědní hodnotu, čímž v dostatečné míře ospravedlnily název festivalu (což v dnešní době není samozřejmostí). Tanec je skvělým médiem pro zprostředkování různých pohledů na tělo v dnešní společnosti a je dobře, že nebyl alternativními performancemi zastíněn.

Pod kůži se nejvíce zaryl dojem z vystoupení dynamického kvartetu HURyCAN s inscenací Asuelto. Jejich padesátiminutová show dokázala na malém prostoru a bez rekvizit vystavět nespočet situací, v nichž diváci museli zadržovat dech nebo přehodnotit dosavadní asociace. V úvodu sledujeme duet muže a dívky, který z přátelského partnerství přeroste ve vášnivý kontakt v propletených zvedačkách až po indiferentní manipulaci s ženským tělem jako pouhým objektem. Záhy se přidává druhý muž a tři performeři postupně ovládají taneční parket jako bitevní pole – hájí svá teritoria, narušují hranice osobního i tanečního prostoru druhých – někdy náhodou, ale častěji schválně, první řady diváků nevyjímaje. Když se z řad diváků zvedne čtvrtý performer, na scéně začne být trochu těsno. Muž se nebojí ostatním trochu komplikovat život a narušovat předpokládané trajektorie. Tanečníci se navzájem strkají, odhazují, přeskakují, podrážejí, poponášejí, ale vždy v naprosto nečekaném momentu. Vše je rychlé, silné, hravé, provokující a nebezpečné. Červenou kontrolku v mysli rozbliká manipulace mužů s tělem dívky celkem nevybraným způsobem tak, až z ní postupně během tance stáhnou všechny svršky, které si omotají kolem krku jako fanty. Tanečnice ve spodním prádle se ale netváří, že by jí to vadilo, bere to jako součást hry. V následujících minutách se jí naopak podaří v předstírané agresi vysvléct také muže do trenýrek a obléct se do jejich kusů oděvu. Chvilková snaha o to, aby si každý bydlel ve svém vlastním rohu, a zdržel se tak konfliktů, ale nevydrží a čtveřice se znovu spojuje, jako by byla přitahována k sobě magnetem, tentokrát v živelně kontaktní kvartet. Každý z nich je někdy nahoře, někdy dole, někdy strůjcem a jindy obětí setrvačnosti pohybu. Výborná taneční i akrobatická technika, přesnost, dramatické zvraty i herecký talent umělců vytvořil nádherný fyzický koncert, který zahájil žďárský víkend. Páteční bouře sice zahnala soubor do vnitřního prostoru konviktu, kde se diváci tísnili po obou stranách jeviště, o to byl ale dojem silnější, když údy tanečníků létaly mnohdy opravdu v bezprostřední blízkosti vašeho obličeje. 

Zahanben nezůstal ani očekávaný akrobat J. P. Santos ze souboru O Último Momento. Jeho vystoupení na vysoké čínské tyči bylo v pátek také ohroženo počasím, dokonce se ohlásilo jeho zrušení, nakonec se však o dvě hodiny později přece jen uskutečnilo. A nebylo pouhou ukázkou vynikající techniky pole dance, ale napínavým dialogem těla s gravitací, který diváci opět sledovali chvílemi bez dechu. Riskantní gymnastické kousky ve „stavu beztíže“ v bezmála desítce metrů nad zemí bez jakéhokoli jištění způsobovaly i v parném večeru husí kůži. Obecenstvo jako by se semklo v tiché modlitbě za zdárné provedení díky výborně vystavěné performanci a kumulaci napětí. 

Sobotní odpoledne zahájil tradiční taneční battle, který i letos přivítal hvězdy urban dance jako Comics, Yam, DJ Zada, Alan Grezl a Palo Nowak. V porotě zasedli mimo jiné Don, Jens-Antonio i ředitelka festival Marie Kinsky. Mezi účastníky bylo možno pozorovat tanečníky různých stylů a backgroundů, chuť sdílet byla nakažlivá a MC Human dokázal vykřesat ze všech to nejlepší.

Po nich se na Pivovarském nádvoří pustil do kontemplace nad schopnostmi těla a jeho idealizací Roman Škadra. V díle Girevik roztančil desítky různě velkých fitness činek zvaných kettlebell (kravský zvonec). Hodinová seance přemisťování závaží měla zřejmě upozornit na tlak společnosti na mužské tělo a nutnost moderního samce zápasit s nepřátelskými objekty v posilovnách. Škadra v černé krátké sukni během meditační performance obul troje různé boty s podpatky, v nichž balancoval se zvonci, které přemisťoval a instaloval do různých formací. Zajímavá myšlenka ale postrádala silnější divadelní cítění, větší zkratku, napojení na diváka, herecký vklad nebo inovativnější choreografii. Intimní atmosféra neladila s atmosférou venkovního prostoru festivalu a cílová skupina 6+ byla vzhledem k tempu díla velkou nadsázkou. Mnoho diváků začalo odcházet již po první třetině, pořadatelé je však nechtěli pouštět ven, stejně jako nepouštěli opozdilce dovnitř nádvoří, a prosili o úplné ticho v publiku. Troufám si říct, že požadavky na venkovní festivalový prostor nejen těžko splnitelné, ale navíc překvapivě omezující. Vzpomínám na loňský ročník, kdy se jedna pohybová performance konala ve sklepení zámku – možná právě takový intimnější prostor a show s poloviční minutáží by byla pro toto dílo skvělou volbou. 


Nevyužití potenciálu inspirativních prostor zámku pro kompozici site-specific se ukázalo i v případě tanečního dua Paysage. Prostá choreografie o dvou dívkách, které se napřed míjí, aby se nakonec setkaly a souzněly, nebyla choreograficky nezajímavá. Koncentraci na pohybovou složku ale rušily nesystematické kostýmy, tedy černé dresy v různých provedeních, náhodně obuté černé tenisky, rušivé spodní prádlo. Na výrazu tváře jako by se tanečnice zapomněly domluvit, jedna z nich držela po celou dobu lehký úsměv, druhá kamennou tvář, a to i v čitelném narativním zvratu díla. Přítomnost živé hudby v podání DJ a houslistky přímo na scéně se ukázala jako irelevantní, když v momentu selhání techniky a restartu notebooku dívky nedokázaly zbytek doimprovizovat a musely technický zásek obecenstvu přiznat a dokončit posledních pár minut na jinou než zamýšlenou hudbu. Celému dílu by prospěla větší příprava a propracovanost.

Pod rouškou noci se představila také Anna Tierney v sólové performanci s názvem Pode Ser. Zážitek to byl bezmála hypnotizující: drobná krátkovlasá interpretka v bílých šatech jako by byla myslí připoutána do ostře vymezeného kruhu světla, protínajícího všudypřítomnou temnotu. Cenami ověnčený kus choreografky Leïly Ka ve venkovním prostředí IV. zámeckého nádvoří skutečně vynikl a mnohé z vizuálně silných kontrastních obrazů se do myslí diváků vtiskly jako na vyvolávaný film. Na vysokém kontrastu fyzických projevů stála i choreografie samotná. Dramaturgicky ucelené půlhodinové představení vsadilo na syrové, emocionálně vypjaté znázornění vnitřních soubojů lidské mysli, odehrávajících se téměř výhradně na dvou metrech čtverečních. Tanečnice zpočátku svými repetitivními pohyby a přísnými liniemi paží připomínala lapené, k poslušnosti vycepované zvíře, jako by bylo celé její tělo spoutáno neviditelnými řetězy. Postupně však jako by se ze svých pout vymaňovala, a jak z jejích křečovitých pohybů postupně mizela rigidita a tenze, využívala víc nehostinného prostoru svého reflektorem ohraničeného vězení. Základ hudebního podkresu tvořila klasická skladba, kterou jako blesk z čistého nebe protínal – a postupně čím dál více zastiňoval – kakofonní syntetický šum a rytmické dunění basové linky. Postupný rozklad a fragmentace hudebního doprovodu se zrcadlil také v promyšleném rozkladu choreografie, jejímž zásadním prvkem byl i netradiční, a přitom docela prostý kostým, sloužící jako prostředek budování napětí a klíčový prvek vyprávění. Dlouhá róba s několikavrstevnatou sukní, kterou interpretka roztáčela, zvedala a řasila až do pasu či přehazovala přes hlavu, skrývala černé tepláky a tenisky – zajímavá, byť možná trochu očividná volba. Jejich zahalení či odhalení signalizovalo změnu tempa a s ním také zoufalé oscilování mezi touhou po svobodě pohybu a vědomým dodržováním tělo i mysl svazujících pravidel. V kontrastu s úvodní rigidností až robotičností horní části těla byla naopak vytoužená volnost vyjádřena dynamickou prací nohou inspirovanou pouličním tancem. Tierney mezi oběma póly přepínala mistrně, svým až mučednickým výrazem ve tváři a pevně zaťatými svaly celého těla nejednou připomínala historická vyobrazení Johanky z Arku. Obdivuhodně si udržela onu nevyslovitelnou posedlost, onen šílenství blízký zápal, byť ne přímo náboženský. Její procítěné ztělesnění vnitřního dilematu, zda se podvolit, či setrvat v boji, vyvrcholilo vystoupením z kuželu světla a očním kontaktem s diváky, ke kterým jako by vznášela svou nevyslovitelnou modlitbu.

Ti, kdo se letos nabitého víkendu ve Žďáru zúčastnili, byli vyzýváni pořadateli ke společnému modlení opakovaně. Především ve chvílích, kdy radary hlásily blížící se bouři a diváci na prvním nádvoří netrpělivě vyčkávali na instrukce, zda bude následující show zrušena, přesunuta dovnitř nebo odsunuta na neurčito. Informace mezi jednotlivými nádvořími neproplouvaly tak hladce, jak by se u 12. ročníku outdoorového festivalu dalo očekávat, a kdo nebyl ve správnou chvíli na správném místě, změny programu se často nedozvěděl včas. Náhlé omezení kapacit představení, jejich posun na jiný den nebo úplné zrušení způsobilo nemálo stížností a výčitek od příchozích diváků, kteří si zakoupili jednodenní vstupné a u nichž stěží může někdo předpokládat, že sedí celou dobu v kuse na doslech od mikrofonu moderátorky hlavního pódia – pokud jí byl zrovna přidělen a nesnažila se překřičet mumraj či počínající déšť jen tak. Pojďte se tedy společně s námi pomodlit za to, aby i přes nepřízeň počasí šlapala organizace festivalu příští rok hladce a nepůsobila zbytečné vady na kráse tomuto jedinečnému zážitku, který je vzácným šperkem mezi českými pohybovými festivaly.

Psáno z festivalu Korespondance, 11.–14. července 2024, Žďár nad Sázavou.