KoresponDance 2024 v Praze – Lidské tělo jako automatizovaný stroj

Agáta Jarošová a Viktor Černický - Točením uvolnit. Foto: Dragan Dragin.

Autor Aneta Krejčík Plšková

Po dvou letech opět vcházím do prostor Pražské kabelovny v Hostivaři. Tento rok festivalu přeje počasí, je příjemně, ani přílišné horko anebo zima. Ihned u vstupu nacházím stánek s propagačními předměty a požádám o tištěný program. Pokračuji dále a zjišťuji, že za stánkem se zmrzlinou se nachází relaxační zóna, kde se na dřevěných židlích ve tvaru prázdných bubnů na kabely nebo na sedacích vacích uvelebuje část návštěvníků. Už tady láká na první bod programu moderátor Ondřej Cihlář. Stačí zahnout za roh a ocitám se u venkovního pódia, kolem něhož jsou ze všech čtyř stran umístěny lavičky nachystané pro publikum.

Tančit kostrčí, zobrazovat neurony a horniny

V rámci projektu Škola tančí účinkují děti ze základních škol. Jeho cílem je osvojit si základní znalosti pomocí kreativního učení a pohybových principů. Prezentace je založena například na anatomii, českém jazyce či zkoumání hornin. Děti z pražských základních škol Trávníčkova a Solidarita uvádí na scénu Eva Papánková, koordinátorka projektu. 

Vystoupení poukazují na pohybovou a hravou formu, jak se žáci mohou a dokáží něco naučit. Děti zapojují také diváky, tvoří různá k anatomii odkazující seskupení (plíce, trávení), tančí konkrétními částmi těla (hlavou, očima, kostrčí) a pak se dotazují, co představovaly a co v pohybu využívaly. Na flétnu je doprovází japonská hudebnice Mihoko Umemura, která bude k vidění i ve Žďáře nad Sázavou, kam se festival přesune. 

Jemnost lidského automatu

Jelikož se performance Mentir lo Mínimo a Chambres během pražského programu opakují, dávají možnost vybrat a uzpůsobit pořadí, v jakém je divák zhlédne. Já se nejprve vydávám na Chambres do budovy továrny. Pořadatelé nás přivádí k improvizované divadelní scéně tvořené černými závěsy, které oddělují umělecký prostor od výrobního.

Na jevišti se nachází podlouhlý stůl s kusy látky a židle, vše je díky barevnému nasvícení v pronikavě modrém odstínu. Kanadská choreografka a performerka Katia-Marie Germain se velmi pomalu přibližuje k umístěným předmětům. Sejme kupičku nažehleného a uhlazeného prádla ze stolu a strojenými opakujícími se pohyby pokládá jeden kus látky za druhým zpátky na desku stolu. Přitom se plynule mění osvětlení ze studených na teplé barvy a naopak. Zautomatizované každodenní činnosti, jako je skládání prádla, se stávají poutavou podívanou v kombinaci s barevnými impulsy. Germain se v rutině ztrácí, je součástí nekonečného procesu a repetitivní úkony ji nakonec pohlcují. Dojem neustálého opakování a jisté tíživosti umocňuje i zvolená hudba, postavená na továrních, strojových zvucích. 

Performance vyžaduje vysokou pozornost a soustředěnost, jakou někteří diváci nedokáží udržet, a proto zhruba v polovině odcházejí. Ačkoli do atmosféry a celkového industriálního kolosu továrny choreografie dokonale zapadá, část publika možná zkrátka očekávala něco úplně jiného. 

Jak vnímat své tělo?

Z intimní a komorní atmosféry se dostávám opět k venkovnímu pódiu, tentokrát na Mentir lo Mínimo, které si přichystalo španělské duo Alta Gama. Stěžejním tématem prostupujícím performancí je vztah k vlastním tělu, a to nejen účinkujících Amandy Delgado a Aleja Gamboa, ale také publika. Otázka sebepřijetí se prezentuje v několika rovinách, od komické a zachycené s nadsázkou až po naléhavou a velmi vážnou polohu.

Performeři kromě vlastních těl využívají jízdní kolo a v některých částech také přizvou na jeviště diváky. Akrobatické kousky jako stojky na bicyklu nebo různé cirkusové efektní triky prokládají hlubšími myšlenkami o přijetí svého těla a jeho vnímání společností. Mentir lo Mínimo se vedle akrobacie skládá z mluvených vstupů, kreativního hudebního doprovodu, který je tvořen ze zvuků kola, či zpěvu Amandy Delgado. 

Kontrasty, pro vystoupení signifikantní, dobře ilustrují mluvené pasáže. Zatímco Alejo Gamboa vypráví žertovné historky o životě „tlouštíka“ („el gordo“), Amanda Delgado po čase navazuje vlastním, trpčeji pojatým příběhem o vrozené vadě, kvůli níž nikdy neměla chodit. Nakonec ale i její vyprávění přináší naději, když říká: „Monstra nemohou chodit, ale mohou létat,“ na což oba performeři navazují vrcholným akrobatickým číslem a Delgado předvádí kousky jako stojky na ramenou anebo na rukách svého uměleckého partnera, které by bylo možné s trochou nadsázky opravdu nazvat létáním. 

Prakab zářící pod světly „ještěrek“

S mírným zpožděním začíná večerní vystoupení Točením uvolnit, které se odehrává v části areálu za továrními halami. Výkon a nápady performerů dokresluje tma, díky níž dostává představení intenzivnější a působivější atmosféru, jelikož obsahuje využití různých světel. Nejen čelovek, které si na hlavu nasadili tanečníci Agáta Jarošová a Viktor Černický, ale také reflektorů vysokozdvižných vozíků („ještěrek“). Umělce totiž doplňují přímo zaměstnanci Prakabu. Ti usedají za volanty a spolu se svými stroji se zapojují do performance. Výsledek se tak stává integrovanou součástí využitého prostoru, a to nejen díky prostředí či komponentům podniku (choreografové hojně využívají kabelové bubny různých velikostí), ale i personálně. 

Letošní KoresponDance již proběhl v Novém Městě na Moravě a v Praze, hlavní program ve Žďáru nad Sázavou teprve proběhne. Jeho pražská část v sobě propojila motivy barev a světel, vnímání lidského těla a jeho ve své podstatě strojové mechaniky. Vystoupení nabídla ochutnávku z mnoha podob tance a pohybového divadla, a kdo navštívil všechny, mohl zakusit nesmírnou pestrost tohoto umění.

Psáno z pražské části festivalu KoresponDance 20. června 2024, Prakab.

Škola tančí

Ukázky ze škol: ZŠ Trávníčkova a ZŠ Solidarita

Umělecké vedení: Marta Vodenková Trpišovská, Lukáš Bouzek, Agáta Jarošová

Koordinace: Eva Papánková

Alta Gama – Mentir lo Mínimo

Účinkující: Amanda Delgado, Alejo Gamboa

Režie: Alejo Gamboa

Technika: Frédéric Perrin

Kostýmy: Pilar Aguilar

Hudba: Pere Vilaplana, Amanda Delgado

Překlad: Sophie Tuchscherer

Chambres

Choreografka a účinkující: Katia-Maria Germain

Točením uvolnit

Autoři projektu: Viktor Černický, Agáta Jarošová

Performeři: Viktor Černický, Agáta Jarošová a zaměstnanci firmy Prakab

Zvukový design: Martin Krčmář – Nior 

Produkce: Anna Ondrejková (SE.S.TA)